V květnu 1970 vyšel v časopise Květy článek pod názvem Kardinál. U příležitosti prvního výročí úmrtí Josefa kardinála Berana hodnotil jeho historický význam z pohledu normalizačních ideologů. Text v časopise i výběr fotografické přílohy byl plně v režii příslušníků Státní bezpečnosti. Výsledkem se stal článek, jenž si slovníkem a argumentací v ničem nezadal s proticírkevní propagandou padesátých let. Přesto je dnes tento dehonestující text v mnohém objevný. Kromě ukázky dovedné manipulace s fakty nechtíc odkrývá i pozadí toho, v čem tento arcibiskup komunistickému režimu nejvíce překážel a jak moc se jeho obliby mezi obyvatelstvem komunisté obávali.
Jasná cesta
Plzeňský rodák Josef Beran se narodil 29. prosince 1888. Po maturitě odešel studovat teologii do Říma, kde v červnu 1911 přijal kněžské svěcení a o rok později završil studium doktorátem teologie. Římské období mělo významný vliv na jeho duchovní růst: získal intelektuální rozhled, poznal rozličné spirituální proudy uvnitř církve a okusil její univerzální dimenzi.
Po návratu domů začal pracovat na různých místech duchovní správy. Mezi lety 1917 a 1928 se stal katechetou a pedagogem ústavu sv. Anny a od roku 1925 ředitelem škol Kongregace chudých školských sester de Notre Dame. V tomto období hojně publikoval, přednášel, věnoval se psaní a překladům beletrie, aktivně vykonával pastorační činnost, stal se vyhledávaným zpovědníkem a exercitátorem. V roce 1928 byl za zásluhy jmenován arcibiskupským notářem. Začal přednášet pastorální teologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1932 byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského semináře a od této doby nesl hlavní odpovědnost za formaci budoucích kněží.
Vězeň nacistů
Po nastolení protektorátu Čechy a Morava se o rektora Berana začalo intenzivně zajímat gestapo. Pozornosti neuniklo Beranovo působení před záborem Sudet a odpor vůči nacistické ideologii. Obliba a vliv, který měl na věřící, i fakt, že patřil ke katolické inteligenci, postačovaly, aby jej několikrát povolali k výslechu a vyhrožovali mu zatčením. Výhrůžky se naplnily 6. června 1942. Po domovní prohlídce následoval výslech v Pečkárně a ještě téhož dne převoz do pankrácké věznice. Předpokládal, že bude sdílet osud českých vlastenců a v nejbližších dnech bude popraven. Čekala ho však jiná cesta. Nacisté na něj uvalili tzv. ochrannou vazbu, převezli jej do Malé pevnosti Terezín, odkud za dva měsíce pokračoval do koncentračního tábora Dachau.
Transport s Beranem dorazil 4. září 1942. Byl zařazen do kategorie politických vězňů s číslem 35844 a přiřazen na kněžský blok. Zde nacisté soustřeďovali "nebezpečné“ duchovní ze všech okupovaných zemí. Celkem se tu sešlo 2 720 duchovních z 134 diecézí a 24 národů, kteří museli čelit tělesnému a psychickému vyčerpání, vyhladovění, epidemiím a brutalitě dozorců. Bylo těžké v tomto prostředí nepropadnout zoufalství a zachovat si identitu, jak nabádal Josef Beran, ale jedině tak se člověk nerozplynul v moři beznaděje a mohl plnit i na tomto místě své pastorální poslání.
Josef Beran se v táboře shledal s mnoha spolubratry, bývalými studenty, ale také s lidmi, s nimiž by se v běžném životě nesetkal. Byli mezi nimi političtí odpůrci – liberálové, socialisté, komunisté i duchovní jiných konfesí. Vzájemná komunikace křesťanů různých vyznání byla v té době nemyslitelná, avšak osobní zkušenost s nacistickou ideologií už nekladla otázku, zda Evropa bude katolická, nebo protestantská, nýbrž zda ještě vůbec bude křesťanská. Společně prožité útrapy vedly k přirozenému ekumenismu, k solidaritě napříč konfesemi i politickými stranami a k navazování neobvyklých přátelství.
Koncentrační tábor Dachau osvobodila americká armáda 29. dubna 1945. Berana čekal návrat do vlasti. Byl to však už jiný člověk. Někdejšího muže "litery“ obrousily prožité útrapy ve statečného a moudrého pastýře.
Arcibiskupem
Katolická církev měla po válce vysoký společenský kredit. Mnozí duchovní zažili věznění, tvrdé výslechy na gestapu a perzekuci. V koncentračních táborech a na popravištích zemřelo více než sedmdesát českých kněží a řeholníků. Diecéze byly po válce zdecimované. Od úmrtí kardinála Kašpara v roce 1941 zůstal rovněž pražský arcibiskupský stolec neobsazený. V neklidné době po osvobození nastal čas vybrat jeho nástupce.
Papež Pius XII. jmenoval 33. pražským arcibiskupem Mons. Josefa Berana, jenž v extrémních podmínkách koncentračního tábora osvědčil pevnost charakteru a věrnost Bohu, církvi a národu. V neděli 8. prosince 1946 přijal Josef Beran biskupské svěcení a zároveň byl při této příležitosti intronizován. Ve funkci arcibiskupa prosazoval návrat ke křesťanským hodnotám, usmíření, spolupráci a solidaritu ve všech vrstvách společnosti. Stal se mravní autoritou i oblíbenou "celebritou“ – aktivně se zapojil do veřejného života ve snaze přiblížit katolickou církev společnosti a začlenit křesťanské hodnoty do každodenní lidské činnosti.
V únoru 1948 se jako nejvyšší představitel katolické církve vymezil vůči nastupující totalitní moci. Čelil stupňující se represi a snahám komunistického režimu o získání kontroly nad církví. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům. Církev při jednáních se státem požadovala zachování podmínek pro své fungování podle platného modu vivendi, zatímco cílem komunistů bylo odtržení církve od Vatikánu a vytvoření tzv. národní církve, kterou by řídili prostřednictvím loajálních kněží. Neslučitelné představy vedly k ukončení jednání a režim přešel k otevřenému teroru. Biskupy internoval a jejich pravomoci převzali komunisty dosazení kapitulní vikáři. Rozeběhly se církevní monstrprocesy, došlo k likvidaci řeholních společenství a k svévolnému zatýkání "reakčních“ duchovních a laiků.
Vězeň komunistů
Arcibiskup Beran byl od 19. června 1949 držen "v domácím vězení“. Od 7. března 1951 začalo období jeho čtrnáctileté internace na různých místech republiky. Krátce pobyl v Roželově u Rožmitálu, odkud byl společně se třemi řeholnicemi, jež mu vedly domácnost, tajně převezen na neznámé místo. Podmínky internace byly v mnohém podobné vězeňskému režimu, ale navíc obsahovaly úplnou izolaci od vnějšího světa. Arcibiskup nevěděl, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán i komunistický tisk, takže mnoho let nevěděl, jestli církev ve státě ještě vůbec funguje. Netušil, jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných procesů, nebo jej "odstraní“ a rodině sdělí, že zemřel "přirozenou“ smrtí.
Komunisté znali Beranův kredit a popularitu mezi obyvatelstvem, proto jej zároveň potřebovali zbavit důvěryhodnosti před veřejností. Už ve druhém místě internace, v Růžodolu u Liberce, vynaložili značné úsilí, aby natočili kompromitující film o jeho "nevhodném“ chování k jedné z jeptišek. Do polévky a čajů jim přidávali afrodiziaka a předpokládali, že vlivu prášků podlehnou. Za tímto účelem je neustále sledovali špehýrkami ve zdech, odposlouchávali a tajně fotografovali. Akce trvala více než rok, ale požadovaného výsledku nedosáhli.
V dubnu 1953 arcibiskupa přestěhovali do Myštěvsi a o čtyři roky později do Paběnic u Čáslavi. Přestože se měnila místa pobytu, podmínky zůstávaly stejné: internační dům stál mimo obec, střežili ho příslušníci StB se psy, okna byla stále zavřená, skla zatřená bílou barvou, okolo domu stála vysoká dřevěná ohrada, která vymezovala minimální dvorek pro hodinový pobyt na čerstvém vzduchu. V tomto životním prostoru trávil arcibiskup svůj život v modlitbách za církev a vlast až do roku 1963, kdy mu byla udělena milost. I nadále se však nesměl ujmout svého úřadu, nýbrž mu znovu určili místo pobytu "pod dohledem“, v Mukařově u Prahy.
Zpráva o jeho částečném uvolnění se brzy roznesla a za arcibiskupem začaly proudit davy lidí. Režim tuto "nepříjemnost“ vyřešil přestěhováním Berana do těžko přístupného Radvanova u Mladé Vožice. Zde jej v lednu 1965 zastihlo jmenování kardinálem.
Vyděděncem
Po složitých jednáních se Svatým stolcem nabídl stát Beranovi odlet do Říma na slavnostní jmenování kardinálem, ale bez možnosti návratu. Na oplátku komunisté souhlasili se změnou ve vedení pražské arcidiecéze – biskup František Tomášek vymění kolaborujícího kapitulního vikáře Antonína Stehlíka. Stárnoucí arcibiskup Beran byl postaven před nelehkou volbu. V zájmu života církve v Československu nakonec přinesl i tuto oběť, přijal "dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma.
Předpoklad komunistů, že se problematického Berana nadobro zbavili, se ukázal jako lichý. Kardinál se okamžitě pustil do práce. Na II. vatikánském koncilu pronesl zásadní projev o svobodě svědomí, vydal se na cesty za krajany po Evropě a zámoří, promlouval k věřícím "za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky.
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pohasly veškeré šance na změnu poměrů v zemi, a pro těžce nemocného kardinála to navíc znamenalo i konec nadějí na vytoužený návrat do vlasti. Pozemská pouť kardinála Berana skončila 17. května 1969.
Charizmatického Berana se režim bál i po smrti. Nepovolil převezení jeho ostatků do Prahy z obavy, že by obřad vyvolal občanské nepokoje větších rozměrů než v případě Jana Palacha. Papež Pavel VI. rozhodl, že bude arcibiskup pražský metropolita a primas český Josef kardinál Beran pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě.
Přes snahu komunistických ideologů neupadl kardinál Beran v zapomnění. Stal se symbolem věrnosti, lásky a pokory. V roce 1998 byl započat jeho proces beatifikace.
