Ozbrojenci v pátek znovu varovali, že zabijí každého, kdo půjde hlasovat. "Věřím, že své hrozby myslí vážně. Američané s nimi nic nedokážou. Bojím se, že v neděli nás čeká krveprolití," říká Bagdáďan Ali.
Ne ve všech částech Iráku je napětí tak silné, přesto panují obavy, že v některých oblastech přijde hlasovat jen naprosté minimum voličů, což může zpochybnit legitimitu výsledků.
Ali tak jako mnoho jiných dostal v minulých dnech dopis s hrozbou "nechoď k volbám a nehlasuj". "Zarkáví říká, že všichni, kdo půjdou volit, zemřou jako psi. Mám strach, ani mě nenapadne jít do volební místnosti, říká Ali."
V pátek si teroristické útoky v Iráku vyžádaly nejméně 16 životů a americké i irácké jednotky se snaží maximálně zvýšit bezpečností opatření. Americké jednotky se těsně před volbami snaží být co nejvíce vidět a hlídkují i v oblastech, kam většinou zajíždějí spíše výjimečně a odkud se snaží vytlačit ozbrojené skupiny.
Irácké úřady v pátek oznámily, že se jim podařilo zatknout dva blízké spolupracovníky abú Músy Zarkávího, jednoho z hlavních vůdců ozbrojenců. Ten však v pátek znovu pohrozil, že jeho skupiny zabijí každého, kdo přijde k volbám.
"Američané chtějí, aby volby proběhly úspěšně, to je jasné, ale pro nás to není snadné," říká Sufyaan Al-Alhadí z Bagdádu. "Není snadné žít stále v sevření kontrolních stanovišť, amerických i iráckých."
Pro USA mají tyto volby zásadní význam, mají být dalším mezníkem v iráckých dějinách, mezníkem srovnatelným se svržením Saddáma Husajna před téměř dvěma lety. Tehdy se velká část Iráčanů radovala z pádu krvavého diktátora a věřila, že lepší budoucnost je na dosah. Tehdy se Iráčané rádi zastavovali "na kus řeči" u amerických hlídek. Dnes je to jiné, úsměvy zmizely, nahradily je nervozita a strach z násilí.
Neviditelné nebezpečí
"Bojíme se amerických jednotek, nosí smrt, protože na ně kdykoli mohou zaútočit povstalci," říká Ali. Svoji rodinu poslal do sousedního Jordánska poté, co někdo hodil granát do sousedního domu, zabil jednu osobu a další dvě zranil.
V porovnání s prvními měsíci po pádu Saddáma Husajna je americké vojáky v ulicích vidět více, část jejich práce - alespoň teoreticky - převzaly irácké vládní jednotky. Ozbrojence není vidět vůbec, přesto je o nich slyšet téměř neustále. Zvuk explozí bomb se pro obyvatele Bagdádu staly téměř běžnou záležitostí.
Mohamed sedí v kavárně v centru Bagdádu a kouří jednu cigaretu za druhou. "Nestarám se o Saddáma Husajna, ale nechci, aby byl Irák ovládán tou zkorumpovanou skupinou s Američany za zády," rozčiluje se nahlas. Tři další hosté mu mlčky naslouchají. Mlčí, ve vzduchu je však cítit napětí. Když Mohamed odejde, jeden z nich říká: "Buď patří k povstalcům, nebo je to americký špion. Tady člověk nikdy neví," dodává.
Tahle drobná epizoda dobře ilustruje nervozitu hlavního města, města, kde je často obtížné říci, na čí straně kdo stojí.
Naděje vystřídal strach
Hassan, další ze skupinky, objednává kávu a popisuje, jak si na volební dny změnil svůj dům v pevnost - či vězení, jak říkají jeho žena a děti. Dveře jsou stále zavřené a kdykoliv někdo zaklepe, sáhne po samopalu a přes dveře se opatrně dívá, kdo chce vejít. Pustí jen příbuzné a dobré přátele.
"Pořád mám strach, bojím se Američanů, bojím se povstalců, bojím se, že můj dům zasáhne bomba, bojím se, že mě někdo zabije cestou na trh, kde chci koupit něco k jídlu," říká. "Strach je to, co zbylo z naší touhy po lepším životě." Tře bídu s nouzí - pracoval na stavbě v rámci rekonstrukčního projektu financovaného Američany. Musel toho nechat, když dostal varování od ozbrojenců - považovali ho za kolaboranta a hrozili mu smrtí.
Kolem projíždí konvoj amerických vojáků, snaží se omezit operační prostor útočníků. Nemálo Iráčanů je však přesvědčeno, že povstalců je víc a že právě oni kontrolují zemi. A tedy, že mír je v nedohlednu.
