Na obzoru zatím nejsou obvyklé záběry dětí s vypouklými bříšky a prázdnýma očima posetýma mouchami. Hlad teď přichází jinak.
Počítejte s Imránovými, průměrnou bangladéšskou rodinou. Na den mají v přepočtu asi osmdesát korun. Z toho ještě vloni utratili za skrovné jídlo - rýži, placky a čaj - asi čtyřicet korun. Za pár měsíců však cena potravin poskočila o polovinu, a tak už za jídlo zaplatí šedesát korun. "To si ale nemůžeme dovolit,“ říká otec Alok Imrán. "Na to nemáme. Tak budeme muset jíst míň.“
Paradoxně budou hladovět, aby přežili.
Třiačtyřicetiletá vdova Maníta Souová v Mauritánii žije za osm korun denně. Donedávna to nějak šlo. Jenže za poslední rok se cena pšenice na místním trhu zvedla o šedesát procent, a tak se rozhodla: Nebudeme jíst chleba. Čirok byl podstatně levnější. Jenže i ten podražil. A tak vdova a její dvě děti zrušily snídaně, čaj a zmenšily večeře. "Ale jak dlouho můžeme takhle žít?“
Takových hororů můžete v poslední době najít v zahraničních médiích spoustu. Ale netýkají se jen chudáků. Dokonce i v legendárně bohaté Saúdské Arábii si lidé utahují opasky. "Když jdu nakupovat, koupím buď kuře, nebo maso. Už se zdráhám koupit obojí,“ cituje Washington Post jednu tamní ženu. A jakýsi Berlíňan, Frank Herrmann, za posledních pár měsíců zjistil, že si vybírá v jídelním lístku podle ceny: "Objednám si to nejlevnější.“
Každý po svém, podle svých možností, se vyrovnává s potravinovou krizí, která zachvátila svět.
Už nevydělám na jídlo
Šíří se rychle jako stepní požár. Od ledna se ztrojnásobily ceny rýže, takže třeba v Indii stojí tuna už 16 000 korun. Pšenice stojí dvakrát tolik co před rokem, přičemž jen během jediného dne vyskočila o celou čtvrtinu. Podobně je to s kukuřicí, sójou, někde i s mlékem a masem. Ještě před tímhle skokem bylo na světě podle Světové banky sto milionů lidí, těch nejchudších na světě, kteří utratili za jídlo osmdesát procent svých příjmů. Teď mají tak na poloviční porce.
Tohle je zvláštní hladová krize. Lidé obvykle umírají hladem tehdy, když není co jíst kvůli válkám či suchu. Nyní je to jiné: jídlo by zatím bylo, ale lidé si je nemohou dovolit koupit. Je příliš drahé. V regálech primitivních krámků afrických slumů hnijí rajčata hned vedle netknutých pytlů s rýží a moukou.
Dřív se hladovělo jen místně. Teď nedostatek zachvátil mnoho států najednou. Hlad to bere od podlahy. Kvůli cenám potravin, které za pár měsíců vylétly jako rtuť teploměru, už byly bouře a demonstrace v desítkách zemí. Na Haiti kvůli nim padla vláda, jinde už byly vládní krize, v Kamerunu a Somálsku padli první mrtví téhle krize, když pořádkové jednotky střílely do lidí. V Egyptě armáda pekla pro veřejnost chléb, na Filipínách narychlo schválili zákon, podle nějž je za křečkování rýže doživotí za mřížemi, v Indonésii doprovázejí transporty rýže vojáci.
Nejhorší krize ze všech
Tohle je nejhorší krize ze všech, které se v poslední době navalily na lidstvo jako egyptské rány. Cena ropy sice vzrostla rychleji a výrazněji než cena potravin, celosvětová finanční krize se týká závratnějších čísel, ale ropu ani akcie nejíte. Pro bohaté země je zvýšení cen jen nepříjemná zpráva: někdo oželí moře, někdo nový přehrávač. Pro sto milionů obyvatel planety to může znamenat polibek smrti. Nejchudší obyvatelé Salvadoru si nyní mohou dovolit sníst jen polovinu toho, co dříve. A třeba Afghánci utratí za jídlo polovinu svých příjmů, zatímco před rokem to byla jen desetina. V lepším případě to znamená ztrátu budoucnosti pro celou jednu generaci. Lidé sice nezemřou hlady, ale nebudou už mít na to, aby posílali děti do škol nebo k lékaři. Bude z nich ztracená, nezdravá generace.
V komunistické Severní Koreji, kde podvýživa a hladomory jsou běžnou věcí, měří mladí lidé podle statistik o osmnáct centimetrů méně než jejich vrstevníci v Jižní Koreji. Hlad vrací hodiny o desítky let dozadu. Myslíte, že vás se to netýká, protože patříte k tomu bohatému světu? Pravdu máte jen částečně. Podívejte se na účet z hypermarketu. Stejně položek jako před rokem, ale platíte víc. Éra levných potravin totiž končí. Ale proč se to stalo tak náhle? Právě proto, že jsme si jedli tak levně.
Problém: kuli chce jíst maso
Na tuhle katastrofu si svět zadělával dlouho. To, že o sobě dala vědět zrovna teď, způsobila jen souhra okolností: zdražila ropa, která pohání traktory a vyrábějí se z ní hnojiva, v Austrálii i jinde zničilo úrodu sucho, v jihovýchodní Asii zase cyklony a potopy.
Úvěrovou krizí deptaní investoři se chtěli zahojit na trhu s potravinami a jejich spekulace velmi rychle nakoply ceny do nebetyčných výšin. Kromě toho nezanedbatelná část úrodné půdy padla na výrobu etanolu pro motory aut. Západ, v tomto případě hlavně Amerika, navykl hladové krky na svou kukuřici a pšenici a teď jim oznámil, že místo ní pěstuje biopaliva. Část polí a políček se mění v parcely pro vznikající střední vrstvy v rozvojových zemích. Kde dřív kuli obdělával rýži, stojí dneska vilka, v níž bydlí jeho syn. Už si to může dovolit. Jenže to pořád není to hlavní. Jídla je náhle prostě málo.
Kulimu dříve stačila miska rýže, jeho syn zbohatl a rád by si dal nášup. Číňané a Indové se posunují po potravním řetězci výše, chtějí více jídla - a chtějí maso. Průměrný Číňan nyní jí o třetinu více masa než před lety. Budiž mu přáno. Ale odborníci vám řeknou, že pole, na nichž roste krmivo pro tyhle všechny nově snědené krávy, prasata či kuřata, by bez problémů uživila třeba dvě miliardy lidí. Zvířata toho spotřebují mnohem víc než my. A tak poptávka najednou stoupá. Jako když nečekaně praskne hráz. Na tohle svět nebyl připraven, protože od 70. let si užíval stav blažené iluze.
Poté, co se díky "zelené revoluci“ podařilo zvýšit produkci, kdekdo věřil, že nikdy už nebude hlad. Zdálo se, že hojnost bude trvat věčně. Miliardy lidí jedly celkem levně. Ještě nedávno byla většina potravin dokonce levnější než počátkem 70. let, samozřejmě po přepočtu na hodnotu tehdejší měny. Bylo to tím, že v 70. letech ceny začaly klesat, jak zemědělci byli schopni vyrábět stále více potravin. Výnosy se zvýšily třikrát. Potravin byl nadbytek, ale to nevadilo: vlády v Evropě a USA farmáře hezky dotovaly a přebytky se vyvážely do rozvojových zemí, kde šly na dračku, protože tam mohly být kvůli dotacím mnohem levnější. Farmáři vydělávali a Afričané či Asijci najednou jedli levně jako nikdy. Všichni byli spokojeni. Vlastně všichni ne.
Naše přehmaty
Vezměme si jako příklad třeba Haiti. Bylo vždy soběstačné v produkci rýže a tamní rolníci byli chráněni vysokými dovozními cly. Jenže v roce 1986 Haiti zažádalo o půjčku u Mezinárodního měnového fondu a oplátkou bylo přinuceno ochranný plot cel zbourat. Výsledek: do dvou let zemi zaplavila mnohem levnější, těžce dotovaná americká rýže, která haitské rolníky zlikvidovala. To se opakovalo ještě jednou, o deset let později. Globalizované Haiti už nebylo schopné se samo nakrmit a bylo vydáno napospas světovým cenám. Když nyní stouply o polovinu, spousta Haiťanů si už nemůže rýži dovolit.
Nebo Japonsko: vypěstuje dost rýže, takže by ji nemuselo dovážet z ciziny - ale přesto ji dovážet musí. V roce 1993 Světová obchodní organizace rozhodla, že Japonsko musí dovážet asi sedm procent své spotřeby. Zřejmě jako výraz solidarity. A tak Japonci každý rok dovezou spoustu rýže, kterou nepotřebují, a pak ji třeba rozdají hladovějícím Afričanům. Ale tím, že rýži kupují, vlastně přispívají k jejímu nedostatku na trhu, a tudíž i zvyšování světové ceny.
Ale japonský příběh má ještě jednu kapitolu. Japonsko bylo donuceno ve jménu volného obchodu přestat chránit své rolníky cly a otevřít se konkurenci. Ideální by bylo, kdyby byla třeba z Thajska či Vietnamu, tedy ze zemí, jimž by dovoz do Japonska prospěl. Jenže japonský trh se stal kořistí farmářů z Kalifornie, kteří byli dotováni miliardami od své vlády.
Haiti i Japonsko jsou jen dvěma příklady z mnoha. Ukazují, jak pokřivený je světový trh s potravinami. Jedna studie Světové banky uvádí, že kvůli dotovanému exportu bohatých zemí přicházejí každý rok farmáři z rozvojového světa o zisk sta miliard dolarů. V 90. letech takhle Američané snížili cenu kukuřice v Mexiku o sedmdesát procent, když Mexiko muselo otevřít trh dotované americké konkurenci. Podobně Evropané levným cukrem zaplavili Afriku a dovážejí levnou dotovanou drůbež do Kamerunu či Ghany. Lidem se to líbilo, tedy pokud nebyli zrovna farmáři... Když si například dáte v Egyptě pitu, nebojte se, že by mouka byla nekvalitní. Je totiž pravděpodobně z Ameriky nebo Evropy.
Podtrženo, sečteno
Výsledek toho všeho? Farmy v rozvojových zemích zanikaly, vlády to nezajímalo - kdo by také rozvíjel zemědělství, když Západ díky dotacím dodával všechno tak fantasticky levně. Také Západ snižoval podporu zemědělců v chudých zemích. Proč, když je uživí do značné míry sám.
Zdálo se, že roh hojnosti je perpetuum mobile. A taky nikdo nevytvářel zásoby, protože globalizovaný svět se zdánlivě scvrknul díky lepší dopravě a komunikaci, která urychluje oběh informací i zboží, jež bylo levné a nadosah: starý zvyk připravit zásoby na špatné časy byl nepraktický a vypadal skoro komicky. Dnes má svět zásoby pšenice jen na dva měsíce. Teď přišel trest.
Najednou je potravin málo a ukázalo se, že ceny byly sice nízké, ale byly stlačovány uměle tím, že zboží bylo dotováno vládami. Ceny vyskočily někde za den víc, než to dokázaly za celá desetiletí. Trh to nakonec nějak srovná, ale bude to trvat. Ceny se však posunou do jiné výškové kategorie. Éra levných potravin je už jen hezkou vzpomínkou. A kdy se prach zase usadí? Když se nedávno zeptali zástupce ředitele světové Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) Alexandera Millera, zda "tiché tsunami“, jak se říká potravinové krizi, už dostoupilo vrcholu, odpověděl: "Jsme teprve na začátku.“
Tohle je zvláštní hladová krize: ceny potravin prudce vyskočily podobně jako ceny ropy a sto milionů lidí už si nemůže dovolit koupit dost jídla. Zatímco dříve se hladovělo místně, teď to postihlo desítky zemí najednou.
