1. Zkuste odhadnout, kolik knih jste přečetl za svůj dosavadní život. A kolik asi tak knih máte doma? Počítal jste to někdy? A kterou knihu čtete právě teď?
Zdaleka jsem nepřečetl tolik knih, kolik bych rád a kolik bych asi býval měl. Já spíše než mnoha knih jsem čtenářem těch pravých (to není nabubřelost, to je parafráze Masarykova výroku). Doma jich mám možná ke třem tisícům. Toto číslo ovšem v různých obdobích vinou půjčování přátelům různě kolísá. Spočítal jsem to až teď ve snaze vám nelhat.
Právě čtu Antona Markoše Profil absolventa. Jde to rychle, protože autor, látka i prostředí jsou mi poměrně důvěrně známé. Pro ilustraci citát: "Tito lidé (rozumějme vysokoškoláci, kteří potřebují diplom, aniž by je valně zajímal obor, na který se cestou nejmenšího odporu hlásí) se vezou na zvláštní masové hysterii tvrdící, že všechny "vyspělé země" mají v populaci 30 či kolik procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, zatímco my jen nějakých 12 procent (ta čísla berte s rezervou). Vláda masírovaná podobným tlakem se proto rozhodne dávat školám ne podle jejich kvality, ale platí je od hlavy. Potřebujete víc peněz? Naberte víc studentů! Tatáž škola, která před 20 lety měla v ročníku 60 studentů, jich má najednou 200, ve stejných budovách a se stejně početným sborem vyučujících".
Vysoce uměleckou metaforou podobné látky je poslední román laureáta ceny Dominika Tatarky, Stanislava Rakúse, Excentrická univerzita (Koloman Kertész Bagala 2008). Ukázka: "....prichádzam na to, že veľa som získal pre Excentrickú univerzitu najmä od tých, ktorí ma svojou rozprávačskou prevahou a dominantnosťou prinútili mlčať, počúvať a pozorovať. Niekedy sa mi dokonca zdá, že práve oni mi poskytli najviac podnetov na rozprávanie."
2. Které výtvarné dílo byste toužil mít ve svém obývacím pokoji? A koupil jste si někdy nějaké? Kdy jste byl naposledy na výstavě? Na které? A proč?
Nedá se to nazvat touha, ale umím si představit, že bych si koupil třeba Josefa Šímu. Na výstavy chodím téměř výlučně s manželkou Jitkou Štenclovou, a to buď na její, neboť je malířka, nebo jejích oblíbenců, kterých má ovšem poměrně hodně. Naposledy jsem byl výjimečně bez ní na Staroměstské radnici na vernisáži Art-brut prací psychiatrických pacientů. Výstava je součástí Světového psychiatrického kongresu, který se letos v září konal v Praze.
. Kulturní sedmaAnketa, v níž oslovujeme české osobnosti a ptáme se na jejich kulturní zájmy a priority, bude jednou za několik dní vycházet exkluzivně v Kavárně on-line. Délka odpovědí záleží pouze a jen na oslovených osobnostech. Chcete-li znát odpovědi na Kulturní sedmu od někoho konkrétního, napište nám (idnes@idnes.cz), oslovíme jej. |
3. Máte svoji oblíbenou divadelní scénu? Kolikrát jste byl letos v divadle? A na čem?
Miloval jsem Činoherní klub, Divadlo za branou, Semafor. Také jsem krátce amatérsky působil v Divadle v Nerudovce se svým bratrem. Tam jsem poznal Líbu Geprtovou, kterou jsem měl rád a dojímal mne její pohnutý osud, jenž si vypila až do trpkého konce. Dnes se svět divadla proměnil, divadlo plní jiné funkce, než je hromadná psychoterapie publika čekajícího na každou povrchní narážku na režim. Poslední dvě sezony jsem byl v divadle asi tucetkrát. Například v La Fabrice v Holešovicích na Steigerwaldově hře Horáková versus Gottwald, na Virginii Woolfové v Kolowratu v režii Lucie Bělohradské jakož i na jejím uvedení Shakespearova Richarda II. ve Vinohradském divadle, tamtéž také na muzikálu "Do naha", v Divadle Bez zábradlí na Kunderově paradigmatickém kusu "Jakub a jeho pán" se skvělou hereckou dvojicí Bartoška-Heřmánek. A na Mozartově opeře Don Giovanni ve Stavovském divadle.
4. Při které hudbě se odvážete? Posloucháte ji raději doma v klidu, nebo na koncertě?
Jsem atypickým posluchačem hudby, protože se skutečně odvážu pouze při klasice a tu a tam nějakém etnu, nejraději gipsy, slovácko, východ. Koncert jako příležitost vychutnat hudbu je nenahraditelný. Občas dokonce nějaký docela sobecky iniciuji, abych si výběrem obsahu přišel opravdu na své - např. v Rudolfinu koncerty České lékařské akademie, v Academia Medica Pragensis klavírní recitály a komorní hudbu, večery klasiky v Lázních Jeseníku u příležitosti našich konferencí aj. Doma vychutnávám muziku poměrně vzácně, když chci někomu z rodiny nebo přátelům něco pustit, abych se s nimi podělil o nadšení, slzu či mráz po zádech. Jinak je mimo koncertní síně hudba spíš kulisou a tuto její roli nesnáším. Zejména ne v restauracích. Nechápu, že se ten zvukový smog toleruje, že v tom někdo může pracovat a že se tam někdo dokonce i nají. Popovídat si při tom ovšem nelze.
5. Chodíte se do kina hlavně bát, pobavit, nebo snad i poučit, ba povznést? Na čem jste byl v kině naposledy sám od sebe, dobrovolně? A co jste tomu říkal?
Do kina chodím moc málo, nemám čas. Navíc nepodléhám módě, takže si klidně počkám i rok dva, až je film v televizi nebo na DVD. Naposledy jsem byl v kině tuším buď na "Václavovi", nebo na "Občanu Havlovi", už nevím. Václav se mi líbil, hlavně hereckými výkony a kamerou. K Občanu Havlovi navrhuji alternativu - film o Václavu Havlovi z disidentských let, který lze zakoupit v jeho knihovně a který mne nadchl daleko víc než poněkud oficiózní a trochu nudný sběrný dokument. Několikrát do roka se dostanu na domácí promítání, které pořádají mí přátelé. Tam se někdy promítají naprosté unikáty jako vůbec první film natočený na světě, první velkofilm, ale i zlatý poklad české kinematografie jako Passerovo Intimní osvětlení aj. Obdivuji českou filmovou vlnu šedesátých let a dones mám moc rád české filmy, když se povedou (z porevolučních například Je třeba zabít Sekala, Obecná škola, Kolja, Musíme si pomáhat, Kráska v nesnázích aj.). Kapitola sama o sobě je Forman, jehož jsem naprosto nadšeným obdivovatelem, a to ve všech jeho polohách. Poslední, Goyovy přízraky, jsou svým uměřeným a klasickým stylem naprosto fenomenální a bohužel nedoceněné, jak to tak bývá.
6. Kolik hodin týdně strávíte sledováním televize? Na jakou stanici se díváte především? Máte svůj oblíbený pořad?
Asi 7, pokud jsem v Praze, jinak téměř nula. Většinou ČT, NOVA, někdy film na Primě. Oblíbených pořadů ubývá, ale stále je to Plovárna Marka Ebena. Tu a tam se rád podívám na Krásný ztráty, Šumná města a určitě něčemu křivdím, když to vynechám. Bezkonkurenčně nejzajímavější ovšem jsou dokumenty na ČT2.
7. Zkuste zcela subjektivně, jen sám za sebe, jmenovat tři až pět nejvýznamnějších uměleckých děl, která v České republice po listopadu 1989 podle vás vznikla.
To je těžká otázka. Už tím, co je "umělecké dílo". I koncert? Divadelní představení? Nadto by sem podle mne patřila kniha J. Suka Labyrintem revoluce, ale to je spíše dílo odborné než umělecké. Dále - musí to dílo být realizované? Nebo je Kaplického knihovna také "eligible"? Navíc nejsem kunsthistorik, abych si troufl kvantifikovat význam neporovnatelných děl, vybrat prvních pět a ta zde uvést. Proto je nezmíním. Ničemu dobrému bych nepomohl a vždycky by to bylo špatně. Pro mne je umění radost, nikoli testovací materiál.
