Klaus, nebo smrt? Značně nelichotivá zpráva o prezidentské volbě

  15:37aktualizováno  25. února 15:35
Volba prezidenta republiky se ukázala jako jedna z nejdůležitějších událostí české polistopadové historie. Koncentrované podání nejvyšší tuzemské politiky, jehož jsme byli tento měsíc svědky, vydává o stavu veřejného a především politického života značně nelichotivou zprávu. Přitom následující poznámky se dotýkají zlomku toho, co by v této souvislosti stálo za rozbor a promýšlení.

Volba prezidenta - Václav Klaus sleduje hlasování volitelů. (9.února 2008) | foto: Lukáš BíbaiDNES.cz

Nejprve k tomu, čeho si mohl ve Španělském sále Pražského hradu, a to zejména při první volbě všimnout každý, kdo jen chvíli sledoval kontinuální televizní přenos.

Nejeden hysterický politik
Patrná byla provalující se hysterie v jednání nejednoho politika. Ve zdejším mínění převažuje „staré dobré“ (řekněme vídeňsko-freudovské) přesvědčení, že hysterie je spjatá především se ženami; ostatně frekvence slova hysterka je zde daleko četnější než slova hysterik.

Právnička Monika Ladmanová, ředitelka organizace Otevřená společnost, na svém blogu na Aktualne.cz si v textu, který napsala spolu s Miloslavou Lukášovou, oprávněně všímá: „Během prezidentské volby mohl celý národ sledovat české politiky v zajetí emocí, někdy se jednalo o téměř hysterické reakce – z velké většiny mužů (z 281 zákonodárců je 41 žen). A potom že jsou to ženy, kdo vnáší do politiky přílišné emoce! (...) Pokud by s podobně emocionálními výstupy přišly ženy, jen tak lehce by jim to neprošlo. Byly by mnohými kolegy či médii označeny za hysterické, vnášející do politiky přílišnou emotivnost.“

Nepatřím k těm, kteří si myslí, že člověk je jakási univerzální bytost, která se sice rodí buď s ženským, nebo mužským pohlavím, avšak to, nakolik je pak v dospělosti sociálně a psychologicky ženou nebo mužem, je záležitostí z valné části výchovy a prostředí. Pokud toto prostředí není vysloveně extrémní, katastroficky devastující civilizační a kulturní vzorce, pak značné rozdíly ve vnímání a myšlení ženském a mužském zůstávají i v dospělosti – biologii nelze obejít.

Mířím zde k tomu, že mužská optika nejen převažuje v nejvyšších zákonodárných orgánech země, ale také v její reflexi. Konkrétně: v týdenících Reflex, Respekt a Týden, které mají ambici komentovat politické dění, nepracuje jediná komentátorka. Ve čtyřech hlavních denících v zemi, které mají ambici nazývat se seriózní, není v jejich komentátorských odděleních zaměstnána jediná politická komentátorka, která by zdejší politiku naprosto pravidelně rozebírala.

To, co se zde říkám, není hlásání feminismu či nějaké ideologie, to je konstatování téměř biologického faktu. Jestliže přistoupíme na mnohokrát vzájemně potvrzované výsledky vědeckých výzkumů, že mozek ženy a muže se odlišují, pak musíme připustit, že politiku u nás nejen vytvářejí, nýbrž i reflektují muži. Do jejího vnímání vnášejí stereotypy a danosti svého pohlaví, ačkoliv politika i mediální obraz dopadají na celou společnost, přesněji řečeno na společnost, v níž statisticky vzato žije více žen. Nevím, jestli s tím v dohledné době jde něco dělat „ve velkém“, ale každý sám sebe by si tohoto mužského koridoru se všemi jeho klady a zápory, se všemi jeho limity, mohl a měl být vědom.

Netlačte, nebo se složím
Zákonodárci se na Hradě dostali do tlaku. Měli se veřejně rozhodnout buď, anebo. Několik z nich zkolabovalo. O míře a průběhu jejich zdravotních kolapsů se spekulovalo. Ať je jejich těla skutečně „zradila“, nebo na ně opuštění bojiště zkrátka svedli, poselství toho je znepokojivé.

Představme si, že by se země ocitla ve stavu existenčního ohrožení. Nikoliv v důsledku živelní pohromy, při těch se občané a politici mobilizují - to už jsme se mohli přesvědčit - bez ohledu na barvu politické pleti. Ale to ohrožení by bylo vnější, mělo by politické souvislosti, a vyžadovalo by volbu s dalekosáhlými důsledky pro stát včetně jeho zákonodárců. V takových okamžicích by měli na rozhodujících postech sedět lidé, kteří něco vydrží. Prezidentská volba nás upozornila, že si lze jen přát, aby opravdu fatálnímu tlaku nebyli naši zákonorádci raději nikdy vystaveni.

V řadě zaměstnání, daleko hůře placených a s neskonale menším objemem rozhodovacích pravomocí, vyžadují zaměstnavatelé zdravotní prohlídky. Určité profese nelze s jistým zdravotním handicapem vykonávat. Nikdo se tomu nediví. Na místě je otázka, zda by psychologickými a zdravotními testy neměli procházet i ti, kteří kandidují do Sněmovny a do Senátu a kteří usedají ve vládě. Mít politické přesvědčení mi přijde na dnešní dobu jako předpoklad zdaleka ne dostačující.

Pravda a láska v hotelu Savoy
Pravda vítězí, stojí na prezidentské standartě, pod níž se volba konala. O pravdu tady opravdu nešlo. Šlo pouze a jen o vítězství, kvůli němuž účel světil prostředky. Všechno ostatní byly zastírací řečičky, při nichž se vyrukovalo se vším, co se zrovna hodilo do krámu.

Například při diskusi o tom, zda volit veřejně, nebo tajně, se senátor Mejstřík a poslanci Langer a Benda začali pateticky přít o odkaz listopadu 1989. Tajná volba - záruka demokracie, argumentovali zmínění poslanci ODS. Výborně, až na to, že součástí té tajné volby mělo kupříkladu být tajné jednání prezidentského kancléře Weigla s lobbistou Šloufem, který loví ve vodách druhé strany. A veřejná volba jako záruka čeho? Transparentnosti? V podání Jiřího Paroubka znamenala veřejná volba v prvé řadě prostředek kontroly a deklarace kázně. Při druhé volbě, kdy koalice pro Václava Klause už měla potřebný počet hlasů, pro změnu přistoupila na veřejnou volbu a její výsledek prodávala jako důkaz své síly a jednoty. Čím více se moralizovalo, tím méně běželo o morálku.

Únik videozáznamu z kamerového systému pražského hotelu Savoy je sice problém, ovšem problém úměrný tomu, v jakém stadiu současné zobrazovací a záznamové technologie jsou. Neskonale větší problém přece je, že kancléř hlavy státu se opakovaně schází s člověkem velmi pochybné pověsti. Nehledě na to, že se s ním schází v hotelu prošpikovaném kamerami -opravdu nemusíte být pilnými čtenáři detektivní a špionážní literatury, aby vám došlo, že setkáte-li se v podniku posetém kamerami, což zjistíte několikavteřinovým pozornějším pohledem kolem sebe, tak to není zrovna záruka diskrétnosti. Kombinace „personální“ otrlosti a udivující profesionální naivity hradního kancléře si zasluhuje stejnou pozornost jako zpravodajské hry spojené se získáním záznamu z dialogu Weigl - Šlouf.

Míra onoho „svěcení“ prostředků zaskočila asi každého, kdo se v politických kuloárech denně nepohybuje a není takzvaně informován. A politiky zaskočilo to, že ta „svěcení“ prostředků byla relativně dobře, respektive v nepohodlném rozměru a historickém okamžiku veřejně vidět. Proto v panice přilévali do ohně nejen slova, nýbrž i podivuhodná gesta - jimi najímaní „píáristé“ si museli opatřit například kulky, aby je rozeslali na určené adresy.

Než byla jednou ze soupeřících stran definitivně získána převaha, dostával se tento souboj do stavů, v nichž o „nějakého“ Klause nebo Švejnara vlastně ani nešlo, podstatné v tu chvíli bylo vybojovat si před očima zpozornělé veřejnosti pozici pro příští klání. Nesmyslný výpad premiéra Topolánka proti České televizi, a jmenovitě proti Jakubovi Železnému, na konci první, bezvýsledné volby vyjadřoval nejen okamžitou nervozitu z onoho hradního boje v přímém přenosu, nýbrž byl rovněž vyjádřením obecnější nelibosti k existenci veřejnoprávního televizního média, které - pracuje-li skutečně veřejnoprávně - poskytuje při dnešních technických schopnostech nahlédnutí „do střev“, byť samozřejmě skrze povrch, skrze to, jak se politici tváří, jaký mají tón, gesta, grimasy, jak se potí, jak jim cuká tvář atd. atp.
 
Příznačné je, že čeští politici - a děje se tak již od devadesátých let, Topolánek je v tom pouhým snaživým následovníkem - „vyjíždějí“ proti veřejnoprávnímu médiu právě a jen tehdy, když se chová veřejnoprávně. Ještě nikdy jsem neslyšel Zemana, Klause či teď Topolánka kritizovat Českou televizi za relace, které veřejnoprávní nejsou, jimiž Kavčí hory soupeří s komerčními stanicemi třeba právě na úkor analýzy veřejného života.

Politici takto nejen zpochybňují statut veřejnoprávnosti, nýbrž poškozují i zájmy komerčních televizí tím, že nebrání jim vyhrazené teritorium. Je to táž píseň: „klid na práci“ je důležitější než jasná pravidla a čitelné zásady.

Václave, neopouštěj nás!
Největším paradoxem letošní prezidentské volby bylo, že se nevolil prezident. Pro jedny se volil Antiklaus, pro druhé kontinuita. Ta však z věcného hlediska byla bájná a nezřetelná (je onou kontinuitou například i tunelování?), proto je nejjednodušší, když se zhmotňuje, personalizuje v postavě Václava Klause. Vyznavači tohoto muže předkládají hrůzostrašné vize, že jeho nezvolením se české politiky chopí jakýsi nový Gottwald, který už už přešlapuje v podhradí, aby zasadil smrtící úder naší demokracii a prosperitě. Tímhle strašením vystavují klausovští vyznavači špatnou známku především svému vlastnímu dílu a podílu na budování polistopadové demokracie. Že by byla tak málo odolná?

U řady v politice činných lidí dosud nenastala osobnostní a názorová emancipace od Václava Havla na jedné straně, a od Václava Klause na straně druhé, což s sebou nese další paradox. Volitelům Klause nejde zdaleka tolik o něho samého, jako o sebe samé. Obávají se, co by bez něho byli. Syndrom „opuštěných dětí“ je patrný na těch, kteří Klause zásadně nechtějí a nemohou - hledají kohokoliv, kdo by byl Antiklausem. Jan Švejnar to na sebe vzal. Podal velmi dobrý výkon. Zvolil „americky“ intenzivní kampaň, která směřovala hlavně mezi občany, kteří nemají možnost prezidenta volit?

Je půvabné, když Topolánek, předseda pravicové strany, vytýká Švejnarovi americké manýry - právě ty „manýry“, bez nichž se v USA neobejde žádný kandidát, ať levicový, či pravicový. Co však měl Švejnar dělat jiného? Tedy jedna možnost tu byla: kandidaturu vůbec nepřijmout, neboť sestava volitelů, kterou by býval musel získat, aby byl zvolen, představovala veskrze účelovou sešlost. Této volitelské sestavě ostatně odpovídal Švejnarův stále neuchopitelnější slovník.

Při jízdě vpřed se musíš dívat i do zpětného zrcátka
Jestliže zkrátka opustíte vylučující optiku „volíš Losnu, nebo Mažňáka?!“, uvědomíte si, že okolo volby prezidenta padly miliony slov, ale věcně a do hloubky v souvislosti s ní nebyla diskutována prakticky žádná důležitá společenská a politická témata, která by měl mít český prezident v myšlenkové kompetenci.

Lépe, než to napsal politolog Bohumil Doležal na svých internetových Událostech, bych to neřekl, takže ho zacituji: „… je pozoruhodné, jak málo se hovořilo o zcela základních aktuálních problémech naší národní bezpečnosti: americká protiraketová základna, vztahy s USA všeobecně, poměr k Rusku, mezinárodní terorismus jako reálné, i když pro nás zatím jen budoucí nebezpečí. Tady by věru bylo co na našem staronovém prezidentovi kritizovat. Jenže to by se nelíbilo ani komunistům, a většinou ani sociálním demokratům, a bez jejich hlasů by Klausův protikandidát neměl šanci. Problém je rovněž v tom, že Klausův protikandidát byl v těch věcech ještě zdrženlivější. A protože česká vláda má naštěstí zatím postoj poměrně zřetelný a v podstatě přijatelný, protože Václav Klaus si s ním nic nepočal a protože Švejnarovo zvolení by už tak nepevnou vládou ještě pořádně otřáslo, není nejmenší důvod sahat k riskantnímu experimentu s nezaručeným výsledkem. Klausův protikandidát je limitován tou podivnou a pestrou koalicí, která ho podporovala. Klaus je schopný jednat racionálně, bohužel většinou jen tenkrát, když mu teče do bot: k radaru se vyjádřil bez vykrucování, teprve když zjistil, že nemá šanci dosáhnout na komunistické hlasy, a když nutně potřeboval podporu lidovců, vzpomněl si dokonce na křesťanské hodnoty. Jde tedy jen o to, během jeho druhého volebního období, pečovat o to, aby mu do bot teklo co nejvíc a aby neměl zbytečné roupy.“

Nevím, myslel to Bohumil Doležal i tak, že by měla začít daleko ostřejší a důslednější diskuse o české politické scéně, Klause nevyjímaje? Každopádně bezmála dvacet let od převratu je na ni ten správný čas. Mělo by se tak stát právě proto, abychom se, jak radil staronový prezident, „mohli dívat dopředu“.

Autor: Kavárna

Mariánský sloup uráží náboženské cítění, respektujme to, říká Stropnický

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Čtvrt milionu lidí na Letné. Budeme tu znovu v listopadu, vzkazují Babišovi

Demonstrace za nezávislost justice a lepší vládu, kterou na pražské Letné...

V Praze na Letné proběhla největší demonstrace od roku 1989. Vyvrcholila tak série protestů za nezávislost justice a...

Impozantní, píší o demonstraci proti miliardářskému premiérovi světová média

Demonstrace za nezávislost justice a lepší vládu, kterou na pražské Letné...

O nedělní mohutné demonstraci na pražské Letenské pláni informovaly všechny světové tiskové agentury i přední...

Policie vyšetřuje znásilnění dívky u Terezína, podezřelým je cizinec

Neosvětlená cesta od zastávky autobusu ke kolejím Hvězda. Právě tady často...

Litoměřičtí policisté vyšetřují případ znásilnění, které se stalo v úterý kolem poledne na poli u severočeské obce...

Dostali se na vysněný obor. Technická chyba, přijati nejste, oznámila škola

Budova Vysoké škola ekonomické v Praze

Téměř tři stovky uchazečů o studium na jedné z fakult pražské Vysoké školy ekonomické žily přes dva dny v přesvědčení,...

Poslanci vzkazují demonstrantům: vytrvalost i smysluplnější věci na práci

Demonstrace za nezávislost justice a lepší vládu, kterou na pražské Letné...

Vytrvalost, podporu, ale i výlet někam k vodě - to přejí čeští poslanci lidem, kteří se v neděli chystají na...

Další z rubriky

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz