Brikciovsky řečeno, jde o dva zajíce ve stejných pytlích, neboť oba autorovy nejnovější tituly mají zcela identické vnější odění. Zajíci však identičtí nejsou, i když většinu básní by bylo možné charakterizovat jako novou galantní poezii, která se při vší slovní rafinovanosti a vynalézavosti dokáže obejít bez náznaků a šifer, typických pro klasiku tohoto žánru. Ctitelé Brikciovy poezie, zvyklí na jeho důvtipné kousky s bouřkovými efekty ve sklenici vody nebo driblingy s rýmy a významy, nebudou zklamáni ani jeho poslední knihou, zvlášť když z ní téměř vymizelo rušivé doslovné kabrňáctví, jež si nedokázal odpustit ve svém předešlém dílku.
Ilustrace Eugena Brikcia z jeho sbírky básní Spouštění s milou
Je škoda, že hravý impuls imaginace jako například v básni Kurosawa („Když oplodnil divé ženy/ jako pes zaběhlé feny/ Kurosawa/ dal si páva“) je občas dialekticky mělněn do poetické pointy. Rýmy se také ne ve všech básních jiskřivě vylouskávají, ale jen vyvozují. Ale jakého překvapivého významu se dostává slovu „pálenka“ v ústech a skutcích „věřících biřiců“ potírajících v Kalvínově Ženevě zjevný hřích opilství (báseň Hrdelní delikt)!
O knizeEugen Brikcius: Spouštění s milou Ilustrace Eugen Brikcius, doslov Radim Kopáč. Vydalo nakladatelství Gallery ve spolupráci s Pražskou plynárenskou, a. s., Praha 2011, 112 stran, doporučená cena 222 korun.  Obal sbírky Eugena Brikcia Spouštění s milou |
Ve sbírce s libertinským názvem Spouštění s milou však můžeme pozorovat výrazný významový posun. Brikcius se ve svých verších, ale i v jiných, příležitostných projevech, často nejen holedbal, ale mohl si i důvodně myslet, že on nemusí múzy vzývat, ani je uhánět jinak, neboť ony jej naopak pronásledují samy. I v jeho poslední sbírce můžeme sledovat udivující slalom příkrými srázy na lyžích milostné značky Erató, po trase, kterou vytýčila lyrická Euterpé (a naopak). Tenhle podivuhodný kouzelník „umí“ básně, jaké by Nezval z fleku složil čtyři, „ani o chlup lepší, ale ani o chlup horší“ (Dovětek).
Nicméně: jako by náhle stanul před něčím, co se od jiskřivých sněžných svahů podstatně liší: „Že by v tence bílém poli/ básník nechtěl stejně tence/ vepsat do sněhu svou holí/ důkaz tvůrčí kompetence?“ (Bílý kraj). Končí zvážněním, spočinuv v neútěšných loktech múzy Polyhymnie, nebo přímo pod křídly matky všech múz Mnémosyné? V napojení na hlubší paměť si básník každopádně uvědomuje, že pod jeho „holí přibolívá“. Stopa je tak výrazná, že by tudy nemohl jet nikdo jiný, neboť by nemohl jinudy. „Co mi zbývá/ až se z pole ozve:/,Bolí´?“ táže se básník sebe sama. Závěr básně má hustotu a sílu epitafu, a je jen příznačné, že je u ní zaznamenáno jak datum, tak i místo vzniku.
Po tragickém zmoudření následuje ovšem odlehčující satyrský popěvek Na té naší pavlači s podtitulem Soap Opera. Básník jako by se přistihl při něčem nepatřičném a furiantsky zametá stopy: „Sám si oči zatlačím/ jen co obrátím je v sloup.“.
Eugen Brikcius na své výstavě pod širým nebem o prezidentovi T. G. Masarykovi; Praha, září 2007
Po prvním přečtení Spouštění s milou, jsem si pomyslel, že jde o Brikciovu básnickou prodlouženou. Může být, nejde-li o nastavovanou, ale byl by to neúplný soud, neboť při všech jeho pletkách s múzami i nemúzami jedná se v tomto případě i jeho „prohloubenou“. A také o dostatečný důvod pro případnou další knihu. A nemusí být hned, do roka a do dne.
P.S. - Ukázky ze sbírky Spouštění s milou naleznete v papírové Kavárně, příloze MF DNES, ze soboty 17. prosince 2011
