Je zima 2029 a v Čechách zase po letech během víkendu napadlo přes třicet centimetrů sněhu. Silničáři jsou sice připraveni, ale je méně lidí a techniky. Možná že uvěřili globálnímu oteplování a přepracovali krizové plány či dostali méně peněz na údržbu.
Ani po chodnících se v Praze nedá moc chodit, protože stále platí dvacet let starý "Kuberův zákon", podle něhož se města starají o chodníky samy. Jelikož v posledních letech moc nesněžilo, tak se o jeho změně ani neuvažovalo, přestože při kalamitách moc nefunguje.
Lidé už více rozlišují mezi počasím a klimatem a vědí, že počasí jsou skutečné projevy atmosféry na určitém místě v dané době, zatímco klima je něco jako průměrné počasí za delší období. Ale stejně jako před dvaceti lety jsou pořád překvapeni, když v lednu napadne sníh. A protože téma "počasí" bylo vždy vhodné pro konverzaci, tak se na ně pořád spíše nadává, než chválí. A s počasím se sveze i klima!
Rozkolísaná éra
"Průměrné počasí" kolem roku 2029 u nás vypadá jinak, než na co jsme byli zvyklí. Nárůst průměrné teploty pokračuje. Teploty se rychleji zvyšují na podzim a v zimě, pomaleji na jaře a v létě, rozdíly mezi ročními obdobími jsou tak méně výrazné. Během roku spadne o něco více srážek, více jich je v zimě a na jaře, méně v létě a na podzim. Protože je v létě tepleji, voda se víc vypařuje, což spolu s nižšími srážkami vyvolává sucha a nedostatek podzemních i povrchových vod. Počasí je více rozkolísané, častěji a rychleji se mění – chladno střídají nepříjemná vedra, přívalové deště období sucha, občas mohou přijít i vichřice. Nikdo se už tolik nediví, když je některou zimu více sněhu než obvykle nebo když se v létě lámou teplotní rekordy.
Lidé si postupně zvykli i na to, že v zimě jezdí za přírodním sněhem raději do vyšších alpských poloh, pokud se jim nechce lyžovat doma na umělém. Všichni už pochopili, že mistrovství světa v lyžování v roce 2009 bylo asi nadlouho posledním u nás.
Ve druhé polovině léta si raději chodí zaplavat do umělých bazénů než do přírodních nádrží, kde se v teplé vodě více daří sinicím. Pokud si chtějí zajet k moři, pak se spíše rozhodnou pro žádanější (ale i dražší) termín na konci jara a začátku podzimu, kdy teploty ve Středomoří jsou určitě příjemnější než na vrcholu léta.
Navíc všichni stále častěji potkávají doma cizince pro nás ne zatím zcela běžných národností, které do té doby viděli jen při exotické dovolené. Často jde o imigranty z Asie či Afriky, kteří se rozhodli svoje státy opustit třeba z důvodů nedostatku vody, někdy naopak z důvodů jejího "přílišného množství".
I architekti a urbanisté ve svých projektech více přihlížejí k probíhajícím změnám klimatu a začleňují do staveb také prostory, které obyvatele více chrání před vysokými teplotami a extrémními srážkami. Firmy zaměstnancům dovolují, aby si ve velmi horkých letních dnech přesunuli práci na dobu, kdy budou teploty nižší – něco jako léty osvědčená siesta v jižních krajích...
A pořád se jedná...
Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu právě dokončuje přípravu již osmé hodnotící zprávy. Před čtyřiceti lety dostal za úkol analyzovat dostupné vědecké podklady o probíhajících změnách klimatu a připravovat pro politiky podklady pro budoucí strategie, což byla dobrá myšlenka. Průběžně jim dodával modelové vývojové projekce, které si na rozdíl od předpovědí nikdy nekladly za cíl něco předpovědět. Vycházely z aktuálního stavu poznání a využívaly k tomu prognostiky, kteří formulovali hypotézy o výhledech celé řady různých proměnných, například sociálního, ekonomického či demografického charakteru, jež na vývoj klimatu mají vliv. Panel OSN vždy nabízel politikům jakási vodítka, která umožňovala lepší orientaci v možných budoucích situacích.
Očekávaná zpráva bude obsahovat daleko kvalitnější popis složitých procesů, které se odehrávají ve světových oceánech a jejich okolí. Budou v ní i nové poznatky o vlivu přirozených faktorů ovlivňujících světové klima stejně jako o tom, jak se jednotlivé složky klimatického systému změnám přizpůsobují. To umožní nové pohledy na důsledky i v lokálním měřítku. Přispěje k tomu i moderní výpočetní technika nutná pro podrobné analýzy. Ve zprávě budou také korigovány již zastaralé hypotézy prognostiků ovlivňující kvalitu projekcí.
Prognostikovi vždy až budoucnost ukáže, jak daleko od pravdy kdysi byl. I zde platí, že čím dále do budoucnosti hledí, tím je přesnost odhadů nižší. Proto ani tentokrát nepůjdou odhady výhledu dále než do konce století. Důraz bude kladen na kvalitu, protože pouze dobré odhady mohou být vodítkem k seriózním politickým strategickým rozhodnutím.
Právě to byly totiž hlavní nedostatky modelů používaných na počátku 21. století. Ty tehdy vytvářely bariéru nepochopení při vysvětlování příčin změn a následně vedly k vyhroceným reakcím dvou hlavních táborů.
Jeden zastával názory, že za současnými změnami stojí téměř výhradně emise skleníkových plynů a že jedině jejich razantní snížení může klimatu pomoci. Pokud by k tomu během deseti let nedošlo, svět by se prý řítil do katastrofy se zcela nedozírnými následky. Druhý směr tehdy naopak jakékoliv změny a hlavně jejich význam zcela bagatelizoval a nepřipouštěl si je. Jakoukoliv zmínku o nich pokládal za útok na svobodu člověka a rozvoj společnosti. Svou "polívčičku" si na tom tehdy přihřívali i politici, a proto se původně dobře myšlený odborný problém stal tématem navýsost politickým.
V roce 2029 však vidíme, že emise dále vzrůstají, byť o trochu pomaleji než před dvaceti lety. Emise z tehdy ještě rozvojových států tvoří již téměř tři čtvrtiny celosvětových emisí. Ty Kjótský protokol, který skončil v roce 2012, vůbec nekontroloval. Na zpomalení nárůstu se teď podílejí úspory energie nejen ve vyspělých státech, nýbrž i v Číně, Indii, Koreji a také v řadě latinskoamerických států. Pozadu zatím zůstává Afrika, leč její podíl na světových emisích nijak dramaticky neroste.
Profesor Klaus se vrací z projížďky kolem Labe
Jde se na to od lesa Mezinárodní jednání o omezování emisí stále probíhají, ale již ne tak často jako na počátku století. Politici jsou stále ochotni domluvit se pouze na rámcovém snížení nejvýše do konce století a na uvolňování jistých finančních zdrojů chudším státům na adaptační opatření a poskytování některých novějších technologií. Přestože téma už není politicky tak vyhrocené jako dříve, politici se stále zdráhají slíbit něco, co sami nepovažují za příliš splnitelné ještě v době, kdy budou u moci.
Podstatné také je, že nové poznatky vědy přikládají již daleko menší význam vlivu emisí, než tomu bylo dříve. Větší důraz je nyní kladen na obnovu krajiny a adaptační opatření, jež brání dopadům klimatických změn na krajinu a život. Bylo totiž zjištěno, že jsou levnější a z hlediska snižování rizik i účinnější.
V lednu 2029 se již sedmaosmdesátiletý profesor Klaus vrací z projížďky kolem Labe a před hotelem ve Špindlerově Mlýně se spokojeně vyzouvá ze svých běžek. Protože si po letech doma opět dobře zalyžoval, usmívá se a spokojeně dodává, že starosti zarytých ekologistů před dvaceti lety zněly opravdu, ale opravdu falešně...
O autoroviJan Pretel
|
Narodil se v roce 1943. Vystudoval meteorologii a klimatologii na MFF UK. Po změně režimu se začal věnovat problematice klimatických změn. V letech 1995–2004 se jako externí konzultant MŽP a člen delegací ČR podílel na mezinárodních vyjednáváních ke Kjótskému protokolu. Do roku 2009 zastupoval dvanáct let ČR v Mezivládním panelu OSN ke klimatickým změnám; pět let byl i členem jeho výboru. Vede oddělení klimatických změn v Českém hydrometeorologickém ústavu a o tomto tématu široce publikuje. 
