Zatáčka v pražských Kobylisích, kde byl v květnu 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. | foto: MAFRA

Jedinečná kniha, která v lecčems zpřesňuje informace o „atentátu“ na Heydricha

  • 8
Navzdory řečem o tom, jak se tu dnes málo čte, vychází v ČR neuvěřitelné množství knih. Většinou jde, jak zpívá Petr Janda, o „knížku krásně zbytečnou, co má živý děj“. Ale existují publikace, pro něž to naštěstí neplatí. Jednou takovou bezesporu je objemný svazek Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, který sestavil editor Vojtěch Šustek.

Co více než tisícistránkový svazek obsahuje? Základní informaci podává nakladatelská anotace. Ta praví, že jde o první díl „komentované edice více než 500 německojazyčných dokumentů, vzniklých buď v okruhu působnosti německé politické a policejní správy v tzv. protektorátu Čechy a Morava, nebo v ústředních německých úřadech v Berlíně. Dokumenty, z nichž naprostá většina vychází knižně vůbec poprvé, jsou opatřeny doslovným českým překladem. První svazek je vybaven obsáhlou úvodní studií a editované dokumenty jsou rozděleny do dvou částí: I. Akce Anthropoidu a domácí rezistence proti Heydrichovi; II. Situační zprávy velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v protektorátu.“

Svazek na objednávku Archivu hl. m. Prahy vydal Spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury Skriptorium jako zahajovací titul ediční řady Documenta pragensia monographia, jejíž dva další díly se již připravují.

Prezident Václav Klaus uctil v kostele sv.Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici památku sedmi účastníků atentátu na Reinharda Heydricha (18. června 2012).

Čtyři křížky na schodišti krypty připomínají Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka, Jaroslava Švarce a Jana Hrubého. Poslední náboj si v bezvýchodné situaci parašutisté uvnitř krypty nechali pro sebe.

Kniha edičně zpracovaná Vojtěchem Šustkem je tedy plná českých i původních německých dokumentů. To znamená více, než by se mohlo na první pohled zdát. Ostatně historik Jaroslav Čvančara k ní trefně poznamenal: „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava je kniha, kde je dokumentačně doloženo, jak to ve skutečnosti bylo.“

Mýtus o českém udavačství

Mistr Sun-c’, geniální vojenský stratég, který žil v Číně před pětadvaceti stoletími, ve svém legendárním spisu Umění války, konkrétně v první ze třinácti zlatých zásad pro poražení nepřítele, říká: Diskredituje vše, co je v zemi protivníka dobré. A věřte nebo ne, právě to se stalo a stále ještě děje právě u atentátu na Reinharda Heydricha.

O knize

Vojtěch Šustek (ed.) Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava

Vydalo Scriptorium - Spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury v ediční řadě Documenta pragensia monographia, Dolní Břežany 2012 (fakticky vyšlo 2013), 1196 stran, 103 černobílých vyobrazení, náklad 750 korun, doporučená cena 759 korun.

Obálka knihy Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava

Už jen to slovo atentát! Vždyť běželo o vojenskou akci našich paradesantních jednotek! A my namísto o vojácích plnících bojový úkol klidně mluvíme o „atentátnících“, kteří „spáchali atentát“, ačkoliv sousloví „spáchati něco“ má negativní konotaci. Takže předem je do po(d)vědomí vloženo, že šlo o negativní čin. Termín atentát v souvislosti s Heydrichem ostatně pochází z nacistické ideologické dílny, konkrétně ze IV. oddělení Úřadu říšského protektora. Toto oddělení pro kulturní politiku vedl SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf. A to dle schváleného plánu SS-Obergruppenführera Dietricha, šéfa říšské tiskové služby v Hitlerově hlavním stanu; Dietrich zajišťoval protičeskou propagandu. Zmíněné IV. oddělení denně zasílalo protektorátním vydavatelům novin a časopisů instrukce o tom, jakých událostí si všímat, jak je komentovat a které ignorovat.

Nebo: Stále a stále slyšíme tvrzení, že Češi byli největšími udavači (sami Němci však označují za největší kolaboranty Belgičany). V této knize dokumentů je přitom doloženo, že si gestapo v interních písemnostech stěžovalo, že přes veškerou propagandu i masové popravy byl počet udání od Čechů - vzhledem k vynaloženému německému úsilí - relativně velice malý. Údajně jich bylo 400 – navíc dle dokumentů většina nepoužitelných -, zatímco udání od sudetských Němců a říšských Němců žijící v Protektorátu Čechy a Morava byly desetitisíce.

Snímek od nového vchodu, vybudovaného při rekonstrukci Národního památníku hrdinů heydrichiády.

Tak co, šli byste také? Anebo ne?

Podle plánu zmíněného SS-Obergruppenführera Dietricha již pátý den po útoku na Heydricha byla naplno rozjeta propagandistická mašinérie spektakulárních akcí, na něž se dnes různí „znalci“ odvolávají. Například na „manifestaci loajality s Velkoněmeckou říší“, která proběhla 2. června 1942 na Staroměstském náměstí. Ano, účast byla „dobrovolná“. Pokud však někdo nešel, dle nacistické logiky schvaloval „atentát“. A za to byl trest smrti. Pro něj a celou rodinu. To není přehánění. V Táboře také proběhla „spontánní“ manifestace. Jeden ze žáků tamějšího gymnázia při ní nehajloval. Druhý den byl zastřelen „odpovědný“ ředitel gymnázia Karel Vodrážka „za schvalování atentátu“. Ovšem dodnes čteme a slýcháme, jak Češi šli dobrovolně na manifestaci věrnosti Říši.

Reinhard Heydrich - nacistický pohlavár a vládce Čech a Moravy zabitý československými

Problém tkví v tom, jak říká britský badatel Martin D. Brown, že postupem doby se na obou stranách poválečné železné opony vytvořily paralelní výklady česko-německých dějin, přičemž ten sudetoněmecký měl silnou podporu ze strany vlády Spolkové republiky Německo. Brown dokonce upozorňuje, že americká CIA vytvořila po válce National Committe for a Free Europe, který tlačil na československou poválečnou emigraci, aby přistoupila - za příslib finanční pomoci - na (sudeto)německý výklad dějin.

Navzdory teroru

Je důležité, že čeští historikové nedávno konečně získali původní takzvanou Pannwitzowu zprávu. Jde o „závěrečnou zprávu o atentátu“ o vyšetřování událostí kolem zabití Heydricha až po likvidaci dopadených československých vojáků a jejich spolupracovníků, kterak ji sepsali nacisté. Zpráva je uvedena v knize editované Vojtěchem Šustkem jako dokument I/107. Kriminální rada Heinz Pannwitz byl vedoucím „Zvláštní vyšetřovací komise gestapa“ po útoku na Heydricha. Přestože je Pannwitzowa zpráva politicky tendenční, obsahuje hlášení, která nás vedou k přesvědčení o statečnosti Čechů jako národa – hlavně Sokolů a bývalých legionářů a čs. vojáků. Pannwitzowa zpráva totiž nepřímo svědčí o neúspěšnosti mnoha akcí, do nichž byly nasazeny tisíce mužů při pátrání po skrývajících se parašutistech.

Detail hadice vedoucí dovnitř kostela. Hasiči se ji snažili nasměrovat do krypty, zbylí parašutisté zevnitř odpovídali střelbou. Okénkem vyhazovali zpět i dýmovnice se slzným plynem a granáty. Ke kapitulaci se je marně snažil přemluvit i Karel Čurda, který se stal konfidentem gestapa. Sám byl parašutistou ze skupiny Out Distance, později v průběhu války si změnil jméno, oženil se s Němkou - a začal hodně pít. Po válce se sám přihlásil policii, byl odsouzen k smrti a odmítl žádat o milost. Byl popraven v dubnu 1947.

Z dokumentů lze také zjistit, že ona stále opakovaná tvrzení o tom, kterak po vyhlášení amnestie vedením protektorátu byl režim zavalen informacemi od vyděšeného obyvatelstva, bylo jen dezinformační tvrzení protektorátního tisku. Ve skutečnosti pocházela většina těchto udání – jak jsme již konstatovali výše - od německého obyvatelstva. V dokumentu I/51 je například i zpráva K. H. Franka, který v dálnopisu odeslaném do Berlína informuje, že při akci pátrání po parašutistech bylo nasazeno 51 důstojníků a 7745 mužů policie, wehrmachtu atd. Výsledkem akce bylo popravení 27 osob, z toho pěti žen (avšak nikdo z nich v přímé souvislosti s odstraněním Heydricha!). Navzdory teroru, jak konstatuje Frank a gestapo, se „Češi se místy chovají opět vyzývavě“.

Typickou ukázkou proněmecké válečné žurnalistiky pak byl například článek s nadpisem Těžká ztráta, opět v magazínu Hvězda. Několik ukázek ze článku: „Ruka zákeřného zločince přeťala věru předčasně jeho plodné dílo... Byl poslán najatými vrahy na smrt... na samém prahu lepší budoucnosti českého národa přichází rána, která drtí mladý, plodný život Reinharda Heydricha.“ Čeští odbojáři mezitím za jeho panování umírali po stovkách.

Rovněž po komunistickém převratu v únoru 1948 byla využita nacistická propaganda, například proti prezidentu Benešovi a celému „západnímu odboji“. A to tak kvalitně, že jí mnoho lidí dodnes věří. Jak ostatně praví výše už citovaný Mistr Sun v bodu čtyři Zlatých pravidel: „Využívejte ke spolupráci osoby nejpodlejší, nejlhavější a morálně nejodpudivější.“ Takovou byl během druhé světové války kupříkladu Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády. Přednesl projev, v němž označil Beneše a jeho exilovou vládu za viníka všech hrůz. Neboť prý nechal vykonat nesmyslný akt atentátu bez ohledu na oběti. Tato slova nacistického kolaboranta pak opakovala komunistická propaganda, jak vědí pamětníci, celá desetiletí. A slyšíme je dodnes.

Teď už se to neokecá

Tyto věci zkrátka nejsou „dávno mrtvé“, nýbrž se znovu a znovu vynořují na povrch. Největší význam této knihy Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava tkví tedy v tom, že cíleně šířené špinavosti o obecně zbabělých, kolaborujících a udávajících Češích (a Polácích, jak řekl na mezinárodní konferenci v Ústí nad Labem dr. Piotr M. Majewski, náměstek ředitele gdaňského Muzea světové války) nebude možné už tak lehce prohlašovat. Konečně má český čtenář k dispozici dost nezpochybnitelných dokladů, jak to vlastně bylo. Přestože je kniha plná odkazů, citací a doplňujících textů, což nutí čtenáře text pečlivě studovat, zdá se, že to nevadí. Po prvním vydání se jen zaprášilo, připraven byl už dotisk.


Video