Jana Koubková je vzácný samorost: brzy pochopila, že na živobytí si musí vydělat kombinací různých činností. Mezi nimi figurovalo skládání, hrátky s jazykem, všerůzné odbočky, komentování a vytváření vlastních programů: to všechno se však vždy točilo kolem jazzového nebo alespoň jazzem zabarveného zpívání. Různorodost těchto odchylek se mezi jazzovými hudebníky občas těšila různé míře ocenění i odsudků, stěží však kdo mohl popřít její příslušnost k jazzovému životnímu pocitu i způsobu života.
Jana Koubková Quartet na festivalu Jazz-bluesové Vánoce 2008
Pětašedesátnický koncert Jany Koubkové předvádí tuto kaleidoskopickou žeň v kondenzované zkratce. Je tu zdravice prezidentovi v podání Dismančat, s nimiž je zpěvaččina dráha spojena. Účinkuje její stálé kvarteto s hudebníky podstatně mladšími, mezi nimiž Ondřej Kabrna hraje nejen na piano, ale také na akordeon, Jan Keller nejen na baskytaru, ale také na violoncello, a Jan Červenka nejen na klasické bicí, ale také na exotické djembe.
O deskáchJana Koubková: 65. CD, stopáž 55:01 minut. Vše vydala firma Multisonic. |
Jana Koubková na festivalu Jazz-bluesové Vánoce 2008
Perkuse Miloše Vacíka a Alana Vitouše, partnerů Koubkové z jejích dřívějších CD, se ozvou také v protagonistčině Tanci pro Elišku, v Afro Blues Monga Santamarii a zase v pozdravném kraťasu Hradní disco.
Seznam na obalu uvádí ještě závěrečnou Pandalu, ta se však na exempláři, který mám k disposici, prostě neozve. Nicméně jde o pěknou vizitku osobnosti, která představuje součást dějů českého jazzu a jejíž dynamická aktivita stojí mimo jakoukoliv pochybnost.
Otec a syn Růžičkovi
Karel Růžička, o pět let starší než Koubková, si z našich jazzmanů své generace udržuje zřejmě nejlepší kontakt s těmi mladšími. V jeho septetu patří k benjamínkům jeho žáci z pražské Konzervatoře Jaroslava Ježka altsaxofonista David Vrobel, basista Josef Fečo a bubeník Radek Němejc; vedle nich je tu na dnešních nahrávkách už téměř nepostradatelný trumpetista Miroslav Hloucal. Jakousi mezigeneraci s bohatými vlastními zkušenostmi zastupují trombonista Přemysl Tomšíček a tenor- a sopránsaxofonista Rostislav Fraš, a jako host je tu i Růžičkův syn Karel Jr., který k tomto koncertu přijel ze svého stálého působiště v New Yorku. Ten se představí také jako autor dvou skladeb, přičemž jeho Time For Love je vlastně velice hezké rodinné dueto v oblíbené lyrické náladě Růžičky seniora.
Karel Růžička (vpravo) s konstrabasistou Christianem Stockem
Ona lyrická nálada se zčásti ozve i ve skladbě Ztráty a nálezy, jedné ze čtyř, jimiž je na albu zastoupen se Růžička senior. K tomu přistupují dva standardy, Bluesette Jean Tootse Thielemanse a Sonny Rollinsovo Oleo, oba už Růžička často hrával. Jeho kompoziční zaměření se projevuje zejména v aranžmá pro septet: často využívá plný orchestrální zvuk rozličných barevných témbrů a sólové chorusy jsou zpravidla spojovány nebo prokládány aranžovanými pasážemi. Každé číslo tak působí jako prokomponovaný útvar.
Otec a syn se nejčastěji uplatňují jako sólisté: tenorsaxofon Juniora má typickou zarputilost, ale také vzrůstající melodickou vynalézavost v práci s motivy; piano seniora je jemné, výrazné, a s pěknou plynulostí i odpichem v melodických frázích pravačky, kořeněných logicky umísťovanými akordickými pasážemi. V rytmice se občas blýskne basa Josefa Feča, slibné a sympatické jsou vstupy zatím na nahrávkách ještě málo frekventovaného Davida Vrobela. I Ellingtonovo C Jam Blues je navzdory svému jamovacímu charakteru rámcováno aranžovanými pasážemi.
Profil Karla Růžičky
Profil Karla Růžičky juniora
Ten kompakt je slušným představením nynějších aktivit sedmdesátníka, který má stále co říct.
Je slyšet určitý rozdíl…
Třetí CD nese letopočet 2009 a z dosavadní dramaturgie hradních koncertů se poněkud vymyká. Její osu tvořily totiž především tvůrci našeho jazzu střední a starší generace, případně zahraniční hosté, kteří se na našich pódiích v minulosti objevili a vstoupili tak již do povědomí našich posluchačů. Avšak tenorsaxofonista a flétnista Lew Tabackin se na Hradě pražském ocitl jiným způsobem. Když prezident Václav Klaus letěl roku 2004 na státní návštěvu do Kanady a přistával ve večerních hodinách v Torontu, upozornil ho jeho průvodce, že dva bloky od jeho hotelu je zajímavý jazzový klub. Ke značnému překvapení kanadské ochranky, která musela hodinu zjišťovat, je-li takové prostředí bezpečné, se tam ještě týž večer vypravil. Tam slyšel Tabackinovo kvarteto, které se vrylo do paměti tak, že je zhruba po pěti letech pozval na koncert Jazzu na Hradě.
Lew Tabackin
Dnes sedmdesátiletý Tabackin je postbopový sólista imposantního formátu. Jeho spoluhráči jsou značně mladší: trumpetista Flavio Boltro se narodil 1961, basista Giuseppe Bassi 1971 a bubeník Roberto Gatto je ročník 1958. Vedle dvou Tabakinových skladeb nám na albu nabídnou šest standardů, od Ellingtona a Cole Portera až ke Coltranovi. Jak Tabackinův tenorsaxonofon, tak kupodivu i flétna zaujme plným, mužným tónem. Improvizované melodie mají sklon k rapsodickému zahušťování, tenor začíná občas bez doprovodu a prokazuje mimořádnou melodickou vynalézavost a hravost, flétna (v Coltranově The Wise One a v Tabackinově Return of Pan) střídá temnější tónový charakter spodního rejstříku se svítícími pasážemi nahoře, a koření to častými vyštěknutími s tónovými zlomy.
Z dalších členů se nejvýrazněji uplatňuje kontrabas, zase mohutností svého tónu. Bicí zaujmou svou střídností: ve shodě se současnou tendencí se občas omezí třeba i jen na jeden úder za dva takty, ale ten má svůj smysl a barvu. Trubka vystoupí do popředí zejména v Tabackinově Chasin‘ the Carrot: postbopové fráze plné zádrhelů, a potom, v honičce s tenorem, opět vzlétne do výšin. V Cole Porterově What is This Thing Called Love nastoupí téma ve free dialogu tenoru a trubky. Je to hezká parafráze výletů našich mladých skupin do free, ale taky lekce srovnání se světovou špičkou.
Což o to, tuzemských souborů si vážíme při vědomí toho, co pro náš domácí vývoj znamenají, ale ve srovnání se zahraničními špičkami se přece jen objeví jistý rozdíl - alespoň v tomto post-hardbopovém dědictví. Pochybuji, že by nám Jazz na Hradě chtěl říct právě tohle: ale díky za připomínku, která je v této souvislosti velmi užitečná.
Lew Tabackin
Jen pro úplnost
V této sérii zaznělo na Pražském hradě už víc než šest desítek koncertů, na CD Multisonicu jich dosud vyšlo 37. Někdy brání vydání – například u kytaristy českého původu Rudyho Linky nebo u amerického trumpetisty Randyho Brokera – autorskoprávní vztahy; muzikanti jsou vázáni smlouvami, které jim neumožňují autorizovat záznamy svých koncertních vystoupení na CD. Nicméně edice plynule pokračuje: do konce roku by mohlo vyjít šest dalších kompaktů.
