O vytvoření jakéhosi vzoru ideální lidské společnosti přece usilovaly - a to už od starověku - mnohem a mnohem významnější osobnosti, než jsem teď já. Ono totiž vymyslet to je jedna věc, ale uvést to i do života a přesvědčit o tom všechny kolem sebe, to je věc druhá, navíc mnohem těžší; a mám obavy, že vlastně neuskutečnitelná.
Rozpad hodnot?
Jak jinak si vysvětlit, že přes všechnu tu snahu různých moudrých, učených, rozumných a nadšených, ba někdy až život obětujících osobností se vždycky všechno časem zase zvrhlo vniveč a stále se začínalo znovu, aby se nakonec zjistilo, že ta která stávající společnost je už neuzdravitelná, a tudíž odsouzená takřka k zániku.
Vzpomeňme jen biblickou Sodomu s jediným spravedlivým Lotem nebo říši římskou, kterou přes všechny snahy křesťanství čekal rozklad a pád. Za své vzaly společnosti říší starověkých i středověkých, k řadě takových či jiných revolucí dospěly společnosti i v době ne tak dávné, ba dokonce takřka současné; a vědomí o jakési marnosti nápravy a nepoučitelnosti lidí jako svébytného živočišného druhu planety je prostě čím dále větší a pevnější. Tak což takhle nad tím vším jen mávnout rukou a ponechat to nadále osudu?
Jenže to nejde. Pohled historika je pohled i z druhé strany a ten upozorňuje na to, že ona nepoučitelná a zavrženíhodná lidská společnost se vždycky i po sebevětších katastrofách zase začala zvedat a znovu s vytrvalou tvrdošíjností hledala ideál člověka, který by už jednou provždy onen neřešitelný problém vyřešil. A to je nutno ocenit a podpořit, protože bez této vlastnosti člověčenstva by asi skutečně nemělo smysl nadále o cokoliv usilovat. Navíc, když se společnost naší republiky začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně blížit právě k onomu kritickému bodu rozpadu hodnot vůbec, jenž by se poté mohl zasloužit i o rozpad společnosti.
"To se prostě nedělá"
Přitom je to pořád stejné: posedlost po penězích a majetku, jež se v určité fázi už neštítí ani zločinu, naprostá ztráta úcty k hodnotám života a bezuzdná lascivnost v intimních vztazích a morálce vůbec. Zkusím tedy i já vyřknout to, co si myslím, že by nám všem dohromady asi prospělo, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že to nelze ani nařídit, ani uzákonit, že se to dokonce nemusí ani podařit a že by to navíc trvalo generace, než by možná (!) k nápravě došlo.
Desatero historičky flodrovéPevný řád, tolerance, úcta a zodpovědnost, kultivovanost a kulturnost, práce a vzdělanost, solidarita a láska, úsměvný humor a optimismus, čistota a pořádek, péče o zdraví a obdiv k přírodě. |
Každá společnost, rodinou počínaje, potřebuje pevný řád a jasná pravidla soužití, jež musí vejít do krve tak, že je prostě nelze překročit.
Samozřejmým se musí stát bezpodmínečné dodržování všech demokraticky přijatých zákonů, ale také ono obyčejné "to se prostě nedělá". Tolerance je další důležitá zásada, neboť každý jsme jiný. Nutné je mít na paměti, že to, "co nechceš, aby ti dělali jiní, nečiň ty jim", a že i tady musí platit jasné hranice tolerance, až kam ano. Třetím sloupem je další tolik potřebný atribut jakékoliv zdravé společnosti - totiž zodpovědnost a úcta. Ať už k minulosti národa a jejím památkám, k dobře vykonané práci, ke vzdělání a vědomostem, ke zdraví svému i jiných, k přírodě a její dokonalosti, ba i ta "jenom obyčejná" úcta a zodpovědnost ve vzájemných, především rodinných vztazích. Je-li totiž společnost opřena o tyto tři výše zmíněné sloupy - řád, toleranci a zodpovědnost - nekymácí se a nepadá.
Teprve potom lze stanovit i to, co společnost nadále obohacuje, jako je poctivá práce, láska, pevná vzájemná lidská solidarita bez závisti a podezírání, kulturnost a zejména kultivovanost života i projevu, smysl pro čistotu a pořádek kolem sebe i v sobě či úsměvný humor a životní optimistický nadhled. Jak by řekl Jára Cimrman: Pak bude společnost až slušná!
Shrneme-li ono desatero, je to: pevný řád, tolerance, úcta a zodpovědnost, kultivovanost a kulturnost, práce a vzdělanost, solidarita a láska, úsměvný humor a optimismus, čistota a pořádek, péče o zdraví a obdiv k přírodě. A teprve potom budeme moci být tím pravým srdcem Evropy a bude nám dobře na světě!
ČESKÁ VIZE89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Madeleine Albrightové a Jacquesa Rupnika v Kabinetu Havel 19. listopadu. Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o. s., pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy. |
