Stejně byl ten poválečný svět zvláštní. Osvětim završila na starém kontinentě jednu etapu barbarství, etapu přesahující dosavadní lidskou představivost, etapu přitom vyprodukovanou jedním z center evropské vzdělanosti. Nicméně ještě v roce 1966 bylo německojazyčné publikum pobouřeno hrou Rakušana Petera Handkeho (nar. 1942) Spílání publiku, v níž se autor - viděno dneškem - dopustil čehosi v podstatě krotkého.
Mladý Peter Handke na Frankfurtském knižním veletrhu; nedatovaný snímek
O inscenaciPeter Handke: Spílání publiku 2010 Překlad Jitka Bodláková, revize překladu, scéna a režie Dušan D. Pařízek, hrají Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Stanislav Majer. Divadlo Komedie, Praha, premiéra 10. září 2010. |
Spílání publiku: Martin Pechlát, Martin Finger a (nahý) Stanislav Majer
Tuhle dobovou autorskou programovou "užitkovost" je nutné při úvahách o Spílání publiku vést v patrnosti; ostatně sama se s odstupem času u vyjevuje u Handkeho textu přinejmenším stejně nemilosrdně jako ona nemilosrdnost, o niž usiloval mladý rozzlobený talent v šestašedesátém. Například Beckettovo Čekání na Godota zůstává dnes ve svém lidském poselství, ve vystižení situace západního člověka po Osvětimi, daleko radikálnější a hlubší. (Tedy pokud se inscenátoři neutíkají i k taškařicím, jak to lze zažít při nynější inscenaci Godota na Nové scéně Národního divadla v Praze...)
Spílání publiku: Martin Pechlát, Martin Finger a (nahý) Stanislav Majer
V kontextu dějin českého divadla je hrot Handkeho Spílání publiku navíc otupován skutečností, že právě od šedesátých let zde působili tvůrci, kteří svým pojetím divadla, svým průběžným "výzkumem" poetiky, systematicky zpochybňovali a rušili onu iluzivnost, proti níž ve Spílání publiku Handke brojí - viz třeba Nedivadlo Ivana Vyskočila či později Divadlo Vizita. Handkeho rozčílení z onoho předělu mezi "vy" a "my" pak při vědomí tuzemských průkopníků působí nyní jako vlamování se do dveří, po nichž už nezůstala ani zárubeň. Notabene Spílání publiku sice vztah divadelníků k divákovi tematizuje a problematizuje, avšak k míře jeho konkrétní inspirativnosti (je totiž každý večer jiná, protože pokaždé se sejde jiná konstelace lidí) zůstává víceméně hluchá. Je to hra, kterou se herci musí naučit odříkat, zatímco třeba absolutně improvizovaná představení Vizity brala publikum v potaz komplexněji, protože sestava hlediště, jím ten večer vysílané energetické vlny, spoluurčovaly ráz a smysl představení.
Spílání publiku: Martin Pechlát
Co tedy dělat s Handkeho hrou tady a teď? Dušan D. Pařízek k původnímu titulu hry přiřadil aktuální letopočet, takže se v Komedii hraje Spílání publiku 2010. Vědom si nemožnosti znovu nažhavit původní společenské jádro Handkeho textu, učinil z inscenace přehlídku hereckých dovedností, sehranosti v přeříkávání replik a v koordinaci akcí a gest, zábavný a odvázaný kus, v němž se snáze orientuje divák, který Divadlo Komedie pravidelně navštěvuje, neboť herci ironicky glosují také své snažení, pozici této scény, postoje publika i kritiky k ní. "Za smysluplné považujeme jít do sebe, analyzovat (naši) současnou situaci, vrátit se k začátkům působení našeho souboru, snažit se uvažovat o práci posledních let s odstupem, přemýšlet nejen o městě, ve kterém a pro které pracujeme, ale i o sobě," vysvětluje v programu režisér Dušan D. Pařízek ty "interně" zacílené scény, k nimž vedl svůj vyladěný kvartet ve složení Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Stanislav Majer. A kromě toho má i za to, že "v roce 2010, ve světě, kde je bezprostřední kontakt s realitou nedostatkovým zbožím, je jasně čitelný apel k nezaplacení."
Spílání publiku: Martin Pechlát, Stanislav Majer a Gabriela Míčová
Jenže jak ten apel dopadá v reálném pražském představení? Inscenace v Komedii graduje v destruktivním finále: Mluvčí 1-4 sestoupí z jeviště do hlediště a divákům definitivně, neodvolatelně vyspílají - nasvěcují návštěvníky bodovými a bodajícími reflektory, lezou přes řady sedadel, křičí divákům do obličejů nelichotivá oslovení, adaptovaná a aktualizovaná na nynější českou společenskou situaci. Avšak fakticky se neděje nic: alespoň při premiéře se vyspílávané publikum ve většině usmívalo i smálo, ochotně tleskalo. Nikdo nevstal a neprotestoval, nikdo nereturnoval, nevrátil rozezlení či nadávky na druhou stranu. Proč také? Dá se vůbec takto – oním navršením vyřvávaných nadávek, které v účinku posléze zahlušují smysly diváků a anulují sama sebe - vyvolat reakce? A co by tou reakcí vlastně mělo být? A jsou na případný odpor publika herci připraveni? Nevíme, a asi se to ani nedovíme. Všechno zůstává pohodou v respektovaném divadle, všechno je to jen divadýlko, všechno se odehrává pouze jako. Nikdo na takový apel totiž asi již nevěří. Tento obraz o rozbití iluzornosti a obrazu zůstává právě už jen obrazem. Tak tedy dopadá Spílání publiku Léta Páně 2010.
Spílání publiku: Martin Pechlát, Stanislav Majer a Gabriela Míčová
Tečkou za kreací Mluvčích 1-4 je "přídavek" - výstup s pilou a sekerou, při níž herci řežou a drtí dřevěnou krychli, která tvořila jedinou kulisu na scéně. Iluze tím zřejmě chce a má být definitivně zlikvidována. Ovšem tahle demonstrace fyzické síly, po níž na jevišti zůstane hromádka dříví, už je mimo předchozí hru, zůstane odvazem samým pro sebe. Možná by bylo adekvátní se z vyspílaného hlediště vyhrabat na jeviště a řezat do těch dřevíček spolu s herci, aby tady aspoň chvíli všichni byli na jedné lodi. Pokud se tohle nestane, pak tahle řízená destrukce, na níž z diváckých řad hledíme, vlastně jen stvrzuje onu trčící bariéru mezi jevištěm a hledištěm, která zde přitom chtěla být sražena na nejmenší možnou úroveň. Spílání publiku kdysi vznikalo jako divadelní metoda přímé akce. Ale znovu: může k něčemu takovému dojít v současné Praze? Nejspíš ne, a nejspíš je to dokonce i správně.
Spílání publiku: děkovačka, vpředu Gabriela Míčová, s pilou Martin Finger
Spílání publiku 2010 poetikou a profesionalitou neklesá pod vysoký inscenační průměr Divadla Komedie. Ale co do míry rezonance, zasažení, otřesu, které v divákovi zůstávají po opuštění sálu, je to kus na poměry této scény vcelku skromný.
