V západním světě zanechal po sobě rok 1968 diametrálně odlišné stopy od československého experimentu se socialismem s lidskou tváří. Mladé generace od San Franciska přes Tokio až k Paříži či Západnímu Berlínu spojoval především odpor vůči americké politice, která se v nejhorší podobě prezentovala ve vietnamské válce. Globalizovanými idoly vzpoury byli permanentní revolucionář Che a strýček Ho, idealizovaná projekce chytrosti vietnamského Davida proti mašinerii pentagonského Goliáše.
Tato nespokojená generace vyrostla v míru a blahobytu. Z dnešního hlediska se inspirovala poněkud archaickými vzory: Karlem Marxem, Herbertem (Marcusem) a Wilhelmem Reichem - ti tehdy platili za radikální kritiky v oblasti ekonomické, společenské i sexuální.
Zatímco se francouzský revoluční potenciál vyventiloval v divokém dvoutýdenním pařížském máji 1968 a pokusy zapojit do revoluce dělníky žalostně ztroskotaly, studentská rebelie ve Spolkové republice Německo měla dlouhý dech a vyústila v sedmdesátých letech do dvou odlišných cest protikapitalistického odporu - do antiparlamentární opozice, která se postupně transformovala do hnutí Zelených, a do terorismu Frakce Rudé armády (RAF).
Pro pochopení příčin vzniku RAF se musíme vrátit ke zrodu Spolkové republiky Německo. Její první poválečný kancléř Konrad Adenauer budoval nový stát na konsenzu všech vrstev společnosti včetně nacistů. Hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let působil jako materiální balzám na válečné útrapy a vedl k potlačení kruté minulosti včetně holokaustu. Teprve s odstupem dvaceti let začala nastupující generace synů a dcer klást rodičům otázky o "zapomenuté“ minulosti. Na podivnou "demenci“ rodičů vůči válce a holokaustu reagovali mladí agresivní tezí, že ten, kdo k minulosti mlčí, byl sám viníkem. Váhavé nebo úhybné manévry starší generace utvrzovaly mladé v přesvědčení, že Adenauerova republika je shnilá a represivní; ostatně vedoucí pozice v policejním aparátu v tu dobu často zastávali bývalí nacisté.
. Z kroniky RAF2. června 1967 – Studentské protesty při návštěvě perského šáha, při nichž je policistou zabit Benno Ohnesorg. únor 1968 – Kongres o Vietnamu na Berlínské univerzitě. Plamenný projev Rudi Dutschkeho ke stovkám studentů. 2. dubna 1968 – Andreas Baader, Gudrun Enslinová a jejich kolegové instalují na protest proti americké válce ve Vietnamu zápalné nálože ve dvou frankfurtských obchodních domech. Příští den jsou zatčeni. 11. dubna 1968 – Atentát na studentského vůdce Dutschkeho. Pouliční boje studentů s policií, kteří viní Springerův koncern ze zfanatizování atentátníka a čtenářů proti studentům. říjen 1968 – Proces s Baaderem a Enslinovou. Jsou odsouzeni ke třem letům vězení. listopad 1969 – Po polovině trestu jsou Baader a Enslinová podmíněně propuštěni, ale po revizi procesu mají jít opět do vězení. Unikají vězení odchodem do podzemí. únor 1970 – Baader a Enslinová se vracejí z Itálie do Berlína a setkávají se s žurnalistkou Ulrike Meinhofovou. duben – květen 1970 – Baader je zatčen. O pár týdnů později je osvobozen Meinhofovou, Enslinovou a dalšími. Tento akt se považuje za zrození skupiny Frakce Rudé armády (RAF). červen – srpen 1970 – Výcvik teroristů v táboře palestinské organizace Fatah v Jordánsku. září 1970 – Několik přepadení bank v Berlíně – kořist: 200 000 DM. 1. září 1971 – Prezidentem Spolkového kriminálního úřadu se stává Horst Herold. Začátek tzv. rastrového pátrání pomocí počítače. květen 1972 – Série bombových atentátů mj. proti americkým kasárnám v Německu a centrále Axela Springera. 31. května 1972 – Největší pátrání v historii Spolkové republiky Německo. Celodenní kontroly na dálnicích a hraničních přechodech. červen 1972 – Zatčení Baadera, Enslinové, Meinhofové a dalších teroristů. leden 1973 – únor 1975 – Série hladovek vězněných teroristů. Vlna sympatií a vznik druhé generace RAF. 10. listopadu 1974 – Holger Meins umírá ve vězení na následky hladovky. Při jeho pohřbu zvedá Dutschke pěst se slovy "Boj pokračuje“. 24. dubna 1975 – Obsazení německé ambasády ve Stockholmu Komandem Holger Meins. Bilance: tři mrtví a řada zraněných. 21. května 1975 – Začátek procesu s Baaderem, Meinhofovou a Enslinovou ve stammheimském vězení. 9. května 1976 – Meinhofová je nalezena oběšená v cele. 28. dubna 1977 – Konec procesu. Baader a Enslinová jsou odsouzeni k doživotnímu vězení. duben – červenec 1977 – Druhá generace RAF zabíjí generálního žalobce NSR Bubacka a bankéře Ponta. 13. října 1977 – Únos letadla Lufthansy čtyřmi palestinskými teroristy, aby se výměnou cestujících dosáhlo propuštění Palestinců a teroristů RAF z vězení. 17. října 1977 – V somálském Mogadišu osvobozuje zvláštní německá jednotka GSG 9 rukojmí v letadle. 18. října 1977 – Ráno jsou Baader, Enslinová a Raspe nalezeni v celách mrtví, dle všeho spáchali sebevraždu. Irmgard Möllerová, odsouzena v jiném procesu, přežila těžká zranění, která si způsobila. 19. října 1977 – Schleyer je zastřelen teroristy RAF. Oficiálně RAF oznámila své rozpuštění až 25. dubna 1998. |
Radikálních podob sváry nabraly poté, co v červnu 1967 při demonstraci studentů proti íránskému šáhovi západoberlínská policie zastřelila jednoho z jejich kolegů, a poté, co byl v dubnu 1968 spáchán atentát na studentského vůdce Rudiho Dutschkeho, charizmatického čtenáře Marxových spisů.
Autenticita a závratná rychlost
Zmíněné dvě události - demonstrace proti šáhovi a atentát na Dutschkeho - jsou výchozím bodem filmové fresky Baader Meinhof Komplex, v níž scenárista a producent Bernd Eichinger (1949) a režisér Uli Edel (1947), kteří aktivně prožili studentskou revoltu, detailně ukazují příčiny, vývoj a ztroskotání terorismu RAF. Uložili si takřka nadlidský úkol: zhustit desetiletí 1967-1977 do sto padesáti filmových minut. Dá se říct, že jej zvládli.
Poučen předchozí kritikou za drobné politické a historické nepřesnosti v Pádu Třetí říše, jehož byl producentem i scenáristou, vsadil Bernd Eichinger tentokrát na stoprocentně ověřená fakta (ve scénách přestřelek dokonce použil stejný počet munice, jaký vykazovaly policejní protokoly).
Diváci, kteří nejsou blíže seznámeni s událostmi souvisejícími s rokem 1968 a s akcemi RAF, mohou na snímek Baader Meinhof komplex dost zírat – jsou konfrontováni s dramatickými a rychle se měnícími situacemi v různých místech a prostředích. Příklad za všechny: nejtvrdší konfrontace mezi RAF a státem – únos německého letadla palestinskými teroristy na podzim roku 1977 a osvobození rukojmích na letišti v Mogadišu – je naznačena jen několika krátkými střihy bez klíčového krvavého střetu.
Přes tempo, které nedává publiku vydechnout, má film řadu leitmotivů, brizantních minipříběhů a sugestivních obrazových metafor, působivých i bez znalosti historických faktů. Souvislosti si divák může "dohrávat" po zhlédnutí díla.
Okamžiky seskoku do teroru
Jedním z centrálních motivů snímku je zachycení postupného propadu mladých idealistů do terorismu proti státu. Vše začíná jako hra: nepružné a těžkopádné reakce policie dělají z demonstrací a nejrůznějších provokací jakýsi sice nebezpečný, nicméně přitažlivý sport – následující den jsou "husarské“ kousky provokatérů v televizi nebo v novinách převážně negativně komentovány.
Nikoliv třídní revoluce, nýbrž rychlá auta a výbušniny jsou určující motivací mefistofelského Andrease Baadera. Jeho exhibicionistická uvolněnost fascinuje Gudrun Enslinovou.
Pro dobrodružství s ním opouští neatraktivního manžela a malé dítě. Jejich první společná akce, instalace zápalných náloží ve dvou obchodních domech, je záměrně provedena tak, aby šlo "jen" o čitelný protest proti konzumu; nálože měly začít hořet o půlnoci, aby nedošlo ke zraněním. Nečekaně ostrá reakce státu, tříletý nepodmíněný trest, dvojici prakticky staví před extrémní alternativy: podřídit se a vzdát se renomé, které si akcí získali, nebo odejít do podzemí.
Jiná je situace Ulriky Meinhofové, která byla jednou z nejodpovědnějších a nejtalentovanějších levicových žurnalistek Spolkové republiky Německo. Rozhořčení nad akcemi "nacisty prorostlého státu" ji dovedlo k solidaritě se zmíněným činem Baadera a Enslinové.
Martina Gedecková, výtečná německá herečka střední generace, ji s obličejem schovaným za černými brýlemi moduluje hlasem a gesty. Rozhodující okamžik, kdy Meinhofová překročí hranici mezi civilním životem a terorismem, nastává po osvobození Baadera ve frankfurtské knihovně – Ulrika několik vteřin váhá seskočit z otevřeného okna knihovny do teroristické ilegality.
Tvrdá ruka a podhoubí
Podrážděný státní aparát reaguje od počátku na demonstrace a teroristické akce s mimořádnou tvrdostí. V tom se v mnohém liší od Francouzů. Po tamějších nepokojích nebyl Daniel Cohn Bendit, studentský vůdce pařížského máje, za organizaci dvoutýdenních srážek s policií odsouzen, nýbrž jako občan se dvěma pasy pouze odsunut do Německa. Zatímco obyvatelé Paříže s protestujícími studenty většinově solidarizovali, německá střední a starší generace považovala své rebelující studenty za odporné rušitele pořádku. Rozhořčeně je na ně křičela, aby "zmizeli na druhou stranu berlínské zdi“.
Jednou z nejsilnějších scén Baader Meinhof komplexu je násilné krmení Holgera Meinse, který ve stammheimském vězení (postaveném výlučně pro teroristy RAF) držel hladovku a nakonec na její následky ve vězení zemřel. Nezapomenutelný je chladný obličej lékaře, který dohlíží na "přívod potravy“ do mechanikou otevřených úst spoutaného umírajícího.
Protihráčem teroristů byl šéf Spolkového kriminálního ústavu Horst Herold. Herec Bruno Ganz jej ztělesňuje jako vyrovnaného, rozšafného člověka, který není schopen pochopit smysl požadované strategie nejtvrdší ruky. Po informaci o tom, že teroristé zaznamenávají po Meinsově smrti příliv mladých sympatizantů, že vznikla už druhá generace RAF, konstatuje se samozřejmou selskou moudrostí: "Tento terorismus se nedá zastavit nebo vymýtit. Stát musí brát motivy teroristů vážně, musí provést takové politické a společenské změny, které by nedaly vzniknout podhoubí terorismu.“
Tím se dostáváme k otázkám, které film vyvolává a které jej také překračují. Terorismus RAF měl na svědomí více než třicet mrtvých a stovky raněných. V dubnu 1998 oznámili na svobodě žijící teroristé rozpuštění skupiny. Ale kolik lidských životů bude mít na svědomí islámský terorismus? A kdy ten zmizí kvůli nedostatku podhoubí, kvůli nedostatku přísunu nových sil z povrchu zemského? A kolik Horstů Heroldů sedí v rozhodujících funkcích například americké administrativy?
. autoři o filmu Baader Meinhof komplexBernd Eichinger,
S Berndem Eichingerem se znám od roku 1970, z doby studií na berlínské filmové škole. V letech 1968/1969 jsem byl hodně aktivní: dělal jsem politické divadlo a chodil každý druhý den na nějakou schůzi nebo demonstraci. Byl jsem – jako tehdy spousta mladých – nevyléčitelným revolučním romantikem. První šok jsem obdržel až roku 1972, kdy explodovaly první bomby RAF.
Ulrike pro mě byla něco jako role mých snů. Fascinovala mě už spoustu let předtím. Jak bylo možné, že tak vážná žena s vysokými ideály a břitkým intelektem, která oslovovala svými články spoustu lidí, se vzdala dětí, povolání a své existence proto, aby se zbraní v ruce změnila svět? Kdybych se s ní dnes mohla setkat, zeptala bych se jí, proč právě ona, která protestovala proti atomové smrti a sociální nerovnosti, byla připravena zabíjet nevinné lidi. Její bezpodmínečný postoj, její "musíme bojovat až do nejkrajnějšího extrému, za spravedlnost“ má v sobě něco hysterického. RAF bylo hysterické hnutí, které narazilo na společnost, která rovněž reagovala hystericky. Měli bojovat čtyřicet let předtím, když Hitler prosazoval válku, ale v sedmdesátých letech bylo vraždění a prolévání krve nevinných nejen strašlivé, ale také politicky naprosto pochybené. |
Studentský protest konce 60. let jsem prožíval jako něco pozitivního. Solidarita mezi mladými, hledání nových forem života, útěk z maloměstských rodinných poměrů – to vše mě fascinovalo a poznamenalo na celý život. Ale když se stalo hnutí militantní, automaticky bylo i autoritářské. Když se někdo ke mně chová s přehnanou autoritou, nemohu ho brát vážně. Přesto jsem se setkal s řadou lidí, kteří byli takovému militantnímu chování nakloněni. Neuměl jsem to pochopit, a proto terorismus oněch let pro mě zůstává něčím svého druhu fascinujícím. Na jedné straně se mi obrovsky hnusil, na druhé mě neustále pronásledoval.
