Narazil jsem nedávno v jazzovém klubu v Chicagu na starý výrok klavíristy Oscara Petersona, který souvisí s kapitolou o jazzklubech v nové knize Lubomíra Dorůžky Panoráma jazzových proměn, kterou před pár týdny vydalo pražské nakladatelství Torst.
V Dorůžkově knize mě pobavily výpovědi muzikantů (Knop, Hlavenková), týkající se situace v pražských jazzových klubech. Výroky "nedůstojné honoráře", nebo "muzikanti se nechávají vykořisťovat majiteli klubů", jsou bezbřeze naivní. Jazzové kluby všude na světě platí malé honoráře. Domnívat se, že situaci vyřeší nějaké české jazzové odbory (jak se v knize píše na straně 123/, které přinutí platit majitele klubů vyšší honoráře, je skutečně komické.
Hudební festival Colours of Ostrava 2008: Emil Viklický, Iva Bittová, George Mráz, Laco Tropp
Jazzklub má zcela jinou funkci, než uživit přehnaně ambiciózní hráče. Je to dílna, kde si muzikant před publikem ověří, zda-li to, co doma pracně cvičí, zabírá. A vůbec nevadí, že v klubu je někdy jen pár zachmuřených turistů, nebo rozpustilá skupina teenagerů z Německa. Naopak, musíte dokázat zaujmout i takovéto publikum.
Oscar Peterson kdysi na otázku "What enviroment creates jazz musicians?" ("Jaké prostředí vytváří jazzové hráče?"), odpověděl velmi přesně: "The bandstand". Tato lakonická odpověď říká daleko více, než by se mohlo na první pohled zdát. Nerozhoduje tedy sebelepší škola, původ, hodiny zkoušek nebo domácího cvičení. Muzikanta utváří to, s kým a jak bude na "jevišti" pro posluchače hrát. Jak dokáže komunikovat se spoluhráči, jak dokáže z jeviště něco sdělit, pokud má co. "The bandstand" je prostředí, které jazzového muzikanta utváří, a děje se tak především v jazzových klubech.
Obálka knihy Panoráma jazzových proměn
