"Žili jsme v iluzi, že růst založený na stavebnictví nikdy neskončí. Stavělo se ve velkém a všechno bylo prodáno dříve, než se koplo do země," vysvětluje José García Solones, ekonom z univerzity v Murcii. Podle německého časopisu Stern se v posledním desetiletí postavilo ve Španělsku stejně bytů jako v Německu, Francii a Británii dohromady.
Města duchů
Vlastní bydlení si na lehce dostupnou hypotéku pořídila většina Španělů. Rodiče kvůli obavám z budoucího růstu cen nakoupili byty i pro své děti. Spousta peněz v nemovitostech byla čistě spekulativních, investoři chtěli vydělat na oblibě Španělska jako výminkové destinace pro britské a německé důchodce. Spoléhali se i na turisty, ale jejich počet s rozjezdem globální krize prudce klesl. "Tady v Murcii před dvaceti lety bylo jen jedno golfové hřiště. Za boomu jich vyrostlo patnáct. Nikdo neví, co s nimi budeme dělat," ukazuje příklad "budovatelského" šílenství García Solones.
Spousta novostaveb na okrajích měst propadla bankám a zůstává neobsazena. Například na okraji Madridu bylo postaveno satelitní městečko s poetickým názvem Valdeluz (Údolí světel). Podle předkrizového scénáře v něm nyní mělo žít na třicet tisíc obyvatel, krizová realita jich sem pustila pouhých pět set. Nyní bude trvat nejméně deset let, než Valdeluz přestane být městem duchů.
Real Madrid - Alméria: fotbal, to je jedna z mála jistot, které občanům Almérie zůstaly; pravda, jejich tým se momentálně pohybuje v druhé polovině tabulky...
V Almeríi na podobně poloprázdné periferii bydlí Alejandro Salvador. Žije v bytě, který se zdá se svými dvěma koupelnami pro svobodného třicátníka příliš velký. Dříve se živil jako stavební dozor, ale už více než rok nemá co dozorovat. "Navíc jsem přišel o spoustu peněz. Jak krize vypukla, firmy mi nezaplatily za vykonanou práci," stěžuje si. Vsoučasné době mu nějaký výdělek zajišťují známí na radnici, kteří mu dohazují příležitostné záskoky. "Dva roky jsem nebyl v zahraničí. Na cestování si musím nechat zajít chuť, všechny peníze dávám na splacení hypotéky. Snad se to do čtyř pěti let zlepší," říká, ale jeho hlas zní nějak nadějně.
Na splasknuté stavební bublině je nejsmutnější fakt, že o ní všichni věděli dávno předtím, než ji krize propíchla. Například nynější socialistický premiér José Luis Rodríguez Zapatero před volbami v roce 2004 sliboval "nový ekonomický model růstu, který by byl stabilnější než ten současný".
Avšak po vítězství pokračoval v kurzu svého pravicového předchůdce a nechal Španěly, aby se na hypotékách bezprecedentně zadlužili. Pro vládu znamenal boom ve stavebnictví vedle skvělých výnosů na daních také vysokou zaměstnanost, protože na rostoucích domech se přiživovala i řada firem z příbuzných oborů. S obojím je konec.
Španělský premiér Zapatero se ženou
Španělský premiér Zapatero a král Juan Carlos (vpravo) na summitu v chilském Santiagu
Jedno z prasat
Stát, který byl ještě nedávno dáván Česku jako úspěšný příklad transformace, se nyní topí v krizi. Ekonomové ho řadí do skupiny "prasat" (zkratka PIIGS z anglických iniciál Portugalska, Itálie, Irska, Řecka, Španělska ne náhodou připomíná vepře – pigs), která svými potížemi ohrožují stabilitu společné evropské měny. Funkci eura jako brzdy ekonomického pádu si Španělé pochvalují, byť dodnes i mladí lidé počítají útratu v pesetách.
Španělsko navíc tento půlrok předsedá EU a mělo by tak být mozkem při vymýšlení protikrizových opatření. "Bude to jen pro ostudu. Co my můžeme komu radit. Jiné země už se zvedají, ale my propadáme dál," vyjadřuje zemědělský velkopodnikatel z Almeríe Francisco Escobar obecnou skepsi nad působením svých politiků v čele Unie. Odráží se v něm naštvanost Španělů na hlavní politické strany, které se ani v době vážné krize nedokázaly dohodnout na konkrétních krocích, jak problémy překonat.
Práce? Ani v pařeníku
Zatímco ještě v roce 2007 hospodářství rostlo o čtyři procenta, na konci loňského roku se HDP o stejné číslo propadalo. Pozitivní je naopak stabilita bank a relativně nízká zadluženost země.
Největším problémem Španělska je však nezaměstnanost. V lednu 2010 stoupla na dvojnásobek toho, co je běžné v západní Evropě. A mezi mladými lidmi nemá práci více než třetina z nich. Za Pyrenejemi tedy celkově nemá místo 21 procent práceschopného obyvatelstva, tedy přes čtyři miliony lidí. Byť toto ohromné číslo zkresluje fakt, že ve Španělsku má tradičně velký podíl stínová ekonomika, nezaměstnanost je viditelná. U Almeríe mezi fóliovými pařeníky, které v zimě zásobují rajčaty a paprikami celou Evropu, na kolech zoufale projíždějí migranti z Afriky a neúspěšně se poptávají po práci.
Ještě před rokem a půl by se o ně zemědělci přetahovali, protože do dřiny ve vedru se nikomu z domácích nechtělo. Nyní se potu ve foliáku už neštítí ani Španělé, kteří si navykli na představu, že jejich vlast je bohatá. Vždyť ještě v 50. letech jejich dědové utíkali před hladem a za prací do celého světa, od poloviny 80. let si však už Iberský poloostrov nese pověst země zaslíbené pro přistěhovalce. Nyní to s ním nevypadá slavně.
Kromě krize za to mohou i zákony, které velmi ztěžují výpovědi. Zaměstnavatelé se bojí nevyzkoušené lidi přijmout, protože už by se jich v případě jejich neschopnosti nemuseli zbavit. Mladé proto zaměstnávají jen na konkrétní úkoly.
"Mám ve výzkumném centru smlouvu na projekt dlouhý 22 měsíců, předtím jsem v něm pracoval na tříměsíčním zadání," říká Enrique Salvador, čerstvý absolvent vysoké školy, který se specializuje na potírání nákaz zemědělských plodin. "Nemám si ale co stěžovat, jsem rád, že na rozdíl od kamarádů z univerzity vůbec místo mám," dodává. Mrzí ho však, že kvůli nejasné pracovní budoucnosti si nemůže vzít hypotéku, aby využil prudce padajících cen nemovitostí. Začarovaný kruh kolem stavební bubliny se uzavírá.
Budova pro 14 tisíc zaměstnanců
Budova pro 14 tisíc zaměstnanců
Jak z toho ven?
"Musíme změnit strukturu ekonomiky. Soustředit se na výrobu a zlepšování produktů, ve kterých máme před ostatním světem náskok: sluneční a větrné elektrárny, odsolňovače mořské vody, zemědělské stroje, rychlovlaky, zemědělství," vyjmenovává García Solones a nezapomene také sáhnout po mantře všech ekonomů o nutnosti zlepšení vzdělání. Zásadně se tak jeho rady neliší od dlouhodobých plánů vlády.
V krátkodobém horizontu se však levicový kabinet omezil na lití peněz do infrastruktury. Podle Plánu E, který má zabránit rychlejšímu tempu propouštění ve stavebnictví, rozjely stát, provincie i jednotlivá města opravy památek, prodlužování tramvajových sítí nebo výstavbu silnic a kruhových křižovatek. Staví se samozřejmě na dluh, takže kritici vlády mluví o tom, že se pokouší o vytlučení cihly cihlou.
