Návrh Džamily Stehlíkové je veden ideou, že zákazem tělesných trestů by ubylo tělesného týrání dětí. Aby ubylo týraných dětí, je všeobecným zájmem. Jenže tělesný trest a tělesné týrání mají málo společného. Nejlepším příměrem je tu alkohol. Představme si, že by ministr zdravotnictví vyrukoval s návrhem: „Deklaratorním zákonem zakažme pití alkoholu, protože mnoho lidí neumí pít s rozumem. Ubude alkoholiků!“ Ano, existují lidé, kteří neumějí alkohol pít, ovšem to není důvod, proč prohlásit každou konzumaci alkoholu za špatnou a zlikvidovat vinařství. Víme, jak dopadly všechny prohibice.
Stejný smysl a dopad by měl deklaratorní zákaz tělesných trestů. Praví totiž, že tělesný trest je něco již svou povahou špatného. A to není pravda! Ano, mezi tělesným trestem a tělesným týráním neexistuje ostrá hranice; avšak ta neexistuje ani mezi psychickým trestem a psychickým týráním. Neexistuje ani mezi pitím alkoholu a alkoholismem, mezi asertivitou a agresivitou, mezi lékem a jedem.
Hrubé omyly
S trochou nadsázky lze říci, že výchova je řízená frustrace. Když dáme před dítě čokoládu a rohlík se sýrem, víme předem, co si vybere - to méně vhodné. Dejte dětem volbu mezi knihou a (podle věku) Krtečkem, počítačovou hrou či akčním filmem. Děti nemají záklopku, která by jim řekla, že na Krtečka nelze zírat čtyři hodiny v kuse nebo že není zdravé hrát počítačové hry šestadvacet hodin bez ustání. Existují tisíce podobných příkladů, kdy dítě řízeně frustrujeme, aby získalo užitečné návyky pro život. Hodnota těchto návyků je ohromná, protože na nich do značné míry závisí nejen zdraví dítěte, nýbrž i jeho životní úspěšnost.
Abychom mohli uskutečňovat řízenou frustraci, musíme používat nejrůznější motivační techniky. Ne vždy vystačíme s pozitivní motivací a s odměnami. Součástí výchovy bylo, je a bude i používání averzivních technik. Ty můžeme dělit na dvě kategorie: na tělesné a psychické.
Je obecně rozšířenou pověrou, že duševní je a priori lepší než hmotné či tělesné. Jenže tělesná fyzická bolest vesměs rychle odeznívá; dejme tomu bolest ze zlomeniny mizí po měsíci, avšak psychická bolest má sklon přetrvávat léta. A poslechněme si matky: na šílenou porodní fyzickou bolest zapomínají rychle, kdežto psychická újma v podobě kupříkladu toho, že partner ženu v době těhotenství zanedbával, přetrvává léta. Proto se ministryně Stehlíková hrubě mýlí, když se domnívá, že dětem prospějí psychické tresty více než tělesné.
Zásahy na dlouhou dobu
Psychické tresty jsou založeny na třech mechanismech:
a) Snižování hodnoty ega (tzv. egodevalvace), sebepojetí, a to pomocí výtek typu "Kdo lže, je zlobivý, špatný, nehezký, zlý, ošklivý...“
b) Zvětšení psychické vzdálenosti, viz třeba: "Budeš-li zlobit, opustím tě nebo s tebou nepromluvím ani slovo...“ To je pozorovatelné nejen ve vztahu rodič-dítě, nýbrž i u partnerských rozchodů. Obránce vztahu reaguje na krizi promptním zvětšením vzdálenosti - stáhne se a přestane komunikovat, čímž rozchod paradoxně, proti svému zájmu, urychlí. Toto zvětšování vzdálenosti se vyskytuje i u jiných savců.
c) Frustrování jiných potřeb. Například zákaz hraní na počítači, domácí vězení, stání v koutě. Tyto metody používají samotu, nudu, obecně senzorickou deprivaci k tomu, aby se dítě příště chovalo jinak.
Používat separace k trestání je zrádné; destruktivní následky přetrvávají dlouho. Jistá žena mi vyprávěla výchovnou metodu svých rodičů: když se jednou se sestrou pohádaly, nepromluvili s nimi rodiče týden ani slovo - prý aby si příště dokázaly vážit kooperace. Ještě dnes ji polévá úzkost, když si na to vzpomene. Separační reakce tedy daleko více připomíná psychické týrání dětí, než by tělesné tresty představovaly týrání tělesné.
Téměř všechny psychické tresty jsou zdlouhavé a málo akční. Separační reakce, pokud ji nespustí náhlý odchod rodiče, často nastupuje vlekle - rodič přestává hovořit, ale dítě to zjišťuje postupně, čímž dlouhodobě narůstá jeho úzkostnost, byť to tak zprvu nevyhlíží. Když se rodič přestane s dítětem ostentativně bavit, dítěti to zpočátku třeba ani příliš nevadí. Ale pak nastává volba mezi dvěma špatnými řešeními - buď trestající mlčení přeroste v zúzkostňující dusno, anebo rodič nevydrží, promluví, a tím se výchova stává nedůslednou.
Tělesné tresty takhle úzkostný dopad většinou nemají - v rychlém sledu po zlobení následuje trest a tělesná bolest odeznívá. Stejně tak tělesné tresty nutně nemají - pokud se při bití nevyjadřujeme k hodnotě dítěte - egodevalvační aspekt. Prostě toto se nedělá, protože to pak bolí.
Vytyčení hranic
I když obhajuji právo rodičů používat tělesné tresty, v praxi je aplikuji velmi málo. Čtyřletá dcera dostala ode mě na zadek zatím jednou, před rokem.
Šikovní rodiče mají k dispozici plejádu výchovných prostředků: od vysvětlení přes otázky po tvrdší metody (výtky, tělesné tresty) a v nejhorším zmíněné separační reakce. Děti by neměly dostávat výprask či bití na zadek častěji než jednou měsíčně; jinak dochází k inflaci trestu. Psychické i tělesné trestání totiž funguje na základě kontrastu. Je-li dítě uvyklé na poměr devět pochval ku jedné výtce, nabírá po trestu sklon změnit své jednání směrem k pochvalám. Je-li dítě zvyklé na poměr devět trestů a jedna pochvala (např. rodiče jsou mylně přesvědčeni, že za samozřejmosti se nechválí), pak vnímá pochvalu jako cosi nepatřičného a má sklon ji ignorovat. Dochází ke zdegenerovanému vnímání trestu jako odměny - když mě trestá, tak si mě všímá a má mě rád, když mě netrestá, tak pro něj neexistuji...
Tudíž nejlépe funguje tělesný trest jako referenční bod. Když má dítě "svůj den“, dává rodič na sobě postupně dobře znát rostoucí napětí, informuje, vysvětluje, brunátní a postupuje v zásadě jako u hypnózy: oznamuje, že se něco bude dít, že se to začíná dít, že se to děje... Stupňující se varovné signály slouží dítěti coby teploměr toho, jak moc by mělo zauvažovat o změně svého chování. Proto musí rodič emotivně ukazovat míru své naštvanosti, aby z těchto projevů mohlo dítě vyčíst, že v určitém momentu došlo k vyrovnání frustrace jeho a rodiče - a že tedy hrozí trest. Závěrečným signálem by mělo být varování před tělesným trestem a občas pak i tělesný trest samotný. Při tomto rodičovském postupu dítě zpravidla nenechá situaci dojít až do fáze tělesného trestu, nýbrž samo se stáhne před jeho vrcholem.
Tělesný trest tudíž slouží spíše coby vztyčený prst. Důležité je, aby dítě vědělo, že rodič dělá správně, když mu třeba jednou za půl roku naplácá. A ne že bude vůči rodičům argumentovat za pomoci zákona: „Ano, já sice zlobím, ale ty - táto, mámo - porušuješ zákon! A já si na tebe budu stěžovat sociálním pracovnicím.“ Právě tohle běžně vidíme ve školách.
Jednou z chyb rodičů je, že varování před tělesným trestem používají příliš brzo: "Jestliže nepřestaneš, budu ti muset nařezat!“ Taková věta zavazuje. Řeknu-li ji s klidnou tváří a dítě nepřestane, tak mu podle svého slibu budu muset nařezat, neboť jinak nastupuje nedůslednost. Kombinace klidné, avšak důrazné řeči a jasných, byť tvrdých pravidel se doporučuje při práci s adolescenty. U předškolních dětí by se ovšem neměla objevovat dvojná vazba - klidná řeč a tvrdé tělesné tresty; emotivní a trestající chování by spolu měly komunikovat.
Bez zajímavosti není, že v policejní psychologii se doporučuje obdobný postup. Policisté se kupříkladu dostanou do situace, kdy při domácí hádce vytáhne muž pistoli, začne vyhrožovat a žena přivolá policii. V jednom okamžiku proti sobě stojí s vytaženými zbraněmi manžel a policisté. Nedoporučuje se, aby policisté mluvili tiše či mlčeli, stáli s kamennou tváří jako agent 007, protože stejně jako děti i pachatelé odvozují závažnost situace z emotivních projevů policisty. Imitace filmových vzorů stála život řadu policistů. V tichu totiž narůstá napětí, které někdo nevydrží a zmáčkne spoušť. Naopak policista by měl začít křičet opakující se instrukce: "Polož tu zbraň! Odlož ji na stůl a nic se ti nestane!!“
Rodiče se někdy mylně domnívají, že aby tělesný trest fungoval, musí bolet. Nemusí. Již dvouleté děti rozumí tělesným trestům coby gestu. Problém tkví spíše v tom, že rodiče neustojí následnou argumentaci. Například rodič jemně plácne dítě přes ruku, aby už konečně nesahalo na mobil. Dítě reaguje slovy, jimž se naučilo ve školce: "Nebolí, nebolí...“ Co teď? Seřezat, nebo jen stupňovat varování? Netřeba. Povšimněme si: v této chvíli dítě už přestalo na mobil sahat. Rodič tedy dosáhl svého a stačí říci: "Já nechtěl(a), aby to bolelo, ale jen abys mobil nechal(a) na pokoji.“
Ach, ty večery...
Aby to všechno bylo ještě méně jednoznačné, patří se dodat, že tělesný trest je sice legitimní výchovný prostředek, avšak ne vždy vhodný. Respektive klade nároky na porozumění psychologii dané situace. Nejčastější chyby se dělají večer.
Jestliže je dítě kvečeru nezvladatelné, je třeba si uvědomit, že jde u něho o autostimulaci, kterou se brání nepříjemné klesající aktivaci a únavě. Seřeže-li rodič potomka, aktivaci mu nesníží, nýbrž zvýší - dítě bude ještě divočejší a bude hůře spát. Rodič by si měl dát pozor na dvě věci.
a) Dneska děti běžně chodí spát příliš pozdě a následkem toho trpí spánkovou deprivací. Projevuje se zlobením a psychickými rozlady nejen kvečeru, nýbrž po celý den. U dětí je osm hodin spánku naprosté minimum, spíše se vyplácí deset hodin a spánek odpoledne.
b) Večer u dítěte nastává potřeba snižovat psychickou vzdálenost od rodiče. Je evoluční normou, že děti usínaly po západu slunce společně s rodiči. Bylo by absurdní, kdyby matka v pravěku strčila dítě do vedlejší sluje. Dítě nejraději usíná s hlavou zabořenou do rodiče. Jestliže rodiče v deset v noci nutí přetažené děti usínat v oddělených místnostech, pak je to znásilnění přirozenosti a týrání. Jako kdybyste chtěli odnaučovat kozu, aby dělala bobky, kudy chodí. Je škodlivé vnucovat dětem oddělené pokoje, dokud po nich samy nezačínají volat, dokud nezačnou toužit po soukromí. To rozhodně nevidíme u dětí do šesti let.
Jestliže rodiče mají nezvladatelné dítě, zpravidla je to tím, že nerozumějí jeho psychice a neumějí analyzovat logiku jeho chování. Potom jakékoliv excesivní trestání, ať psychické či tělesné, nevede k cíli. Viděl jsem, jak zoufalí rodiče intenzivně bili adoptované dítě, protože si nevěděli rady s jeho hledáním vlastní romské identity. Takovéhle stadium se již vyznačuje zoufalstvím - rodiče se smiřují s myšlenkou, že nad dítětem zlomí hůl a vrátí je do ústavu. Toto období bývá zpravidla provázeno zvýšenou měrou tělesných trestů hraničících s tělesným týráním; avšak není to problém trestů jako takových, nýbrž především nezvládání výchovy osvojeného dítěte.
Na věku záleží
Vhodnost tělesných trestů by měla být limitovaná i věkem. Intenzivnější tělesné tresty, jako výprask, naplácání na zadek a podobně, by se neměly používat u dětí mladších než dva roky. Do dvou let vystačíme s tělesnými tresty coby gesty (maximálně plácnutí přes ruku či zadek). Podobně i u adolescentů vzhledem k jejich zjitřenému prožívání je vhodnější používat jiné metody výchovy než tělesné tresty, nemluvě o nebezpečí, že tělesný trest se zvrtne v bitku, v následné volání policie, vyhánění dětí z domova a jiné excesy.
V moderním světě se zapomíná na tradiční výchovné nástroje minulých generací. Adolescenty a mladší dospělé nelze řídit ani psychickými, ani tělesnými tresty. Selhává i pozitivní motivace: "Uč se, ať to někam dotáhneš.“ Ale vždy v minulosti se tato věková vrstva řídila morálkou a ideovými i případně ideologickými koncepty, tudíž zčásti i skrze pocity viny. Tyto děti značně tíhnou k myšlenkovým hnutím a jsou schopny takové teorie vnímat (a řada z nich posléze chce studovat filozofii či psychologii). Rodiče by tedy potomkům měli od dětství vštěpovat určité ideje a morální zásady, které děti v adolescenci opřou o nějaký filozofický základ. Vznikající světonázor, opřený o vhodný myšlenkový systém, je očkováním, které krotí excesy v tomto věku.
Anglii bych sem netahal
Jestliže ministryně Stehlíková by ráda zabránila tělesnému týrání pomocí deklaratorního zákona, zajímalo by mě, zda vymyslí nějaký deklaratorní zákon, jímž zabrání psychickému týrání. Například co s ironií? Zejména otcové často reagují na zlobící dítě ironizací („to bude fakt paráda, až tě přejede auto“), přičemž běží o zrádné psychické trestání, poněvadž malé děti ironii nerozumějí, vnímají ji rozporuplně - úzkostně nebo doslova. Matky používají jiný egodevalvační mechanismus, naříkavé výtky: „Proč mi to, proboha, děláš? To musíš furt zlobit?!“
Jestliže chceme krotit rodiče, aby nepoužívali přemíry tělesných trestů, ještě více je musíme krotit, aby nepoužívali přemíru psychických trestů. A jestliže rodičům vezmeme jeden z důležitých výchovných nástrojů, tělesné tresty, tak v praxi následkem nebude kvalitnější výchova, jak se domnívá Džamila Stehlíková, nýbrž další rezignování na výchovu. Poukazuje-li ministryně na anglickou výchovu, tak právě tam bychom neměli zajít: výchova samospádem proslavila tuto zemi minimálně po starém kontinentě nezvladatelnými bandami chuligánů. Buď rodiče budou porušovat zákon, nebo - jako v Anglii - vypoklonkují dítě z bytu, jakmile to bude možné; anebo je dají ho do internátní školy. Jedna žena takto přivedla syna na policejní stanici a prohlásila: „Nechejte si ho tady, já ho nezvládám.“ To měl být trest za to, že přišel pozdě domů a kouřil marihuanu. Ukázkový případ psychického trestání dítěte pomocí hospitalismu.
Globální nejistota
Ve všech vyspělých zemích se objevuje jev, který by se dal označit za globální výchovnou nejistotu. Ani odborníci, natož rodiče se neshodují na tom, jak v rychle měnícím se světě vychovávat děti. Zmizel konsenzus, který panoval v minulosti. Nynější svět nejistoty je rájem pro sociální inženýry, kteří se srdcem na dlani vymýšlejí experimenty na lidech. Dneska se pousmějeme historickým návrhům na léčení duševních chorob - například Sydenhamově léčbě pomocí železných pilin či Charcotově třepací židli. Ale ve své době to byly dobře míněné nápady předních psychiatrů.
I když zákaz tělesných trestů ve výchově má asi tolik logiky jako ona třepací židle u schizofrenie, musíme na adresu Džamily Stehlíkové přiznat, že výchova dětí, a zejména různé formy trestů, jsou složitou záležitostí, což poněkud omlouvá naivní představy paní ministryně.
