29. 6.
Už Karel May věděl, že pro Němce leží poklad u stříbrného jezera
Den velkého finále! Víkend jsem trávil s přáteli na severu Čech, kam se fotbalová horečka zatoulávala jen jakoby mimochodem. Cesta domů kokořínským údolím byla natolik idylická a svůdná, že mi chvílemi bylo skoro jedno, zda úvodní hvizd rozhodčího vůbec zažiju na vlastní uši. Ovšem zdařilo se. A tak jsem usedl před televizor unaven, ale i nadále vybaven předsevzetím dotáhnout svou misi ve snaze fandit německému fotbalovému týmu až do vítězného konce. Realita však byla proti.
Ne snad, že bych po první zdařilé akci Španělů dezertoval do tábora jejich příznivců. Byl to spíše nepříliš utěšený pohled na zarputilost německé jedenáctky, zejména pak na její peroxidově obarvený mozek v podobě Bastiana Schweinsteigera, který mi dával v mém odhodlání být konečně na straně Německa pořádně zabrat. Rozeslal jsem sice několik povzbudivých SMS svým německým přátelům, ale sebe jsem věru povzbudit nedokázal. Kdyby nastoupila kancléřka Merkelová proti premiéru Zapaterovi, asi bych pro německé barvy více hořel. Tento zápas však nebyl na pořadu dne.
Přiznávám, že jsem s německými hráči nesmutnil asi vteřinu. Vždyť už Karel May věděl, že pro Němce leží poklad již tradičně u stříbrného, nikoliv zlatého jezera. Krom toho Španělé nejen hráli, ale i slavili s nadšením, nápaditostí - viz špalír pro poražené Němce - a navíc i férově. Myslím, že finále dopadlo, jak mělo. To se v dnešním světě nedá až tak často říci. Proto jsem již nyní - ne až s odstupem několika let - přesvědčen, že to bylo dobré mistrovství, na které se vyplatí vzpomínat. Útočný fotbal pro diváka se tentokrát neuvítězil k smrti, ale na nejvyšší stupeň vítězství. Člověk nemusí stále opěvovat jen smutné hrdiny, občas, to zaplaťpánbu, "odnesou" i hrdinové usměvaví a vítězní.
Na český tým v tuto chvíli asi nemá cenu ani lamentovat, ani pro něj plakat. Byli jsme při tom, což nám - či alespoň mně - "o tom" umožnilo alespoň trochu více přemýšlet. Nevím, jestli si radost z kopané jako fenoménu uchovám i do příštích mistrovství. Bylo by to ale asi docela pěkné. Ano, když o tom tak přemýšlím, bylo by to fajn.
PŘEDCHOZÍ DNY
28. 6.
Poté, co jsem se v pátek dozvěděl, že zemřely dvě velké dámy české společnosti, spisovatelka Lenka Reinerová a skvělá průvodkyně Pavla Tigrida po jeho osudu, Ivana Tigridová, nějak na jistou dobu můj fotbalový entuziasmus utichl. Či spíše jsem si uvědomil, proč ten fotbal i přes veškeré objektivní výhrady stále ještě potřebuji. Díky jeho přehlednosti a v podstatě nekonečné recyklovatelnosti si člověk může čas od času ušetřit úvahy o nepřehlednosti a konečnosti lidské existence. Smrt obou dam, ačkoliv již, jak se říká, v pěkném a pokročilém věku, mnou nicméně natolik pohnula, že jsem si veškeré fotbalové úvahy a paralely na minimálně čtyřiadvacet hodin odpustil. Čest jejich památce.
27.6.
Zvítězí v neděli Španělé?
Zápas Španělsko - Rusko jsem zhlédl s několika přáteli v kuželkárně na Milady Horákové. Dlužno říci, že i v této společnosti se našlo několik obdivovatelů ruského vítězství nad Nizozemskem. Takový obdivovatel se poznal podle toho, že mu počínaje sobotním večerem, kdy Rusové vyhráli 3:1, začaly zářit oči, tvářil se mírně nepříčetně a do toho brebtal: "Sorry, ale já jsem začal fandit Rusům, fotbalový Bůh je Rus apod." Tento stav ducha postihl několik velmi blízkých přátel, včetně mého bratra Štěpána. "Španělské" vystřízlivění pro ně bylo doslovné. A tak se začalo již v průběhu prvního poločasu přecházet do normálu. Sázky na ruské bleskové vítězství vzaly definitivně za své od chvíle, kdy Španělé vstřelili druhý gól.
Nechci se chlubit, ale já jsem od samotného počátku s ruským úspěchem nepočítal. Jednak jsem neviděl inkriminovaný zápas s Nizozemskem, a tak jsem byl celkem uchráněn před možností upadnout do proruského fotbalového transu, jednak jsem z blíže neuchopitelných důvodů nabyl dojmu, že zápas Rusko - Španělsko proběhne zhruba podle stejného mustru jako zápas Česko - Slovensko na olympijském hokejovém turnaji v Turíně (abych nevypadal jako úplný blázen, nutno dodat, že oba bezpochyby velmi rozdílné zápasy spojoval fakt, že jsem je zhlédl ve stejné kuželkárně). Proto jsem celkem bezpečně očekával, že Španělsko vyhraje 3:1, podobně jako naši hokejoví reprezentanti v roce 2006. Inu, nestalo se. Ruští fotbalisté nejsou slovenští hokejisté.
Nicméně jednu věc je třeba ještě dodat. Španělé hráli ve vídeňském semifinále nejen krásně, ale dávali i moc hezké góly. To jsem vážně nečekal. Jen mám obavu, že si tím - podobně jako řada jiných týmů na letošním Euru - vybrali všechna své pozitiva dopředu, a ve finále tak nejen nepředvedou žádnou krásu, ale ani nezvítězí.
26. 6.
To by se i Michael Moore divil
Sláva Němcům, čest Turkům, tak by asi měl znít závěrečný komentář prvního semifinále. Ovšem jen za předpokladu, že by člověk mohl vidět celý přenos a ne jen fragment druhého poločasu. Takto mám dojem, že celý zápas byl a vlastně i nebyl.
Že Němci vstřelili druhý gól vím kupříkladu pouze ze záznamu. Při schopnostech dnešní techniky, kdo ví, jestli ten záznam nebyl jen "fake". Něco jako vyretušovaný Clementis z fotky s Gottwaldem. Kdo ví, jestli to, co se přenášelo bezprostředně po konci zápasu, nebyl také jen náhradní program skupiny Němců divoce slavících v profesionálních studiích Babelsberku. Manipulovaný film se přitom jmenoval "Zázrak z Basileje" a jeho autorem byl Michael Moore.
Možná je však celá záležitost trochu jednodušší: možná byly výpadky ve vídeňském řídícím středisku jenom rakouskou odpovědí na časté odstávky JE Temelín. Potom by přirozeně žádná manipulace v německých filmových studiích nepřipadala v úvahu, Michael Moore by byl opět nevinný a Němci by slavili, protože se na půldruhé hodiny převtělili v Turky a vstřelili vítězný gól v 90. minutě, na což již Turci, kteří se na devadesát minut stali Němci, podobně jako nedávno Češi nenašli žádnou uspokojivou odpověď. Přirozeně nelze ani vyloučit, že přenos byl přerušován mimoděk v důsledku bouřky a Němci vyhráli, protože měli zkrátka štěstí. To se mi zdá ale až příliš jednoduché.
Ať tak nebo tak, sledování přímého přerušovaného přenosu v jedné z vinohradských hospod poskytlo neskutečný zážitek. A mohli za to nikoliv němečtí či turečtí fotbalisté, ale ruští diváci. Ti velmi freneticky fandili Německu a ve chvíli, kdy zjistili, že stav není 2:1, jak odpovídalo tomu, co jsme viděli, ale 2:2, což zahrnovalo i to, co jsme neviděli a ani vidět nemohli, tak jeden z těchto ruských fanoušků začal zpívat: "Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt..." To by i Michael Moore čubrněl.
25. 6.
Fotbalová rvačka před Kozičkou a Zločin a trest
Druhý den bez fotbalu se ukázal být jako kritický. Bohužel to postihlo několik našich reprezentantů. Zároveň se však ukázalo, že nejlepší příběhy píše život sám. Posuďme na příkladu zprávy v Mladé frontě DNES, na co by autor sám nepřišel.
Před pár dny se čeští fotbalisté marně prali o postup ze skupiny na evropském šampionátu. Včera brzy ráno se poprali v centru Prahy. Mejdan záložníka Radoslava Kováče a útočníka Martina Fenina skončil skandálem. Incident se údajně odehrál před barem Kozička... Fotbalisté byli podle prvních zpráv napadeni nejprve verbálně, slovní útoky posléze přerostly ve strkanici, při níž tekla krev.... "Jeden z kamarádů byl napaden a já se rozhodl ho zastat. Následná rvačka skončila bez vážných následků," prozradil Fenin a dodal: "je mi líto, že jsem se do ní připletl."
Vzpomínám si, že svého času nám na univerzitě říkali, jak nudná novinová zpráva by byla, kdyby se celý Dostojevského "Zločin a trest" shrnul ve stylu černé kroniky. Myslím, že naši fotbalisté postavili univerzitní paradoxy na hlavu. Ve světle jejich aktuální medializace bledne i gentlemanské prohlášení odcházejícího manažera reprezentace V. Košťála, jenž pravil, že za naše vyřazení - tedy za všechno - může Čech. Na agenturu Kozička však nemá.
23. 6.
Dva dny bez fotbalu
Když končil tento pondělek, německý televizní moderátor gratuloval divákům, že nejspíše zdárně přežili po dlouhé době první den bez fotbalu. Já myslím, že český fotbalový fanoušek abstinencí netrpí. Alespoň budou zoufalé manželky díky jejím jmenovkyním na Primě méně zoufalé.
Den pauzy rozhodně prospěje i italským fanouškům. Ti po vyřazení svých zlatých chlapců na penalty od Španělů asi také zrovna nemusí další dávku fotbalových emocí. Život je jinde, mohou si říkat s klasikem. Vlastně bych nemusel či dokonce neměl ani já. V diskusi k tomuto deníčku jsem se dočetl, že jsem mongoloid. Potíž je v tom, že mongoloidi musí. Alespoň do víkendového finále. V upomínku na čtvrtfinálové klání mezi Španělskem a Itálií, kde snad nebylo jediného nepotetovaného hráče, tak alespoň veršuji:
Fotbal nezná slitování,
co hráč, to dnes celebrita,
už jen kvůli tetování,
které se prý neodmítá.
Fotbal je i těžká dřina,
čelenka a trocha gelu,
góla dát je kočičina,
nedat gól na starou belu.
22. 6.
Kdo si to neodskáče, není Čech. Petr
O vítězství Rusů nad Nizozemci toho moc nevím, neboť jsem tak trochu čekal ruské vítězství, o které jsem až tak moc nestál, a navíc jsem byl na oslavě narozenin mimo Prahu. Že nakonec prý Rusové byli výrazně lepší a vítězství si zasloužili, o tom, pardon, nic nevím.
Vlastě bych mohl zaujmout pozici maďarského spisovatele Petera Esterházyho, který až do roku 2004 tvrdošíjně odmítal brát na vědomí, že nejslavnější maďarský fotbalový tým historie snad měl údajně prohrát s nějakým Německem ve finále mistrovství světa v Bernu 1954. Až teprve po 1. 5. 2004, kdy i Maďarsko vstoupilo do EU, podal německým partnerům ruku a velkomyslně nabídl, že je ochoten přistoupit na remízu. Nevím sice, kam by chtěli Holanďané k Rusku - snad s výjimkou ropných či plynových nalezišť - přistupovat, ale třeba v tom Esterházyho postoji nějakou útěchu najdou. Já ji nepotřebuji. Já ne. Já jsem měl totiž na narozeninové party vyslechnout řadu drbů o tom, jak čeští fotbalisté údajně na ME ve volném čase kalili, a potom i probrat několik zásadních věcí ohledně toho, zda a jak Petrovi Čechovi po prohraném zápase s Tureckem odpustit.
Drby o nároďáku ať si každý sežene sám. Já se s dovolením vrátím k té principiálně-morální debatě o Petru Čechovi. Za všechno mohla kamarádka Zuzana. Ta přišla se zásadním postojem. Prý by se měl Čech nad sebou zamyslet. Bere totiž velké peníze, budiž mu přáno, ale když na to přijde, potom rozpláče svými chybami jejího patnáctiletého syna. Na její obranu jde předeslat, že hodina debaty již byla poměrně pokročilá. Krom toho syn prý plakal vzteky, pokud vůbec, a o žádnou mateřskou vendetu nestojí a ani nestál. Pro něj za všechno mohou Turci. Nebyl jsem sám, kdo se snažil tento večer Čecha rehabilitovat, zdatně mi sekundoval i ředitel pražské zoo. Všechno bylo ale marné. Prý Čech za ty dva smrtelné góly může a basta. Na tomto postoji nic nezměnila ani námitka, že buďto Čech může za gól jeden nebo za góly tři. Na to se ale principy, morálka a matky plačících synů neptaj. Inu, kdo si to neodskáče, není Čech, napsal jsem již kdysi a myslel jsem spíše tak nějak nás všechny. Včera byl adresátem této hlášky Čech. Petr.
Fanoušek čtenářem
Že prý už se s Rusy
zas počítat musí?
EURO nezná věčné časy,
tak nerušte, čtu si.
21. 6.
Turecké zázraky jaksi zevšedněly
Zápas Turků s Chorvaty, obávám se, byl určen komukoliv jen ne Turkům a Chorvatům. Takové emoce mohou buď zvládnout jen zapřisáhlí nepřátelé fotbalu, nebo středoevropští zíváci. V mém případě bé bylo správně. Proto nechci a vlastně ani nemohu moralizovat. Je smutné, že se fanoušci obou týmů poprali napříč přecitlivělým Balkánem. Já žádnému pokušení vystaven nebyl. Má lhostejnost sahala dokonce tak daleko, že jsem v průběhu nejen první a druhé půle, ale i během prodloužení přepínal na jiné programy. Tak mi i utekl první chorvatský gól. Nicméně turecký zázrak jsem zažil v přímém přenosu. Nebylo to tak špatné. Lepší než podruhé Sex ve městě na ČT. S určitým odstupem však nemohu jinak, než přiznat, že to vlastně byla nuda. Turecké zázraky jaksi zevšedněly. Tak už je asi na čase, aby je Němci nudně a tím vlastně tak trochu výstředně přejeli v semifinále. Berlínský kolega mě ubezpečil, že jeho tým je k této misi hotov. Ovšem za předpokladu, že se bude hrát jen 89 minut.
Dva soupeři z Balkánu
neměli by, u všech čertů,
při Bibli i Koránu,
ignorovat žlutou kartu,
s míčem přejít obranu,
pak s ním zajít na penaltu,
netrefit se na bránu
a jenom fandům rozbít partu.
20. 6.
Fandíme Němcům, jediným Středoevropanům?
Nechci se chvástat, ale tak trochu jsem německé vítězství nad Portugalskem předpověděl. Nepočítal jsem nicméně s tím, že Němci budou hrát tak dobře.
A stejně tak jsem nepočítal ani s tím, že se z německého vítězství budu poměrně autenticky radovat. Již jednou jsem psal o tom, že mě celkem mrzí, že i přes značné množství přátel v Německu mi to fandění jejich národnímu týmu nějak nejde. Ne snad, že by bylo od včerejška všechno jinak. Nicméně to byla příjemná úleva, když jsem mohl svým přátelům pogratulovat a ještě jsem se u toho cítil nejen lidsky, ale i "fotbalově" dobře. Koneckonců, jsou dneska na ME posledním středoevropským mužstvem. Tak na ně můžeme ty své fotbalové ambice i mírně delegovat. To už toho ale po sobě možná chci až příliš.
Možná bude i nadále stačit, spokojíme-li se s rolí poslů dobrých zpráv. Tak nějak jsem si připadal včera během rakouské recepce, kdy, jak se ukázalo, jsem byl jediný host, který byl aktuálně informován o vývoji zápasu Německo - Portugalsko. Musím říct, že ve chvíli, kdy jsem německému velvyslanci mohl sdělit, že jeho tým vede 2:0, to krátce vypadalo, jako bych minimálně jeden z těch gólů docílil já sám.
K zápasu Turecko - Chorvatsko mě, slovy Karla Krause, nic nenapadá. Turkům jsem už dávno odpustil, co jsme si před týdnem udělali sami, a Chorvatsko mě vždy nechávalo poměrně chladným. Takže mě v předvečer letního slunovratu nejspíše očekává takový malý fotbalový chill out, jak se dnes moderně říká.
19. 6.
Ať žije Portugalsko a nakonec zvítězí Němci
Vyřazením Švédů Rusy vznikla ve čtvrtfinále poměrně zajímavá konstelace. Na jedné straně útočné (Španělsko promine) menší země, na druhé straně defenzivní (Turecko promine) obři.
Jsem zvědav, jak si družina kolem doposud nejfamóznějších Holanďanů čítající Portugalsko, Španělsko a Chorvatsko povede proti svým XXL protivníkům. Nechci být prorokem, a už vůbec ne špatným, přesto si troufám tvrdit, že to velcí nad těmi hbitějšími většinou asi vyhrají. K tomuto soudu mě nevede pouze má fotbalová pověrčivost, kterou se při zápase nároďáku snažím eliminovat autenticky předstíraným pesismismem. Ne, k nedůvěře vůči totálnímu fotbalu - což je snad jediné spojení, kde má termín "totální" jednoznačně pozitivní význam - mě vede spíše přesvědčení, že v dnešním světě nelze sázet na krásu.
Tak tomu bylo třeba v 70. letech. Tehdy napříč Evropou útočil legendární Johann Cruyff, prosazoval se pop a art rockové efekty byly ceněny více než obyčejná srozumitelnost. Jenže světem tehdy hýbala stagnace. Pokud je tedy takový obraz přípustný i dnes. Zato teď se všude něco hýbe. Možná zbytečně, ale o to větší pozornost to vyžaduje. Proto se tolik zdůrazňuje přehlednost, řád a efektivita. Krásou již někdo svět zachraňovat nemíní. A svět o to, upřímně řečeno, ani nestojí. Namísto bombastických anglických Yes jsme si zvykáme na strohé irské NO. We can get no satisfaction. We are tired but we cannot stop now.
Je to takové podobenství převládajícího stavu mysli. Jestli o něco totiž jde, tak potom o to, abychom tyto vedlejší důsledky veškerého našeho hemžení ustáli. A my to zase jednou ustojíme. Včetně těch holandských útočných uragánů či portugalských tanečků. Kdepak. Není čas na hrdinství. Nakonec ještě budeme vděčni za německý sofistikovaný beton či ruské obranné nasazení. Budeme se za to možná tak trochu nenávidět, ale zároveň to bude jistota. Penze a řád (ať) zvítězí nad hrou a nevyrovnaností.
Takže: ať žije Portugalsko a nakonec zvítězí Němci.
18. 2.
Holanďani a česká mentalita
Tak už to mají za sebou i Francouzi. Ten zápas s Itálií vypadal jako zápas Česko - Itálie na MS 2006, na který po zápasové stránce nevzpomínám zrovna s nadšením.
Přitom jsem si od románského klání sliboval více. Více efektů, méně efektivity, více emocí, méně bolestínství. Oba přeci museli vyhrát. Přesto na všech hráčích bylo znát, kolik sebepřemáhání je stojí, aby se po každém zákroku nezačali válet na zemi a, jak se říká, tahat čas. S Francií tak člověk přes sebevětší snahu žádný zvláštní soucit pociťovat nemohl. A to byla Francie fotbalovou zemí, které jsem se v 80. letech pod vlivem totálního fotbalu hráčů kolem Platiniho a spol. s nadšením odevzdával.
Dneska se takové fotbalové umění vidí ovšem u Holanďanů. "Švédové nejsou žádní Holanďani, to se poznalo hnedka", řekl kdysi Franz Beckenbauer ještě jako trenér německé reprezentace. Dneska to vypadá, že Holanďany jsou vážně jen Holanďané. Skoro to zní jak slavná báseň Gertrudy Steinové: růže je růže je růže. Kdepak evropští Brazilci. Holandští Holanďané! O Češích v tomto ohledu bohužel ani nemluvě. Nemyslím teď zrovna aktivní hráče, ti už si užili své. Spíše mě zaujal výrok spolukomentátora na Primě Ladislava Vízka, který zapochyboval o české mentalitě, zdali by na místě Holanďanů odolali pokušení nenechat vyhrát Rumuny, aby se v dalším průběhu turnaje zbavili silných Francouzů i Italů v jednom. Naštěstí mluvil v první osobě.
17. 6.
Komu by fandil Franz Kafka?
Pondělek výrazně napomohl překonání fotbalové kocoviny. Ne snad, že bych měl nějaký zaručený recept, ale náhoda tomu chtěla, že jsem měl odpoledne i večer střižené v "kafkovském" stylu.
Nejprve jsem totiž zahajoval v galérii Milenium výstavu "Franz Kafka ve výtvarné tvorbě" a následně jsem shlédl v divadle komedie inscenaci "Procesu". Úplná fotbalová dieta se však nekonala. Při zahájení výstavy jsem podlehl pokušení a zaměřil se především na zodpovězení otázky, komu by asi Franz Kafka fandil při letošním ME. Jako předmět doličný uvádím citát ze svého vystoupení. Jsem si plně vědom, že cokoliv jsem v tomto ohledu řekl, může být použito proti mě. Nicméně proces jsem již absolvoval. Jak ten fotbalový, v neděli večer, tak ten "kafkovský" v pondělí večer. Oba zážitky měly společný jmenovatel: za všechno i za to, co jsme sami nevykonali, si můžeme dnes jen a jen sami.
"K dílu Franze Kafky lze v dnešní době sotva co nového dodat. Dokonce už existují i knihy o tom, na jaké filmy Kafka chodil do biografu a jaká jídla preferoval. Nicméně jedna věc mě v atmosféře posledních dnů přeci jen napadla. Jakému týmu by Franz Kafka asi fandil na letošním mistrovství Evropy ve fotbale? Sotva jsem si tuto otázku připustil, hned jsem začal analyzovat probíhající mistrovství z nového úhlu pohledu. Celkem záhy jsem dospěl k závěru, že by Franz Kafka nejspíše nejvíce fandil televizním komentátorům, zejména pak Františku Franzi Strakovi coby expertovi na výklady s tzv. elektronickou tužkou. Nejenže se nabízí na první pohled jistá jmenná podoba: Franz Kafka – Franz Straka, krom toho jde v obou případech o vzácnou formu jazykové dvojdomosti, třebaže každý z pánů v obou domech vykonává funkce vesměs odlišné. Ale jen vesměs. Franze Straku totiž nelze u elektronické tužky vůbec podceňovat. Jeho věta, kterou popisoval gól, který Polsko vstřelilo z ofsajdu je spíše "kafkovská“ nežli "strakovská“. Straka řekl zhruba asi toto: tento gól je příkladem evidentně skrytého ofsajdu."
Jinak samozřejmě sláva Němcům a čest Rakušanům, pokud nás ještě ME zajímá. Apropos od přítele Herberta Wernera jsem dostal v průběhu zmiňovaného zápasu básničku, kterou pro přátele německého fotbalu a jazyka přepisuji v originále. Báseň bych nazval: naši žebráci.
Gomes und Klose -
nur tote Hose,
Frings und Lahm,
lahm und zahm,
Poldi und Ballack
auch nur schnick
und schnack.
16. 6.
Zkusit zapomenout a fandit Nizozemcům
Kdyby nebylo včerejšího dne, nebo alespoň deseti minut z jeho celkového času, asi by se tu psalo o fotbalu veseleji. Jistý trik, jak se se situací, kterou jsme spolu s národním týmem v Ženevě zažili, vyrovnat, jsme s bratrem vyvinuli v dobách našeho dospívání. Tehdy jsme si oba kreslili fotbalové časopisy, jeho se jmenoval Penalta, můj Faul, no a tam jsme nechávali ty správné týmy vyhrát. Na druhou stranu, kdo ví, možná tak činily i turecké děti a Turků je více. Takže buďme nakonec ještě rádi za těch 2:3.
Komu nebylo našeho týmu líto, ten nic o fotbalu neví. Nebo je možná takový expert jako trenér Hřebík, který dnes ráno celý zápas tak zanalyzoval, jako kdybychom prohráli minimálně 5:0. Já si svých 2:3 ale rozvracet nenechám. Čechovi jsem krom toho odpustil snad i před tím, že vůbec tu svou chybu udělal. Nevím, jestli by ho to potěšilo, ale bylo mi ho líto. A bylo mi líto i Kollera, i když jsem jeho uplakaný obličej neviděl, neboť jsem od televize zbaběle odešel hned po závěrečném hvizdu.
Otázkou dnešního dne se však již včera stalo: co teď. Po zralé úvaze jsem dospěl k východisku: subjektivně zkusit zapomenout, objektivně zkusit fandit Nizozemcům. Tak uvidíme.
Někdy bývá krásný gól
opojný jak alkohol,
mnozí trpí abstinencí,
góly lejí Nizozemci.
15. 6.
Za co by nestálo ani vítězství nad Turkem
Na Václavském náměstí
viděl jsem večer staré časy
kdy jedno malé vítězství
nadělá z chodců hrdé Rusy.
Večer na Můstku u Příkopů
slyšel jsem dneska Rusy já
jak slaví tu svou jednu trefu
a slastně ječí "Ra-sí-ja!"
Po ruském vítězství, které jsem zažil ve společnosti německého básníka, zpěváka a bouřliváka Wolfa Biermanna, mi bylo jasné, že se vracím do hry o mistrovský titul. S Biermannem jsme sice jen konstatovali, že se nám nějak nedaří oslavovat ruská vítězství a že to je asi jakýsi metafyzický trest za rok 68 (přičemž není jasné, pro koho, zda pro nás či Rusy), nálada před dnešním zápasem s Tureckem kulminuje. Vím, že jsem přirozeně jen divák, fotbal je hra a naše dosavadní výkony mě nějak zvlášť neuchvátily. To všechno vím. Přesto ale cítím, že zápas budu prožívat. Asi i to je nějaký metafyzický trest. Trest za to, že jsem až do roku 1989 nějak nedokázal fandit Československu.
Tedy dokázal, ale jen někdy. Byly však týmy, kterým jsem fandil více. A nebylo to jen z politických důvodů. Prostě to tak bylo. Nadšení z roku 1989 mělo pak hned dvojí dopad" jednak jsem vstoupil do státní správy, jednak jsem propadl fandění českým týmům. A teď už je to zase tady. Jak se fandilo ostatně v oněch listopadových dnech: už je to tady, už je to tady. Snad Turci prominou. Ostatně podporu mi již vyjádřil i švýcarský kolega, který bude českým tým povzbuzovat přímo na ženevském stadionu. Prý bude křičet "Hopp, CZ". Doufejme. Oni totiž Švýcaři povzbuzují své hochy i pokřikem "Schweizer Nati", což sice znamená "švýcarský nároďák" ale zní jako "švýcarský nacista". Inu, Švýcaři si to ve své neutralitě asi nepřipouštějí, ale popravdě bych nerad, aby se kdekoliv křičelo "čeští náci". Ať už by byly důvody jakékoliv. Za to by nestálo ani vítězství nad Turkem.
13. 6.
Fotbal s politikou nemíchat. Fotbal je fotbal
Před začátkem Mistrovství Evropy se hodně v německém tisku spekulovalo o tom, zda je fotbal v současné době jedinou vskutku globalizovanou zábavou, kde se může celosvětový osvícenecký postnacionalismus skutečně projevovat bez ohledu na to, koho chleba jíš - rozuměj v které nadnárodní firmě vyděláváš - a čí píseň zpíváš - rozuměj který všeobecný trend tě právě dominuje. Po mistrovství se mělo zas všechno vrátit zpátky do poklidně nudných bruselských vod, na které se stejně tak dobře nadává, jako se v nich žije. Nebo žilo?
Zatímco včerejší výsledky na MS přinesly vcelku jasné perspektivy pro všechny zúčastněné, kde si jen Chorvaté mohou dovolit luxus drobného neúspěchu, výsledky irského referenda o schvalování Lisabonské smlouvy EU - pokud se tedy definitivně potvrdí - činí bruselské vody velmi nevyzpytatelné.
Kdepak Vídeň nebo Bern! Brusel a Dublin jsou dneska místa, kde se náš osvícenecký postnacionalismus, pokud to není jen novinářská kachna, v nejbližší době rozvine. Je jen otázkou, jak dlouho to potrvá. Letošní Mistrovství Evropy bylo naplánováno na zhruba 3 týdny. Přitom je pikantní, že dnes se na ME odehraje zápas mezi Francií a Nizozemím, čili dvěma zeměmi, které v referendu odmítly Ústavní smlouvu EU. Ale to jen tak na okraj.
Před jistou dobou jsem si ostatně předsevzal fotbal s politikou či s čímkoliv jiným nemíchat. Fotbal je fotbal. Můj tip pro zápas Nizozemí - Francie je 1:1.
. poezieAspoň něco cítím, |
12. 6.
Krásná prohra leckdy lepší hnusného vítězství
Ne snad, že bych byl až takový společenský hypochondr, nicméně porážka od Portugalska přinesla jeden poměrně příjemný efekt: jestliže nás v sobotu po "slavném" vítězství nad Švýcarskem fotbalová Evropa proklínala, včera jsem obdržel několik soucitných SMS. A dokonce i švýcarští kolegové se nad námi ustrnuli. Inu, v praxi se často ukazuje, že krásná prohra leckdy lepší hnusného vítězství. Krásná prohra se však neobejde bez drobného dopadu: v neděli bude zapotřebí porazit Turecko. Už jen proto, aby se ta krásná prohra vyplatila a do budoucna se nevolalo jen po hnusných vítězstvích.
11. 6.
Štěstí je krásná věc, ale vítězství si za plyn nekoupíš
Nemá smysl psát o včerejší porážce ruského týmu. Štěstí je krásná věc, ale vítězství si za plyn nekoupíš. Zápas jsem ale neviděl. Rusové sice dostali na pamětnou, to z paměťového hlediska ale asi nic neznamená.
Ostatně, ráno jsem slyšel v rozhlase rozhovor s trenérem Petrželou. Krom toho, že byl velmi diplomatický, jak již v dnešní době lidé kolem fotbalu jsou a liší se tím od lidí kolem politiky, byl skoro až nicneříkající. Trenér si ani nevzpomněl, který zápas ho na ME vedle střetnutí Nizozemsko - Itálie mimořádně zaujal. Jeden tam prý byl, ale to už je pryč. Jsem rád, že poločas rozpadu fotbalových zážitků se neurychluje pouze v mém případě.
Proto vcelku optimisticky hledím vstříc zápasu ČR - Portugalsko. Ne že bych viděl výsledek an sich nějak růžově. Ale třeba mě tak zaujme, že už si na něj taky ani nevzpomenu. Jediné, co zůstane, bude vzpomínka na Poborského lob proti Portugalsku před deseti lety. Ten už mi nikdo nevezme.
10. 6.
Nepřemýšlím jen o vývoji ve skupinách
Ne snad, že bych pořád myslel na ten fotbal. Vlastně na něj nemyslím více, než je bezpodmínečně nutné pro vedení tohoto fotbalového deníku. Nicméně u případného čtenáře by mohlo dojít k falešnému dojmu, jako kdybych nedělal nic jiného, než přemýšlel o nejbližším vývoji ve skupinách. Chvilku jsem přemýšlel, co s tím. Zda bych neměl pro změnu napsat něco pracovního. Třeba něco o tom, jak asi dopadne výsledek irského referenda o Lisabonské smlouvě. Jenže: zaprvé toto ode mě nikdo nechce a - především! - zadruhé, nedělám si o čtenosti svého deníčku žádné iluze. Takže i kdyby náhodou vznikl dojem, co dojem - kdyby se snad i etablovala skutečnost - že dennodenně nedělám nic jiného, než že přemýšlím o tom, proč mě ten fotbal zase až tak moc nebere, tak co? Tak nic.
9. 6.
Fotbal nemá logiku, móda ano
. Kapky fotbalové poezie Tomáše KafkyDneska Myslím, že nám Portugalci Soucit Když po krásném fotbalu, |
Pracovní týden přinesl mj. poměrně popuzenou čtenářskou reakci na můj článek v Lidových novinách, kde jsem zpytoval svědomí, zda toho psaní o fotbalu není náhodou moc. Čtenář Lidových novin měl však jiný názor. Tedy ne na to, zda je, či není psaní o fotbalu již dosti, ale spíše na mě jako takového. Nejenže článek četl tak, jako kdybych se zastával fotbalových chuligánů (asi zejména proto, že jsem se o nich v článku nezmiňoval), ale zároveň pocítil značnou obavu o své daňové prostředky, které nejspíše živí i takové úředníky, jako jsem já. Během několika e-mailů jsme však dosáhli poměrně slušné katarze. Ukázalo se, že jsme si oba zhruba stejnou měrou nerozuměli. Nakonec jsme tak mohli konstatovat, že to vidíme odjinud, ale stejným směrem. Pokud by se noviny psaly a četly na výsledek, myslím, že bychom si oba připsali po bodu.
Jak to dnes bude vypadat v románské skupině + Nizozemsko, tak to mě zatím moc netrápí. Umím si například představit, že by Itálie úplně vyhořela. Na druhou stranu se naskýtá otázka: proč bych to proboha dělal? Navíc většina fotbalistů začíná vypadat jako takoví Hobby-Italové. Nejde jen o čelenky, kterými se nakazí pro začátek snad každý novic v italské první lize. Spíše jde o všeobecný styling. To by mohlo být zásadní dopady i na ME. Ačkoliv nejlepší fotbal s fyzičkou se hraje v Anglii, nejhezčí fyzičky s fotbalem se inscenují v Itálii. V případě předčasného vyřazení Itálie by se tak mohla dostavit dočasná ztráta módní orientace u řady přítomných Hobby-Italů. Fotbal nemá logiku, móda ano. Proto se oba fenomény tak přitahují.
8. 6.
My máme body, Švýcaři sympatie
K našemu vítězství se nebudu příliš vracet. Jen stručně: trochu mi připadalo jako vítězství jednoho českého fanouška rozumu mdlého, který se ve své opilosti rozhodl nerespektovat pokyny stewardů na stadionu, tvářil se jako bluma, rušil okolí a nakonec mu všechno prošlo.
Inu, my máme body, Švýcaři sympatie a nějaká Ema někde maso. A ještě něco, zajímalo by mě, co asi Galásek ví na trenéra Brücknera, že ten ho nechává přežívat v sestavě, i když se trápí minimálně jako Baroš. Jenže ten má na rozdíl od Galáska aspoň společenské průšvihy a dávno se stal obětí globalizace. To ale k našemu vítězství dávno stačí.
Dnes už je německý den. Po debatě s Wernery v Ulmu jsem šel do sebe a přemýšlel, čím to je, že třebaže mám v Německu tolik přátel, nějak mi to fandění jejich týmu nejde od ruky. Asi je to ale tím, že jsem své sympatie dal až příliš německé kultuře a na sport již jaksi nedošlo. Jistou techniku, jak akceptovat německé fotbalové mužstvo, jsem si ale ve jménu svých přátel již vypěstoval. Naučil jsem se tolerovat, či dokonce mít rád německé úspěchy alespoň post fest. V tu chvíli už to vlastně ani nejsou fotbalové výsledky, ale součást kultury v tom nejobecnějším smyslu. Tak uvidíme, jak bude v průběhu aktuálního šampionátu a po něm.
. Kapky fotbalové poezie Tomáše KafkyNuda Ať daří se, či nedaří,
Zkus zaskočit Poláka Za všechnu naši impotenci,
I did it my way Nemám zájem o titul, |
7. 6.
Po zápase je před zápasem
Po zápase je před zápasem, říká stará fotbalová moudrost. Ale před zápasem je před zápasem. Už jsme skoro s bratrem Štěpánem ve Švýcarsku. Největším problémem doposud bylo zvolit správný okamžik pro připevnění české vlaječky na japonské auto. Nakonec jsme to zvládli při jedné čúrpauze takřka v polích. Nebylo to asi nejdůstojnější, ale jak říká reklama, když musíš, tak musíš.
Navíc během odjezdu, poté co již vlajka visela, přijela jiná česká ekipa, dokonce se dvěma vlaječkami na autě, a tak jsme aspoň měli možnost si vzájemně pokynout. Z Prahy jsme předtím dostali SMS, že jsme sentimentální děti, které hledají staré významy ve formátu, který je v mezičase plně zkomercionalizován. Jenže chovají se takhle děti? Já myslím, že děti si o čúrpauzách rozhodně nekynou. Ani sentimentální, ani nesentimentální.
Od švýcarského kolegy jsem v mezičase dostal SMS, že on bude mít dnes večer každopádně krásný, neboť miluje obě naše země, a tak nemůže prohrát. Ačkoliv stále ještě zachovávám vůči tomuto ME poměrně značnou skepsi, mám podezření, že kolega možná miluje naše země, ale ne fotbal. To Herbert, u kterého jsme v noci přespali, byl daleko fotbalovější. Již teď se nemůže dočkat, jak to jeho Němci Polákům natřou. A to se hraje až zítra. To už budeme mít po zápase.
6. 6.
Vzrušení zatím jen na obzoru aneb Popře Koller filozofa Sartra?
Nežli jsme vyrazili na ME do Basileje, svěřil jsem se tisku, že mě kopaná - a zejména ta mezinárodní - nějak nebere. Vzápětí jsem se svěřil Davidu Vávrovi a ten mi řekl, že ho to taky nějak nebere. Čím více o tom přemýšlím, tím více tomu věřím.
Nicméně teď už jsme na cestě a na hranici si kupujeme českou vlajku s příchytkou na auto. V okamžiku placení se dostavuje první závan fotbalového vzrušení. Spíše se ale zatím divím, co to dělám. Fanoušci kolem nás v tom mají podstatně více jasno.
Tak to zkouším znova a kupuju si v McDonaldu ementálové kopačky. Efekt se dostavuje pouze vedlejší. Rozeznávám u vedlejšího stolu reprezentačního hokejistu z Pardubic. To všechno v tuto chvíli nabízí fotbal. Nepříliš chutný potravinářský produkt a setkání s celebritou… Jenže jestli budu ještě chvíli pyskovat, dá se asi do deště. Proto jedno rychlé "Češi do toho!" a všechno zlé pryč.
A nálada? Francouzský filozof Jean Paul Sartre kdysi řekl, že při provozování fotbalu se vše komplikuje přítomností soupeřova mužstva. Skepticky si pomyslím: Nebo obou? Vyhazujeme zbytky ementálovách kopaček. Snad mě v tom Koller a spol. nenechají.
. Kapky fotbalové poezie Tomáše KafkyNa cestě Na cestě do Basileje,
Fandové Fandové nosí červené trenky, |
