Na Čínu se dnes upírají oči světa nejen v souvislosti s blížící se olympiádou či – zcela aktuálně – s obrovskými zásobovacími a dopravními potížemi, do nichž zemi uvrhla zima s rekordními přívaly sněhu.
Čína, která vstoupila do nového roku, poutá pozornost už prakticky permanentně kvůli svému divokému ekonomickému vzestupu, potenciálu svého trhu, sílícím ambicím politickým i kulturním, kvůli vlivu, který na světové dění má. Pokusme se o jeden dílčí obraz oné dálněvýchodní krajiny.
Jiná měřítka
To, že je Číňanů přes miliardu, ví snad každý, ale teprve když uvidí obrovský dav, o kterém následně zjistí, že je to skupina cestujících čekajících na jeden a týž vlak, začne toto číslo chápat. Nebo když se pokusí vysvětlit obyvateli Pekingu, že pochází ze země, v níž žije celkem deset milionů lidí, přičemž hlavní město Číny jich má kolem šestnácti.
Zrovna tak změní rychle pohled na vzdálenosti: letecky je to z Pekingu do Hongkongu tři a půl hodiny, do Kašgáru přes čtyři (a z Kašgáru na pákistánských hranicích je to do Evropy s nadsázkou už „co by kamenem dohodil“). Máme tušení, že Čína je komunistická země se „specifickými rysy“, ale nedovedeme si představit kombinaci komunistické ideologie s tvrdým kapitalismem, s rychle rostoucí konzumní společností, s feudálním systémem v odlehlých venkovských oblastech a s otrokářskými praktikami v některých manufakturách.
Stavění a bourání
Právě ohromná velikost a zalidněnost způsobuje plastičnost čínské reality, jejíž interpretace se značně liší: jinak vidí realitu místní obyvatelé, jinak ji vnímáme my.
Dobrým příkladem je architektura a rozvoj měst. Nikomu, kdo se poprvé ocitne v Pekingu, nemohou uniknout mohutné stavební aktivity. Tvář města se mění před očima. A ke stavění patří samozřejmě i bourání.
Rychlým tempem mizí tradiční čtvrti zvané hutongy: čtvrti složené z nízkopodlažních domků a dvorků, které obklopovaly císařské Zakázané město. Místo nich se staví vysoké budovy (dvacet a více pater) bytového či komerčního rázu. Jde tedy o obrovskou změnu, která nám připadá jako změna k horšímu. Vždyť člověku je mnohem přirozenější procházet ulicemi, které mají „lidský rozměr“ a mít ještě příležitost pozorovat velmi zblízka život místních obyvatel.
Protože život v hutonzích, které jsou velmi malé a stísněné, se odehrává především ve veřejném prostoru. Lidé na ulici hrají hry, jedí, perou a věší prádlo, myjí si vlasy nebo si posedávají a povídají. Co však už pozorovatel této idylické scény nevidí, je to, že domky nemají žádnou izolaci, takže je v nich v zimě, kdy se teplota drží konstantně pod bodem mrazu, těsně nad nulou. Neví, že domy nemají zavedenou vodu a odpad, takže obyvatelé používají záchody a sprchy společné jednomu bloku (aha, tak proto se myjí vlasy na ulici!). Netuší, že žití v těchto domcích je všechno jiné než romantika.
Takže se někteří jejich obyvatelé nakonec celkem rádi přestěhují do výškových domů, kde ve společných prostorách – chodbách a halách – pokračují v rozehrané partii ma-jongu, tradiční čínské logické hře s kameny.
A ti šťastnější, jejichž čtvrti se nacházejí poblíž historických památek, kde se nesmí stavět do výšky, se dočkají toho, že jim sice jejich domky zbourají, ale postaví znovu podle stejných plánů, nicméně s veškerým vybavením. Vznikají tak jakési Disneylandy, které v sobě nemají historického vůbec nic. A to si ještě sousedé berou postupně dovolenou, aby ohlídali stavební firmu, aby jim nepostavila domy o několik řad cihel nižší...
Dvě hroutící se stavby
Kromě hutongů jsou pro západní oči zajímavé i různé moderní stavby, které v Číně projektuje plejáda významných světových architektů. Olympijským stadionem v podobě „hnízda“ počínaje a budovou pro státní televizi CCTV konče. Právě této stavbě, navržené renomovaným nizozemským architektem Remem Koolhaasem, stojí za to věnovat více pozornosti.
Budova se svými 230 metry neaspiruje na to, aby byla zařazena k největším stavbám světa svou výškou, nýbrž svým tvarem: jde o dvě šikmé věže spojené ve vrchní části jakýmsi véčkem. Světová odborná veřejnost stavbu nadšeně chválí, laická veřejnost se o ni zajímá a obyvatelé Pekingu jsou otrávení.
Ze soukromého průzkumu mezi taxikáři a pouličními prodavači je výsledek jasný: prakticky všichni tvrdí, že budova je ošklivá, že státní televize má příliš mnoho peněz, že cizinci v Číně stavějí to, co by jim doma nepovolili, a že by v takové stavbě nikdy nechtěli pracovat. V době, kdy věže ještě nebyly nahoře spojeny, telefonovalo denně na pekingský magistrát několik poplašených turistů z provincií, že se ve městě hroutí dvě stavby...
Beckham místo Maa
O portrét „velkého kormidelníka“ Maa už lze opravdu zavadit snad jen na největším čínském náměstí Tchien an-men (které hyzdí i jeho mauzoleem) a dále u stánků prodavačů suvenýrů. Jeho kdysi tak mohutný kult pomalu mizí v nenávratnu, přestože pro řadového Číňana je „Velký kormidelník“ stále spíš pozitivní postavou, a pokud se něco událo špatného, bylo to kvůli lidem, kteří ho obklopovali.
V současné Číně shlížejí z obřích plakátů daleko spíše jiné modly, modly konzumu: usmívá se z nich fotbalista David Beckham, případně olympijští borci a další světové celebrity propagující značkové zboží.
V absolutních číslech je většina Číňanů i přes značně rozevřené nůžky mezi chudými a bohatými relativně spokojená: země prosperuje, hospodářský růst již několik let dosahuje dvouciferných čísel, a třebaže tuto skutečnost rolník obdělávající své políčko stejným způsobem, jakým to dělali po generace jeho předkové, nepocítí přímo na své kůži, žije nadějí, že stoupající úroveň země se odrazí na jeho dětech nebo vnucích a v nejhorším případě až pravnucích. Pro západní uši poněkud frázovitě znějící hesla jako „stabilita“ a „harmonie“, opakované čínskými politiky jako mantra, zní naopak tamním lidem velmi libě.
Nenajdete BBC ani Wikipedii
Přestože je chápání lidských práv v Číně přece jen odlišné než v západní civilizaci, což vrcholní představitelé neopomínají zdůrazňovat, nelze se tomuto tématu vyhnout.
Turista si nejspíš ani nebude mít příležitost nějakého porušování lidských práv všimnout. Snad jen se podiví, že se mu nepodaří v internetové kavárně otevřít zpravodajské stránky nejen BBC, ale třeba ani Wikipedie. A pokud by si třeba chtěl koupit nějaký zahraniční tisk, neuspěje. Popravy, prodávání orgánů popravených do světa, aktivity zaměřené proti Tibeťanům či „jen“ bloggerům nebo lidem odmítající se vystěhovat ze svého domova, jsou však na denním pořádku.
Přesto asi k nejrozšířenějšímu porušování lidských práv, které západní svět příliš nevidí – nebo nechce vidět, dochází v různých továrnách a manufakturách, kde pracují dělníci, často mladiství a také děti, a to za nelidských podmínek.
Před několika měsíci proběhla médii reportáž o tom, jak v cihelnách v provincii Henan ve střední Číně otrocky pracují děti unesené ze svých domovů. Šlo spíš o extrémní příklad, nicméně v mnoha továrnách pracují zaměstnanci za mzdu, která by byla na Západě nemyslitelná. Často jsou nuceni pracovat až desítky hodin měsíčně přesčas bez nároku na honorář, jsou ubytováni v příšerně stísněných podmínkách bez základního hygienického vybavení a nemají prakticky žádnou pracovněprávní ochranu.
Paradoxně se na těchto praktikách podílíme tak trochu i my, Zápaďané, chtějící nakupovat zboží co možná nejlevněji.
Blízký východ na Dálném východě
Čína není určitě země, kterou by si obyvatelé Západu příliš spojovali s judaismem, křesťanstvím či islámem. Přesto, máte-li v Číně otevřené oči nebo se zajímáte o tyto víry, narazíte zde na překvapení. Ze tří abrahámských náboženství je v Číně nejvíce zastoupen islám.
Pokud je na Západě nějaké povědomí o čínských muslimech, je to zřejmě nejvíce v souvislosti se západními regiony Číny, hlavně s provincií Sinťiang (Xinjiang). Zde žijí mimo jiné národy – jako Ujguři, Tádžikové, Kazaši či Kyrgyzové – které nejsou s Číňany etnicky příbuzné a mluví svým jazykem blízkým turečtině. S islámem se však setkáme i ve východních oblastech Číny, kde žije – hlavně ve velkých městech – roztroušeno několik milionů muslimů. Tito lidé jsou však etničtí Číňané. Požívají status národnostní menšiny (říká se jim „Hui“) a žijí v komunitách poblíž svých mešit, provozují své restaurace a živnosti.
Čínské mešity jsou zajímavé svým synkretismem blízkovýchodní a dálněvýchodní kultury – často jsou postaveny v tradičním čínském stylu, avšak jejich interiér zdobí arabské ornamenty a nápisy. U hrobek slavných imámů můžeme zase ucítit doutnající vonné tyčinky.
Pro západní svět se může zdát, že islámský radikalismus není v Číně tak důležité téma. Nicméně útoků 11. září 2001 a následně vyhlášeného boje proti terorismu využil čínský establishment jako záminku k perzekucím některých muslimských komunit – především Ujgurů. O tom svědčí i zprávy organizací zabývajících se lidskými právy, například Amnesty International.
Křesťané - nepřehlédnutelná minorita
Křesťané jsou v Číně také nepřehlédnutelnou minoritou – v Pekingu, Šanghaji a dalších velkých městech můžeme narazit na řadu křesťanských sakrálních staveb. Můžeme zahlédnout velké bohoslužby, při nichž kostely praskají ve švech, a aby se dostalo na všechny věřící, je kázání přenášeno do zadních lavic na mohutných plazmových obrazovkách. Největší tamější křesťanskou církví je církev katolická, která je známá svým rozporem s Vatikánem ohledně jmenování biskupů.
Přestože Židé jsou v čínském obyvatelstvu nepatrným zrnkem, i jejich stopy lze najít na mnoha místech – přičemž nejznámější je městečko Kaifeng.
Zajímavá je jak „původní“ čínská židovská komunita (jde o potomky Židů, kteří kdysi přišli do Číny po hedvábné stezce), tak připomínky aškenázských a sefardských Židů v několika velkých městech: v Charbinu, Šanghaji a Hong-Kongu jsou jejich stopy nejzřetelnější. Zdejší synagogy jsou připomínkami tisíců lidí prchajících před pogromy v carském Rusku i před hrůzami holokaustu.
Přestože současná židovská populace v Číně je početně zanedbatelná, je to státem oficiálně uznávaná menšina, která tak může požívat i výhody, jako je například výjimka z politiky jednoho dítěte.
Srp, kladivo a supermaket
V dnešní Číně téměř každý Zápaďan narazí na mnoho neočekávaných věcí. Kdo bude očekávat druhou Severní Koreu nebo atmosféru husákovského Československa, bude překvapen. Na první pohled se bude v mnoha ohledech cítit spíše jako ve Spojených státech. Jen v čínském americkém supermarketu narazí vedle značkového zboží tu a tam i na plakát se srpem a kladivem...
. AutořiMarek Čejka je právník a politolog přednášející na několika českých vysokých školách. Publikoval knihy Judaismus, politika a Stát Izrael (2002), Izrael a Palestina (2005) a Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007). V loňském roce pobýval mj. v Číně. Dáša Nedorostková je sinoložka. V současnosti působí v Číně. |
