Fotografování tajnými agenty bylo problematické již proto, že k němu sledovaní nesvolili. Jde na vrub speciální složce StB s krycím názvem IV. správa.
Útvar fízlů
Koncem osmdesátých let působilo v takzvané sledce až osm stovek náhončích, vybavených desítkami vozů. Dle požadavků či rozkazů nadřízených soudruhů pronásledovali nejenom vytipované spoluobčany a cizince, nýbrž i jejich známé. Kvůli utajení užívali speciální techniky, často exponovali pomocí přístrojů maskovaných oděvem, špionážně upravenými brašnami a podobně. K obrazovým záznamům sledovaných připisovali verbální a číselné údaje, aby mohli příležitostné kontakty známých osobností dohledávat.
Doličné agendy ministerstva vnitra se mělo dochovat na 7 700 svazků. Ve spisech zatím nedotčených nejspíš čekají hromady dalších ilustrací.
o knizePraha objektivem tajné policie Předmluva Vladimír Bosák, Jan H. Vitvar, odborné texty Anna Pavlíková, Miroslav Urbánek, Pavel Žáček, výběr fotografií Vladimír Bosák, redakce Patrik Virkner, Štěpán Černoušek. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008 (fakticky vyšlo na jaře 2009), 288 stran, doporučená cena 390 korun. |
Perverzní pragenzia
Kniha o Praze je vybrána z necelého procenta materiálu, zpracovávaného teprve třetím rokem. A zde se, pěkně prosím, zdržme úsměvu: klíčem výběru byla estetická jakost obrazu normalizační Prahy! Lidové noviny nadepsaly referát o záběrech z estébácké dílny sloganem až srdceryvným: Při sledování disidentů nafotili umění.
S ubezpečením, že snímky StB "z dnešního pohledu mají i jinou hodnotu než čistě dokumentární“ přišel loni Jan H. Vitvar v Respektu, neboli v týdeníku, jehož je redaktorem. Z pozice nezávislého, byť zaujatého pozorovatele citoval, jak záběry placených slídičů komentuje fotograf Vladimír Bosák, který je v Ústavu pro studium totalitních režimů zpracovává: "V historii světové fotografie je to unikát. Je na nich zachycená Praha v 70. a 80. letech tak, jak by ji fotil Robert Frank nebo Garry Winogrand."
Vitvar vzal citovanou sugesci odkazující na hvězdy americké fotografie za svou. Nyní už v roli jednoho z četných textařů publikace Praha objektivem tajné policie ji opakuje a tvrdí, že záběry sice pořizovali štvanci touhy po moci, tedy lidé morálně pokřivení a v jádru špatní, avšak "přesto jsou jejich fotografie tím nejvěrnějším portrétem reality Československa 70. - 80. let, portrétem v tomto ohledu neobvyklé umělecké váhy“. Není to přehnané? Může umění palbou od boku vyrábět operativec sledky? Neměla by být vizuální kultura spíše plodem oduševnělosti?
Věda, anebo krásno?
Ústav pro studium totalitních režimů přirozeně nemohl dohnat každého z dotčených a požádat o souhlas se zveřejněním jeho snímku. Ani v době fotografování (1969-1989) by se na publikování záběrů zpravodajců StB nevztahovaly polehčující okolnosti. Podle stále platného paragrafu 12 zákona č. 40/1964 Sb. totiž potřebných výjimek požívají jedině cíle vědecké či umělecké. Zůstávala-li však naznačená ochrana soukromí za totality pouhým ideálem, není na čase respektovat ji v praxi? A tady se nabízí paradoxní otázka: není vlastně Vitvarova předmluva předjímáním obraných pozic vůči možné žalobě?
Vědeckost dává publikaci úvod ředitele Ústavu Pavla Žáčka i další odborné texty: Stručný vývoj správy sledování od Anny Pavlíkové a Medailony náčelníků správy sledování StB od Miroslava Urbánka. Vědu nicméně zrazuje hledisko výběru snímků, ona výše zmiňovaná estetická funkce. Nejenže spočívá těžiště knihy v obrazové části (z 288 stránek byly dvě stovky ponechány fotografiím). Nadto se s Vitvarovou proklamací věrnosti realitě 70. - 80. let míjí sám Bosák. V knize naopak zdůrazňuje, že otištěné fotografie "nejsou totožné s těmi, které pořídila policie". Doznaly totiž změn už skenováním sekvencí (namísto policejních zvětšenin jednotlivých políček), ale i dalšími dodatečnými úpravami, hlavně převedením neexponovaných okrajů negativu v černé rámce reprodukcí.
Připomeňme si závěrem Bosákovo vyznání: "Tato kniha předkládá výsledky mé subjektivní interpretace negativů."
