Začneme trochu provokativně. Existoval vůbec třetí odboj?
Je až šokující, kolik lidí se domnívá, že třetí odboj nebyl. Ale on nejenže existoval, ve svých projevech se velmi podobal tomu druhému. V obou Češi bojovali proti totalitní diktatuře. V obou působily organizace, které předávaly zpravodajské informace demokratickým velmocím. Odboj byl i podobně organizován, a to včetně shromažďování a použití zbraní i odchodů do ciziny a vytváření zahraniční armády. Jediný zásadní rozdíl je, že druhý odboj se vedl proti cizí totalitě, zatímco ve třetím nepřátelé hovořili česky.
Můžeme porovnat síly odbojů?
Druhý odboj byl bezesporu hned od samého počátku záležitostí celonárodní, byly zde desetitisíce lidí, kteří nasazovali život. Ale tuto skutečnost usnadňoval fakt, že zde byl od počátku jasně definovaný nepřítel. V případě třetího odboje byla situace jiná. Mimo jiné i proto, že komunisté měli ještě před únorem 1948 převzetí moci dokonale připravené a mnozí potenciální odbojáři byli ve vězení dřív, než se vzpamatovali. Nedovolil bych si však snižovat třetí odboj jen proto, že byl méně početný. Bylo to tak i z toho důvodu, že mnohé neohrožené osobnosti, které by se ho bývaly jistě zúčastnily, povraždili již nacisté.
Hrála v tom roli i únava z války?
Svoji roli jistě sehrát mohla, válka byla nesmírně krvavá a lidé po ní chtěli klid. Avšak daleko větší roli mohlo sehrát to, že si lidé zpočátku vůbec neuvědomovali, jak krvavý a bezohledný režim nastupuje k moci. S tak brutálním terorem nikdo nepočítal. I poté ale lidé doufali, že se vše do dvou tří let změní a dojde k další světové válce, v níž bude komunismus, podobně jako předtím nacismus, poražen. Nikdo netušil, že jde o změnu na dlouhá desetiletí.
První i druhý odboj měly své vojenské jednotky v cizině. Co ten třetí?
Nebyl výjimkou. V rámci americké armády se na území západního Německa začala vytvářet československá vojenská jednotka. Její příslušníci měli sice americké uniformy, ale na ramenou nášivku s nápisem Czechoslovakian, nad kapsou československý státní znak. Velitelem se v roce 1951 stal major pěchoty Karel Černý, bývalý pobočník komunisty popraveného generála Píky.
Kolik bylo příslušníků jednotky?
Kolem pěti set... Podobné roty budovali Američané v rámci tzv. Labor Service i z příslušníků jiných národů, zejména Poláků, Litevců, Němců.
To měl být pro Američany zárodek budoucí armády?
Ano. Vycházeli z toho, že se tito vojáci stanou průzkumníky a poradci působícími v případě válečného konfliktu ve štábech vyšších jednotek americké armády a později z nich bude možné postavit nové československé jednotky. Podobně jako za první světové války, kdy z hrstky dobrovolníků vzniklo legionářské vojsko. Jenže v určité fázi studené války došly velmoci na obou stranách k závěru, že eventuální „horká“ válka nemá dopředu jednoznačného vítěze, protože jsou síly vyrovnané, a přešlo se od konfrontace ke koexistenci. Tím byly všechny plány zmrazeny.
Jak se dívat na oběti, na mrtvé, kteří zemřeli rukou odbojářů?
To je nesmírně složitá otázka a lidsky chápu, že pozůstalí odbojáře třetího odboje nikdy jako hrdiny brát nebudou. My ostatní se však nesmíme na tehdejší krutou dobu dívat dnešníma očima a dnešními měřítky. Stačí si jen přečíst tehdejší politická vyjádření představitelů KSČ, připomenout projevy plné hrozeb. A nezůstávalo jen u nich! Od chvíle, kdy komunisté převzali moc, zahájili zatýkání skutečných i potenciálních odpůrců, docházelo k popravám bez důkazů, tedy obyčejným justičním vraždám. Lidé byli mučeni, ubíjeni. S takovým režimem, který neváhá sprovodit kohokoli ze světa, nemůžete diskutovat, proti němu se musíte bránit. A jinak než se zbraní to nejde... Ostatně máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu; jasně říká, že odpor byl oprávněný a chvályhodný.
Případ bratří Mašínů a Milana Paumera však stále budí vášně...
Mimo jiné i proto, že veřejnost je dodnes zahrnována polopravdami. Hovoří se o šesti bezbranných mrtvých, přitom všichni byli členy ozbrojených složek - naší či německé Bezpečnosti či milice. V pěti případech z šesti byli tito lidé ozbrojeni a kladli ozbrojený odpor, padli tedy v boji. Navíc oni tři mrtví, kteří zemřeli na našem území, nebyli zabiti při útěku skupiny na Západ. Dva přišli o život, když se skupina pokoušela získat zbraně. Třetí při pokusu o získání peněz. Obojí patří k partyzánskému boji v týlu nepřítele.
Proč se na třetí odboj dívá tolik lidí kriticky?
Většina z nás hodnotí minulý režim vlastní zkušeností. Pro padesátníky a šedesátníky nemusí komunismus působit tak krvelačně, navíc je spojen s dobou jejich mládí. Každopádně si neuvědomují, že na začátku ten režim byl jiný, krutější. Druhým důvodem je takřka nulová informovanost o moderních dějinách.
