Lumír Hanuš (60) začínal s výzkumem účinků konopí na olomoucké univerzitě v sedmdesátých letech. Po listopadové revoluci přesídlil do Jeruzaléma, kde na hebrejské univerzitě objevil tělu vlastní kanabinoidy. Doplnil tak světový objev kanabinoidních receptorů a otevřel bránu výzkumu o léčebných účincích konopí. V České republice se zavedení takové léčby začalo diskutovat v dubnu 2010 na parlamentním semináři. Státní ústav pro kontrolu léčiv vyjádřil ochotu léčivý přípravek zaregistrovat pro Českou republiku.
Ilustrační foto
Můžete vysvětlit, k čemu se využívá léčebné konopí a proč?
Vzhledem k tomu, že konopí je v současné době nelegální rostlinou, nemohl postupovat jeho výzkum v oblasti lékařství tak, jak bychom chtěli. Proto se v současné době používá pouze v paliativní léčbě – tedy k léčbě, která odstraňuje nemoc doprovázející nepříjemné symptomy (např. bolest, nevolnost, zvracení, nechutenství, neurologické a pohybové poruchy, nitrooční tlak), ale vlastní nemoc neléčí. Cílem této léčby je zachování co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin tam, kde již současná medicína pacientům nepomáhá. Pacient se léčí vaporizací či kouřením sušených vrcholků samičího květenství konopí, pitím jeho extraktů, požíváním vyextrahovaného odparku (přímo nebo zamíchaného do jídla) a pokládáním kapslí, ve kterých je obvykle čistá aktivní obsahová látka z konopí v olivovém oleji, pod jazyk.
Léčba konopím prochází celou lidskou kulturní historií, takže to není nic nového. Úspěšná léčba některých nemocí u laboratorních zvířat pomocí konopí nám dává naději, že by tato léčba (tzv. kauzální léčba – tedy odstranění příčiny nemoci) mohla fungovat také u člověka. Toto si samozřejmě vyžaduje řádný klinický výzkum, i když v některých případech si nemocní lidé už sami dokázali některé nemoci konopím vyléčit. Navíc je třeba si uvědomit, že jakákoliv léčba sebelepším lékem nezabírá stoprocentně u všech pacientů, takže vždy se najdou takoví pacienti, kterým jakákoliv léčba nepomůže tak jako pacientům jiným.
Profesor Lumír Hanuš
Jakou roli v léčebném využití hrál Váš objev endokanabinoidu?
Cannabinoidní receptory nejsou v organizmu člověka (mozek, rozmnožovací systém, lymfatické orgány) kvůli látkám z konopí, nýbrž kvůli endogenním látkám, které nazýváme endocannabinoidy. Tyto, jak předpokládáme signální látky, jsou společně s cannabinoidními receptory v lidském těle součástí biochemického systému, který může ovlivňovat řadu fyziologických dějů. Objev endocannabinoidů pomohl (a pomáhá) lépe tyto děje pochopit a určit jejich činnost ve zdraví a nemoci. Změny v hladinách endocannabinoidů v lidském organismu ovlivňují zdravotní stav člověka a tudíž mohou i léčit.
Jak byste svůj objev vnitřního kanabinoidu pojmenoval a vysvětlil laikovi?
Z hlediska dnešních znalostí šlo o objev látky (anandamid), která působí v lidském organismu především protistresově – tedy skutečně jakési "vnitřní štěstí", jak jsme naši látku pojmenovali. Je-li člověk jakkoliv unaven (ať již z práce nebo ze sportu) či je zraněn a je v psychickém stresu, pomáhá mu tato látka tyto obtíže překonat. Organismus si ji produkuje dle potřeby v daném množství zcela sám.
Laik si může vnitřní kanabinoid (správně endocannabinoid) představit jako klíč, který zapadne do zámku (tímto zámkem je cannabinoidní receptor). Pootočením tohoto klíče v zámku (tedy jeho "odemčením") se spustí celá řada biochemických pochodů v našem organismu. Těchto endocannabinoidů jsme objevili několik. Já sám jsem izoloval čtyři takové látky. Látky z konopí (také je nazýváme cannabinoidy, exocannabinoidy či fytocannabinoidy) jsou vlastně paklíčem, který také přesně zapadne do tohoto zámku a spustí v našem organismu uvedené pochody.
Demonstrace za legalizaci konopí. (8.5. 2010, Praha)
Jaké jsou výhody léčby konopím oproti jiným látkám?
Velkou výhodou léčby konopím je skutečnost, že se pacient nemůže předávkovat. Konopí je jedním z nejbezpečnějších známých léčiv. Zkušenosti s jeho používáním a zkoumání ať již jako léku či k rekreačním účelům za staletí a tisíciletí dostatečně prokázaly, že jde o bezpečný lék. Je bezpečný především pro psychicky zcela zdravého člověka. Navíc je léčba konopím velice levná, pokud si ho pacient vypěstuje sám nebo ho k léčbě získá legální cestou.
Na přednášce jste zmiňoval 30 tisíc existujících studií o léčebném využití konopí, je to v kontextu medicíny hodně nebo málo? Co dalšího medicína potřebuje, aby konopí uznala?
Ne všech 30 tisíc existujících prací je medicínských. Neznám přesná čísla dnes, ale říkalo se, že je třeba publikovat zhruba 10 tisíc vědeckých prací, aby jedna z nich měla praktické využítí. Je možné, že dneska je toto skóre s růstem úrovně vědy již vyšší. Takže to množství prací není nijak enormní, ale na druhé straně dokazuje, že konopí je rostlinou, kterou stojí za to studovat.
Že konopí léčí - a to nejen paliativně, nýbrž i kauzálně - je dnes prokázáno na zvířatech. Ne vše, co funguje na zvířatech, bude fungovat i na člověku. Přesto řada úspěchů těch, kteří se přes zákaz použití konopí léčili ve světě potají sami, nám dává naději. Proto bych chtěl apelovat na pacienty, aby nepodléhali předčasné euforii a nepovažovali konopí za nějaké panaceum. Jsem pevně přesvědčen, že některé lidi opravdu vyléčilo. To ovšem neznamená, že vyléčí vždy a každého. Záleží přece na věku pacienta, odolnosti jeho organizmu, jeho psychickém stavu, genetickém pozadí a dalších faktorech. Způsob léčby konopím, stav pacientů a kvalitu konopí je třeba dát dohromady jako mozaiku a jen tak stanovit strategii léčby konopím. To se bohužel nestane ze dne na den. I mezi lékaři je řada odpůrců této léčby, takže to není a nebude jednoduchá záležitost. Mějme na mysli, že je to desítky let zakázaná rostlina a tak její výzkum v podstatě nešel po lékařské stránce kupředu, jak by si zasluhovala. To vše je třeba nyní napravit.
Velkopěstírna konopí v Chebu
V čem je specifický model léčebného využití konopí v Izraeli?
V Izraeli jsou za nelegální konopí podle zákona mnohem přísnější tresty nežli v České republice. Týká se to především importu a prodeje, ale i použití. Na druhé straně je od roku 1999 povoleno použití léčebného konopí. Dnes se jím léčí asi dva tisíce pacientů. Jsou dvě oficiální pěstitelská místa, kde je konopí pěstováno za téměř sterilních podmínek, takže pacient dostane kvalitní nezávadné léčebné konopí. Tito pěstitelé prozatím toto konopí dodávají ministerstvu zdravotnictví zcela zdarma. Je určen jeden lékař, který vydává povolení k léčbě konopím (po žádosti odborného lékaře a schválení ministerstvem zdravotnictví). Pacient toto konopí dostává k léčbě rovněž zcela zdarma. Předpokládá se, že se takto bude v Izraeli v budoucnu léčit až 40 tisíc pacientů. Pak samozřejmě potřebná množství asi budou zpoplatněna a pacient pravděpodobně zaplatí výrobní náklady na jeho léčebné množství.
Ilustrační foto
Jak myslíte, že by měl vypadat model pro Českou republiku?
Izraelský model mi připadá ideální, ale již mi bylo řečeno z několika stran, že takovýto model by v České republice nefungoval. V USA i v Izraeli je velice populární tzv. dobrovolnění, tedy práce bez nároku na odměnu (rozšířené zvláště mezi penzisty). Ani já nevěřím, že toto by mohlo v ČR fungovat. Škoda. Možná nakonec pacientovi nezbude nežli si s povolením pěstovat konopí sám a riskovat jeho eventuální nižší kvalitu a případnou neúčinnost.
Profesor Lumír Hanuš
V České republice je poměrně rozšířeným modelem, že si konopí pěstují starší lidé na svých zahrádkách a sami se jím léčí. Povolil byste takový přístup?
Skutečnost, že si lidé v České republice pěstují k léčebným účelům konopí sami je jakýmsi nouzovým řešením, které není z žádného hlediska řešením ideálním. Kdo si takto konopí pěstuje, nedosáhne pravděpodobně požadované kvality a vlastně ani neví, jak kvalitní si léčebné konopí vypěstoval. Navíc riskuje, že konopí pěstuje na půdě, která není toxikologicky čistá. V půdě mohou být například těžké kovy a ty rostliny konopí velmi ochotně přijímají. I když je konopí v České republice nelegální, plně chápu ty, kteří se jím chtějí léčit. Proto bych uvítal legalizaci léčebného konopí s tím, že by byly stanoveny podmínky jeho uvedení do praxe: určit lékaře zodpovědné za udělování licence nemocným k léčbě léčebným konopím; povolit pěstitele konopí s licencí; akreditovat analytické laboratoře k zjištění kvality vypěstovaného léčebného konopí a pokud se za léčebné konopí bude platit, je třeba stanovit oficiální cenu, která bude veřejně známá: v Izraeli vyjde vypěstování 1 gramu léčebného konopí na 6 šekelů – to jest asi 30 korun; v České republice vyjde podle mých informací vypěstování 1 gramu asi na 9 korun. Pacient by rozhodně neměl být okrádán, povolení k užívání by měl dostat co nejrychleji. Každý pacient by měl pochopit, že použití kvalitního konopí je v jeho zájmu. Pokud by si konopí pěstoval sám, analýzy by se mu prodražily anebo by se mohl někdy marně pokoušet léčit konopím neznámé kvality – to samozřejmě není ideálním řešením.
Na přednášce jste uvedl, že v roce 1954 se konala v Olomouci konference konopí jako lék. V té době už bylo podle mezinárodních dohod v Ženevě konopí v podstatě nelegální. Trvala ta debata celých padesát let, nebo byla obnovena teprve s narůstajícím vlivem farmaceutických firem?
Ta konference v Olomouci na téma Konopí jaké lék předběhla svoji dobu. Byl to průkopnický čin. Škoda, že se o tom moc neví v zahraničí.
Nelegálně se konopí i pro účely léčby používalo odjakživa. Pokud jsem byl v Olomouci, připravoval jsem pro fakultní lékárnu extrakty z konopí, které se užívaly v nemocnici – třebas na oleženiny (ovšem zcela legálně, neboť jsem analýzami prokázal, že tam nejsou psychoaktivní látky). Mnohdy je příliš humbuku kolem konopí a pak se ukáže, že psychoaktivní látky neobsahuje.
Zákony, mezinárodní právo – přemýšlela jste někdy o tom? Skutečnost, že "v právu není ten, kdo je v právu, nýbrž ten, komu toto právo soud přiřkne" mi nahání hrůzu. Nevšimla jste si, že čím je stát větší a mocnější, tím více je v právu? Alkohol a cigarety jsou opravdová narkotika a jsou legální. Takže ta debata neskončila a bude trvat i dále. Proto se snažíme najít takové látky (příbuzné přirozeným), které nemají vliv na psychiku a jsou léčivé.
Ilustrační foto.
Co jste v té době dělal vy - jako osmiletý? Měl jste již zájem o chemii?
V roce 1954 jsem byl v první třídě a o chemii ještě neměl pojetí. Přesto již v té době mne ohromovaly čáry kouzelníků, kdy jednoduchými reakcemi či změnou pH při slévání tekutin měnili jejich barvu. Zájem o chemii se začal formovat mnohem později - na střední škole jsem měl již jasno, že budu studovat chemii. Zasloužili se o to naši vynikající učitelé chemie, profesor Metoděj Zajíc a profesor Ladislav Sedláček, kteří nás pro chemii zapálili. Před rokem jsem pana profesora Sedláčka navštívil a hned mi ve své domácí "laboratoři" předvedl několik zajímavých chemických pokusů. Nadchl by mne pro chemii i dnes!
V závěru studia analytické chemie na Univerzitě vše sehrála náhoda. Profesor Krejčí z LF UP hledal na tři měsíce chemika do své laboratoře pro práci, jak se ukázalo později, s hašišem a marihuanou. Zájem o práci bez perspektivy jsem projevil jen já a když jsem během těchto tří měsíců na čtvrt úvazku pracoval naplno a dostavily se výsledky, byl můj úvazek prodlužován a rozšiřován, až jsem na lékařské fakultě UP zůstal natrvalo.
Začínal jste s výzkumem v České republice. Jak byla věda v této oblasti poznamenána režimem?
Myslím si, že při výzkumu konopí a jeho fytochemických produktů (hašiše a marihuany) jsme neměli žádné problémy. Prováděli jsme analýzy konopí, které jsme pěstovali a později dělali expertizní analýzy zadržených vzorků. Dokonce jsem si psal i s předními vědci v oboru a pošta chodila v obou směrech - musel jsem ji však na katedře evidovat a nechat ji tam ve složce.
Hlavní problém byl v tom, že vybavit se přístroji či rychle získat chemikálie nebylo snadné a vše se muselo dopředu plánovat, takže někdy přišly chemikálie třebas až za dva roky, když už nebyly potřebné. Naštěstí vědci mezi sebou drželi a tak si vzájemně pomáhali třebas chemikáliemi. Také ti, kteří měli potřebné přístroje, nám pomohli při analýzách. Tady musím vyzvednout ochotu a pomoc ing. Evžena Kasafírka z VUFB v Praze, dr. Ladislava Dolejše a dr. Jaroslava Vičara z ÚOCHB ČSAV v Praze, prof. Františka Šantavého, dr. Ladislava Hrubana a dr. Vilíma Šimánka z ÚLCH LF UP v Olomouci či dr. Karla Tesaříka z ÚACH ČSAV v Brně. Jsem jim za nezištnou pomoc a přátelské styky opravdu zavázán.
Konopí, marihuana, canabis
Jaké největší kulturní šoky jste prožíval po nástupu do Jeruzaléma, ať už z každodenního života nebo právě z vědecko-pracovního prostředí?
V roce 1990 jsem přišel z Evropy na Střední Východ. V Izraeli byly v té době na univerzitě mnohem lepší podmínky nežli u nás. Obchody byly také lépe zásobeny. Dneska už to není pravda a zdá se mi, že v ČR jsou z obou hledisek dnes podmínky lepší. A pravá kultura – koncerty, divadlo, hudba – byla v něčem lepší, v něčem horší. Obecně je kultura v ČR na vyšší úrovni – tím myslím zájem běžného obyvatele. Jsou to dva rozdílné světy a těžko je někdy srovnávat nesrovnatelné.
Vy sám jste mluvil o studentech, kteří z vaší univerzity odcházejí do Ameriky. Vy jste po svém objevu nedostával nabídky na práci ve Spojených státech? A pokud ano, proč jste je nepřijal?
Když jsem hovořil o našich studentech, měl jsem na mysli, že odcházejí na postdoktorání pobyt. Všichni se po 2 až 3 letech s nabytými zkušenostmi do Izraele vracejí.
Anandamid jsem izoloval v roce 1992. Po tomto objevu ještě chvíli trvalo, nežli se potvrdilo, že je to skutečně světový objev a začaly se množit publikace s touto problematikou. Já jsem byl pozván v roce 1997 na National Institutes of Health do Bethesdy v USA, kde jsem pracoval 14 měsíců na NIDDK na problematice hepatické encefalopatie a endocannabinoidů. V roce 2001 jsem byl na NIH zpět. Tentokrát jsem zkoumal na NIAAA problematiku hibernace zemních veverek a jak je tato ovlivněna endocannabinoidy. Krátce jsem se tam podíval poté ještě dvakrát. Je to velice zajímavý výzkum.
V USA jsem mohl samozřejmě na výzkumu bez problému pokračovat, ale to, co se jeví člověku snadné třebas ve třiceti letech, je složitější v pozdějším věku. Vše hodit za hlavu a zase začínat od nuly (tím mám na mysli především mimopracovní část života) není tak jednoduché. V Bethesdě byli báječní lidé a rád bych tam zase někdy v laboratoři pracoval. V Jeruzalémě se již dávno cítím jako doma a jsem zvyklý na práci na tamější univerzitě, mám tam přátele a zaběhlý život.
Mluvil jste o tom, že vědecká pracoviště často publikují stejné výsledky krátce po sobě, protože bádají na tom samém. Jak to bylo ve vašem případě? Věděli jste, kdo vám šlape na paty?
Myslím, že mě nikdy v životě netrápilo, když někdo pracoval na tomtéž výzkumu. Naopak jsem byl z Československa zvyklý, že jsme si vzájemně výsledky sdělovali a vzájemně si pomáhali. Samozřejmě jsem znal další vědce, kteří pracovali na téže problematice. Ohlédnu-li se však zpět, tak mám dojem, že nám v té době nikdo na paty nešlapal.
Profesor Lumír Hanuš
Říkal jste, že se dnes výzkum bez financování farmaceutických firem neobejde. Čím to je dáno? Je to stále dražší, veřejné prostředky na vědu jsou stále nižší?
Dneska existuje pro uvedení nového léku do praxe tolik příkazů a zákazů, že univerzita na prostudování toho všeho nemá prostředky. Je to finančně náročné. Prostředky na vědu se samozřejmě zvyšují, ale třebas univerzita nemůže na prostudování nové látky s rizikem neúspěchu věnovat tolik peněz. Farmaceutická firma však počítá s tím, že na tom vydělá velké peníze a tak jde mnohdy i do rizika s tím, že se to zkrátka nepodaří. Když se dostaví úspěch, bohatě se jí to vrátí. Dneska již platí pro bezpečné léky jiné zákony nežli dříve. Je třeba provést především toxikologický, finančně velice náročný, výzkum. Kdyby dnešní zákony platily již dříve, asi by dnes nebyla v praxi řada velice úspěšných léků. A opačně – kvůli novým zákonům je k novému léku příliš dlouhá cesta.
Ilustrační foto
Jak se vám žije a pracuje, když uděláte světový objev? Představuji si, že si buď oddychnete s pocitem, že i kdybych už teď nic jiného nedokázal, mám vystaráno, anebo se naopak dostavuje zoufalství, že sám sebe už v tomto ohledu člověk jen těžko překoná.
Nedávno mi bylo nabídnuto velmi dobré místo a když jsem začal hovořit o práci v laboratoři, tak mi bylo řečeno v tom nejlepším slova smyslu, že já již do laboratoře nemusím, že mám již své odpracováno. Já sám to tak nevidím. Člověk je tvor hloubavý a vždy se snaží, aby přišel ještě na něco zajímavějšího ve vědě, udělal lepší výkon ve sportu či se ve svém běžném životě podělil o něco se svým bližním. Vše může přinést člověku radost a tou největší by mělo být umění umět se rozdělit s ostatními - ať již o své znalosti či zkušenosti. Když poradím druhému, může to mít tento sice lehčí, ale může dosáhnout lepšího výsledku a já z toho mám radost. Vždy jsem měl rád sporty bez diváků, kde se nesoutěží a kde to opravdu děláme jen pro sebe. Sporty, které děláme bez diváků s přáteli, jsou také sdílenou radostí, která je pak dvojnásobná.
Myslím, že mi rozumíte, ale chtěl bych dát ještě jeden příklad. V kostele bývá při mši ofěra (peněžní sbírka). Když byla veřejná, měl jsem někdy dojem, že ten bohatší se chce ukázat před druhými, když dal více. Takže ta nejupřímější ofěra (ať již to člověk dává jako věřící či jen jako na opravu kostela - kulturní památky) je taková, když člověk přijde do kostela, když tam nikdo není a svoji ofěru dá do kasičky - aniž by to někdo věděl. V tom případě je to stoprocentně upřímné! A tak upřímný by měl být člověk i ve svém běžném životě. Každý z nás je chybující, ale měli bychom se o to alespoň snažit.
Marihuana, ilustrační fotografie
