Svým dílem vlastně hovoříte o kolektivní amnézii ve vztahu k nacistické minulosti. Myslíte, že bez značného časového odstupu je vůbec možné si zločiny toho typu a rozsahu, které přinesl nacismus, připustit?
Mluvme o Rakousku. Temnota kolem nacismu byla v poválečném Rakousku nepředstavitelná: vše potemnělé a seriózně vážné; obecně panovala depresivní nálada. Když jsem o mnoho let později mluvil s upřímnými pamětníky, říkali: "Měli jsme se dobře, nic nám nechybělo.“ Holokaust vnímali jako zlo, které se jich nedotýkalo, neprožívali je ani se nad ním nezamýšleli.
Co jste při rozhovorech s těmito pamětníky cítil?
Nejprve zlost ke státu, jehož jsem byl součástí. Dnes mě spíše zajímá, jak se lidé chovají v totalitním systému, jak odbourávají morálně neúnosnou skutečnost. Princip je totiž stále týž, jen příběhy se mění. Vezměte si třeba válku v Iráku, podpořenou ideologií terorismu. Zemřelo kvůli ní už více než milion lidí, mnoho vojáků bylo zabito, spáchali sebevraždu... Většina americké společnosti však přesto mlčí, protože násilí se odehrává příliš daleko, přímo se jí nedotýká. Navíc informace z válečných konfliktů zprostředkovává - často zkresleně - televize. Pro značnou část populace je tudíž téměř nemožné rozeznat skutečnost a fikci. Vesměs jen někteří umělci, spisovatelé, aktivisté se proti tomu bouří, avšak to je hrstka lidí.
Co byste doporučil těm, kteří alespoň tuší a cítí, že se s takovou apatií nechtějí smířit, že by přece jen měli něco podniknout?
Přečíst si dvě zásadní knihy: Krásný nový svět od Aldouse Huxleyho a 1984 od George Orwella. Ta díla ukazují, že umělci mohou být vizionáři; když je dneska čtete, nevěříte, že první z těch knih vznikla počátkem třicátých a druhá koncem let čtyřicátých. Obě vystihují i dění nynější. Nedávno jsem znovu četl rozhovor, který spolu tihle tvůrci vedli v roce 1949, kdy Orwell dokončil 1984. Huxley Orwellovi poblahopřál, ale řekl mu, že příští řád bude vypadat spíše tak, jak ho popsal on v Krásném novém světě. Byl přesvědčen, že lidi nebudou do totalitního režimu vtaženi násilím, nýbrž že do něj budou vmanipulováni. Smutné je, že pravdu měl jak Huxley, tak Orwell, jenž předpověděl, že budeme žít ve společnosti absolutní svrchované kontroly.
Jde vám o probuzení lidí z letargie, nebo je umění pro vás spíše určitým druhem terapie?
Jde mi o obojí. Své umění považuji za způsob neustálého dotazování se sebe sama i společnosti, v níž žiji. Jsem posedlý čtením všech knih, dokumentů, které vypovídají o holokaustu, o válce ve Vietnamu či inkvizici... Je to určitý druh zvídavosti, který mě nutí odkrývat to, co se děje pod povrchem často lživých informací. Nikoho nesoudím, sám si často pokládám otázku, co bych dělal, kdybych se dostal do nějaké těžké situace.
Jak nahlížíte na nezávislost umělce?
V mládí jsem tvořil anarchistickým stylem a domníval se, že jsem absolutně nezávislý. Později jsem dospěl k poznání, že umělec nikdy nemůže být nezávislý, že se v jeho tvorbě odráží prostředí, v němž se pohybuje.
Ústředním tématem vaší přehlídky v pražském Rudolfinu je násilí na dětech. Proč?
Od dětství jsem posedlý myšlenkou spravedlnosti. Nemohl jsem se vyrovnat s tím, co lidé ze země, odkud pocházím, provedli za násilí na nevinných obětech v době nacistického režimu, a jak pak, po válce, masoví vrazi nerušeně pokračovali ve svých kariérách. Násilí na dětech je typ nejvyššího morálního úpadku. Stále nedokážu pochopit, kde se v člověku bere touha ubližovat nevinným dětem. Děti jsou pro mě víra, nevinnost, potenciál dobrých lidských hodnot - ctnosti, lásky a kreativity. Začal jsem malovat děti, protože jsem měl pocit, že chci stát na jejich straně.
A kvůli čemu se výstava v Rudolfinu jmenuje Angels Sleeping?
Koncem devadesátých let jsem navštěvoval muzeum patologie, kde se nachází sbírka artefaktů z 18. a 19. století. Rakouský císař se tehdy začal zajímat o přírodní vědy a sbíral vše, co se týkalo divných nemocí. V tomto muzeu jsou také naložená novorozeňata. Když jsem viděl ve formaldehydu se vznášející tělíčka, která žila pouhých několik vteřin či minut, přišlo mi, že představují určitý otisk duše. Odtud, myslím, pochází název výstavy.
Prohlašujete, že americká kultura byla pro vaši tvorbu zásadní. V čem konkrétně?
Je to síla jejich triviálního umění, která ovlivnila moji práci i celou moji generaci. Američané přišli s úplně novou estetikou jednoduchosti. To, co jsem se naučil z komiksu a přenesl do své práce, je dramatický a jednoduchý způsob vyprávění příběhu, který se naprosto obejde bez teoretického vysvětlování. Chci, aby se moje práce lidí dotýkala. Kdybych viděl, že tomu tak není, okamžitě bych přestal.
Máte na mysli kačera Donalda v zajetí nacistických vojáků a vyšinutého myšáka Mickeyho - náměty vašich obrazů?
Komiksovou postavu Donalda jsem spojil s předlohou archivní fotografie, abych poukázal na propojení smyšleného a skutečného. Kromě toho, kačer Donald byl v poválečné Evropě nesmírně populární, dokonce více než v Americe. Tam mu konkurovali Superman, Batman a další komiksové postavičky. Donald byl oproti nim zoufalec, žádný urostlý superchlapík. Rakousko i Německo se po dvou prohraných světových válkách s loserem Donaldem velmi dobře ztotožnily. Vznikla řada intelektuálních interpretací. Rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková napsala esej o vztahu kačera Donalda s veverkami Chipem a Dalem, německý spisovatel Günter Grass napsal na tohle téma dlouhou báseň. Před několika lety jsem v mnichovském muzeu karikatur připravil tvůrci kačera Donalda, Carlu Barksovi, výstavu. A měla obrovský úspěch.
Záleží vám na tom, aby bylo vaše dílo proslulé?
Chci, aby bylo vidět. Nevěřím umělcům tvrdícím opak. Jakékoliv umění je vytvořeno pro druhé. Když hudebník hraje hudbu, chce, aby ji někdo slyšel. To je důvod, proč umění vzniká. Jak řekl Marcel Duchamp: "Umění je založeno na dvou pólech, jeden tvoří umělec a druhý divák.“ Sláva pro mě nic neznamená. Malíři dnes nemohou být slavní, to třeba filmové hvězdy jsou opravdu slavné. Jednou mi řekl Mick Jagger, že kdyby se měl znovu narodit, chtěl by být malířem, protože by mohl být známý, ale nikdo by ho na ulici nepoznal. Za renesance byli takovými superhvězdami právě malíři. Hudebníky a herce nikdo nebral vážně. Dnes je tomu opačně.
Co zbývá malbě v dnešní společnosti dynamického obrazu?
Když jsem se přestěhoval do Los Angeles, říkal jsem si: Probůh, koho z těchto lidí bude zajímat malba, je to anachronismus. Jak můžu konkurovat počítačovým hrám a speciálním efektům ve filmech?! Ale čekalo mě překvapení. Měl jsem mnoho výstav v Evropě, ale nikde jsem se nesetkal s tak silnými reakcemi jako v USA. Lidé mě tam objímali, plakali. Říkal jsem si tedy, že i takové umění ještě dokáže vyvolat silné emoce. Obrovsky se mi ulevilo, když jsem viděl, nakolik se má tvorba publika dotýká. Někdy se od lidí vyloženě učím - když přicházejí, aby mi pověděli, jak obraz vnímají a interpretují. Malba je médium, které nemůže být adekvátně nahrazeno filmem či počítačovou hrou. Když je malba opravdová, vezme vás a nepustí.
