Není snad ani třeba psát, že výstava je koncepčně promyšlená, nepřeplácaná, instalovaná s citem a až s obsesivním smyslem pro detail, neboť tohle vše je ve vídeňské Albertině standard. V případě retrospektivy Gerharda Richtera, koncipované ředitelem muzea Klausem Albrechtem Schröderem, jde o spojení té nejvytříbenější malby se vzorovou instalací. Výsledkem jsou pocity vznosu a katarze.
Osobitost proměnlivosti
Vedle monumentálních abstraktních pláten, fotorealistických portrétů a krajin či olejem malovaných pohlednic mohou diváci poprvé spatřit abstraktní barevné akvarely, které Richter od sedmdesátých do devadesátých let tvořil formou deníkových záznamů. Seznámení se s tvorbou tvůrce, který je kritiky přirovnáván k Picassovi, představuje nahlédnutí do jeho intimního světa, o němž Richter říká, že je "chytřejší než on sám". Inteligence, krása, eruptivní energie a nespoutaná svoboda v Richterových obrazech omračují.
O výstavěGerhard Richter: Retrospektiva. Kurátor Klaus Albrecht Schröder. |
Jako ryze postmoderní umělec experimentuje a autorský rukopis potlačuje: "Nesleduji žádné záměry, žádný systém, žádný směr, nemám žádný program, žádný styl, žádné naléhavé poselství." Jeho proměnlivý styl - oscilující mezi abstrakcí a rozostřeným fotorealismem - je přesto osobitý.
Unášena výstavními sály
V Richterových obrazech nacházíme reminiscence na malbu starých mistrů (Svíčka, 1982), na krajiny německého romantismu v podání Caspera Davida Friedricha, na portréty Andyho Warhola (Portrét Liz Kertelge, 1966) i třeba na monochromy Marka Rothka (Šedá, 1974). Richterovy vizuální zdroje jsou neomezené. Figurativní obrazy maluje výlučně podle fotografické předlohy, kterou následně malířsky rozostřuje; tyto obrazy působí jako vzpomínky, které se pomalu vytrácejí. Divák je unášen vizuálním proudem, v prostorách galerie jako by plul mezi díly. Pocity melancholie jsou střídány pocity nadšení z pronikání do abstraktních prostorů komponovaných v obrazech.
Plasticita Richterových olejomaleb způsobuje dojem vystupujícího reliéfu. Čím víc se jeho obrazům divák otevře, tím více si jej hypnoticky stahují k sobě, do svého kosmu. V případě monumentálních abstraktních pláten tvoří tento kosmos napínající se plastická hmota složená z různobarevných vrstev, které se překrývají a v trhlinách následně vystupují na povrch. Detaily jsou stejně fascinující jako celek a síla způsobená napětím mezi horizontálními a vertikálními plochami vtahuje.
Součástí výstavy 153 děl různých stylů a technik též jsou olejovými barvami přemalované fotografie a pohlednice z dovolené. I do malých formátů divák prostupuje snadno, a může si tedy představovat, jak kdesi v Alpách na sebe nechává pršet červený hutný déšť.
Výjimečný zážitek poskytují na začátku zmiňované abstraktní akvarely. Odkrývají niterné intimnosti malované s chladnou hlavou a odstupem. Osobně mi připomínají obrázky z rentgenu kontrolujícího obsah zavazadel na letišti. Síla postmoderních Richterových akvarelů je srovnatelná s energií proudící z avantgardních akvarelů Vasila Kandinského.
Richter v Albertině dokazuje, že je schopen zobrazení imanentní krásy a harmonie, že jeho vizuálnímu světu nechybí ani smysl pro ironii i kritiku hodnot západní či patriarchální společnosti. Například olejomalba Rodina u moře z roku 1964 přes přítomný kapitalistický optimismus nechává pocítit jasnou dominanci otce nad matkou s dětmi.
"Nevím nic o tom, co je realita, jen co je dojem z ní," říká Gerhard Richter. V tomto smyslu je tvůrcem vrcholně realistickým.
