Kdybych měl k něčemu přirovnat můj pocit před převratem a po něm, tak nejblíže je asi představa trosečníka na osamělém ostrově, zapomenutého světem, který žije svůj obyčejný život od ruky k ústům a který náhle zjistí, že jeho ostrov není kdesi ve vzdálených východních mořích, ale je to ostrůvek mezi frekventovanými dálnicemi v samém srdci životem tepajícího normálního světa.
Samozřejmě, že jsem jistou představu o světě mimo ostrov měl, hlavně ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, ale v hloubi duše jsem nevěřil, že tento svět skutečně existuje. Vlastně jsem se tomu bál uvěřit, byla to přirozená obrana organismu. Takže největší šok mi způsobil vpád obrovského množství informací. Koupil jsem si televizi a umístil ji v ateliéru. Hltal jsem všechno. Poslouchal rádio, četl noviny, časopisy, sledoval CNN.
Ve dne jsem maloval a po nocích sledoval válku v Zálivu v přímém přenosu. Sledoval jsem všechny dokumenty a dokumentární seriály z nedávné historie Evropy a světa. Dokonce jsem přestal číst na dlouhou dobu beletrii. Nevěděl jsem toho, jak se během těch let ukázalo, mnoho. Jisté informace či matná tušení, ale nikoliv jasná fakta. Neznal jsem ta neuvěřitelná čísla obětí sovětských gulagů, čínské kulturní revoluce, obětí čínské okupace Tibetu, Rudých Khmerů v Kambodži, Stalinových přesidlování národů, nic přesnějšího o Katyni, o komunisticko-nacistických předválečných dohodách, o kubánských disidentech, o českých divokých odsunech, o brutální likvidaci mnišských řádů a církví, dokonce ani o genocidě indiánů v USA.
O mnoha a mnoha naprosto zásadních věcech.
Od televize do světa
Pak jsem se "zvedl od televize" a začal cestovat. Většina Evropy, USA, Mexiko, Indie, Indonésie, Srí Lanka, Izrael, Egypt …Mluvil jsem v těch zemích s lidmi a sledoval, jak žijí, co si myslí, jaké mají hodnoty. Nikdy jsem neviděl tolik bídy a utrpení, ale také krásy a velkoleposti jako na mých cestách Indií. V Izraeli v Tel Avivu jsem byl asi 800 metrů vzdušnou čarou od největšího bombového útoku na civilisty, který měl 42 obětí! V New Yorku v červnu 2001 jsem se díval ze střechy jednoho z dvojčat na město. V září tam ty domy už nestály, zato tam zela díra jako do samotného pekla. Na Srí Lance jsme cestovali během příměří mezi Tamily a Sinhálci na sever kolem minových polí a uprchlických táborů a lidé si mysleli, že my Evropané jsme poslové míru. Za pět měsíců po odjezdu z ostrova smetla celé městečko, kde jsme bydleli, vlna tsunami a krátce nato vypukla další válka.
Moje cesty do zahraničí mi paradoxně ukázaly, že země, ve které jsem celý život žil a za kterou jsem se (kvůli komunistům) hluboce styděl, je nádherná země plná architektonických a kulturních pokladů, obydlená mírumilovnými lidmi, a málokterá jiná země se s ní může v tomto ohledu srovnávat. Ale ta moje země, na kterou jsem začínal být poprvé v životě hrdý, se začala divně chovat.
Naivně jsem si myslel, že ve svobodné zemi se poměry tak nějak samy od sebe vyčistí a že demokratická společnost bude ze sebe vyplavovat škodlivé látky, jako se zdravý a silný organismus brání nemoci. Ale český organismus nebyl v jádru zdravý ani silný. Neuvěřitelná čísla voličů KSČM o tom každý rok vypovídala a stále bohužel vypovídají.
Nikdy jsem nepochopil, a nikdy asi nepochopím, jak může jakýkoliv člověk ve svobodné demokratické společnosti volit stranu, která má na rukou krev, na tváři masku bodrého pantáty a v programu omezování svobody a konfiskování majetku spoluobčanům. Je to asi nějaký reflex psa, jenž líže ruku i s holí, která ho bije. Nejsem však na tom tak, že bych si mohl vybírat zemi, kde hodlám žít. Jsem s touto zemí tak hluboce propojen, že i za těch komunistů mě návrat domů nakrátko naplňoval radostí.
Měl jsem to štěstí (na rozdíl od mnoha mých spoluobčanů té doby), že jsem mohl někdy vycestovat. Ty cesty však byly pouhé odfouknutí přetlaku před návratem do hlídané ohrady. Tak jako jsem za totality odkládal všechny plány do budoucna, protože jsem stále koketoval s možností emigrace, které jsem však nebyl schopen, tak jsem také odkládal řešení svého soukromého života. Takže (jak už asi je pro mě typické) jsem byl na prvním rande s mou budoucí ženou právě toho 17. listopadu 1989 před kolejemi mediků na Albertově a nervózně jsem ji hledal v davu studentské demonstrace. Náš večerní běh pendrekovou uličkou na Národní asi předznamenal i ráz mého budoucího manželství. Narození dcery, pět let manželství a rozvod.
Co mi však osud sebral v oblasti rodinného štěstí, bohatě mi vynahradil v oblasti profesní, jež je u mě (naštěstí!) tou oblastí hlavní. Poprvé jsem mohl úplně svobodně vystavovat ve významných galeriích v Česku, se skupinou Tvrdohlaví jsme mohli předvést svou tvorbu na Západě. Já naivka jsem si myslel, že snad ta bájná západní Evropa docení a přijme své umlčované a omezované umělecké souputníky z východních moří.
Vůbec jsem netušil, že jim jen jaksi přibyli nechtění chudí příbuzní z Východu. Netušil jsem, že umění se za dob mého pobytu na ostrově proměnilo v tržní boj ART marketingů. Nevěděl jsem, že umění již není osamělý zápas člověka se sebou, ale spíše souboj bombastických a šokujících nápadů. Ale naštěstí jsem se již mohl zúčastňovat sochařských soutěží a občas jsem i vyhrál. Dodnes si neskromně myslím, že to byl sám Franz Kafka, kdo mi vnukl vítězný nápad na svůj pomník.
V malířství po dvouleté přestávce, kterou způsobila sametově revoluční změna biotopu, jsem navázal asi tam, kde jsem před těmi dvěma lety přestal. Ony totiž ty smutné příběhy, které maluji, příliš nesouvisí se znovunalezenou svobodou malého národa hobitů ve Středozemi (jakkoliv se k nim sám počítám). Co však nesmírně umocnilo pocit svobody, byl náhlý nástup internetu, který najednou propojil všechny ostrovy na světě a zpřístupnil nám (kromě jiného) myšlenky a konání rozmanitých filozofů, vědců, umělců a bláznů, o nichž jsme často neměli ani tušení.
Co by tomu řekli předci?
Kladu si otázku, jak dlouho by dokázal vzdorovat komunistický režim nástupu "sítě", kdyby přišel třeba v 70. letech. Ale – jak už to tak bývá – svoboda projevu pro všechny odhalí i věci, které člověk vědět nechce a nalhává si, že jsou již pohřbeny kdesi v propasti času. Jedná se o fašismus s nacismem, které doprovází jejich starý přítel antisemitismus.
Často také při svých exkurzech do minulosti myslím na všechny ty urputné a zbožné muže, kteří s mečem v ruce v pouštích na Východě a na palubách galér ve Středozemním moři hájili evropskou křesťanskou civilizaci. Co by asi řekli na to, že se Evropská unie bojí vložit do své ústavy zmínku o tom, že vznikla na křesťanských základech? Co by asi řekli tomu, že se malý evropský národ obývající zemi, která je po celé své trvání závislá na ochotě druhých zemí ji bránit, sám zuby nehty brání instalaci obranného radaru proti raketám z nepřátelských, převážně muslimských zemí? Co by asi řekli tomu, že ta samá malá země se bojí říci bývalému okupantovi, že ji okupoval, a ještě se snaží mu zalíbit? A aby toho nebylo málo, tak politická reprezentace nejenže nepřispívá k dobrému obrazu naší země v očích Evropy a světa, ale doslova tento obraz záměrně poškozuje.
Tak jako se samolibý umělecký revolucionář opevnil v nenávisti proti všem umělcům v baště Národní galerie, tak první mocnář přímo na Hradě vzdoruje se svým Sancho Panzou po boku a s kopím v ruce samotnému zdravému rozumu. Dosti však již o tom. Přesto jsem hluboce vděčen za to, že svoboda, která najednou neočekávaně vtrhla do mého života, dala do pohybu mohutný proud poznání a přinesla bohatství nádherných zážitků, které by asi jinak nikdy nepřišly. Uvolnila novou tvůrčí energii a alespoň částečně mi umožnila nahlédnout pod povrch dění kolem sebe.
Celý svůj život chovám naději, že temná budoucnost světa, kterou ve svých obrazech vytvářím, je jenom jakási planetární chandra na mé duši, a nikoliv budoucí realita tohoto neuchopitelného světa. Nejvíce se však bojím jedné věci. Že totiž najednou zazní ostrý hvizd píšťalky a já se probudím na vojenském kavalci v kasárnách v Mariánských Lázních, a zatímco poběžím na rozcvičku, zadýchaně budu vykládat spolubojovníkům proti rozpínajícímu se americkému imperialismu, jaká neuvěřitelná věc se mi zdála.
Jaroslav RónaJaroslav Róna se narodil 27. 4. 1957 v Praze. V letech 1972 až 1975 se na Odborném učilišti Kara Hlinsko učil oboru kožešník. Studoval pak na Střední odborné škole výtvarné v Praze a Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 1984 se stává členem divadelního hnutí Pražská pětka. V druhé polovině 80. let pobývá dvakrát studijně v USA. V roce 1987 spoluzakládá uměleckou skupinu Tvrdohlaví. V roce 1992 je za výtvarné řešení filmu Amerika podle knihy Franze Kafky nominován na Českého lva. Realizuje celou řadu děl u nás, v zahraničí pak například plastiku Labyrint na Krétě. |
