Ty škrty přicházejí v době, kdy se evropská snaha nést na svých bedrech spravedlivý díl z celkové obranné zátěže Západu stala terčem pochybností – v neposlední řadě v Afghánistánu, kde většina evropských zemí omezila svou účast prostřednictvím myriády "námitek", které obvykle slouží jen k tomu, aby udržela jednotky dané země daleko od nejnebezpečnějších zón. Ke škrtání obranných výdajů zároveň dochází v době, kdy Evropu v oblasti celkových výdajů na obranu poprvé v dějinách předstihla Asie. Zdá se, že dlouhodobé postavení západní Evropy coby místa s nejvýznamnější koncentrací vojenské síly na světě po Spojených státech a Rusku je u konce.
Spojené státy v roli dominantní světové vojenské mocnosti nemají (alespoň zatím) žádného vážného soupeře. USA koneckonců vynakládají na své ozbrojené síly stejnou částku jako zbytek světa dohromady. S rapidním růstem vojenských výdajů Číny se však tento obraz rychle mění. Oficiální tempo růstu čínských vojenských výdajů – 15% ročně v průběhu posledních deseti let – se podstatně zvýšilo a existují zde i značné skryté vojenské výdaje. Rostoucí znepokojení čínských sousedů, zejména Indie, pak vede k pozoruhodnému vzestupu obranných výdajů i na straně dalších asijských mocností.
Summit NATO v portugalském Lisabonu
Ani pouhá dvě procenta
Škrty v evropských obranných výdajích navíc začínají vyvolávat vážná pnutí uvnitř samotné Severoatlantické aliance. NATO je často označováno za stavbu stojící na dvou pilířích a překladu na ně položeném, které symbolizují společné hodnoty tvořící základ aliance. I během studené války však Američané často poukazovali na skutečnost, že evropský pilíř chybí. Větší "sdílení zátěže" bylo rutinním americkým požadavkem. Tato debata se může brzy opět vyostřit, když nyní i USA čelí vážným rozpočtovým problémům, o nic menším než Evropa. V době úsporných opatření by američtí politici skutečně mohli jen obtížně chápat ochotu Evropy škrtat obranné rozpočty, které jsou již nyní hluboko pod oficiálním cílem NATO ve výši dvou procent HDP.
Protesty proti summitu NATO v Lisabonu (20. listopadu 2010)
Evropským problémem přitom není jen nedostatek vojenských výdajů, nýbrž i nízká efektivita, pokud jde o jejich účel: o použití síly, kdy a kde je to nezbytné. Schopnost Evropy nasazovat bojové jednotky je jednoduše příliš malá v poměru k počtu mužů a žen v uniformě. Často se napůl žertem tvrdí, že počet generálů a admirálů v některých evropských zemích (žádnou nezmiňujeme, ale na žádnou nezapomínáme) je v do očí bijícím nepoměru k počtu bojových jednotek.
Co je doma, to se počítá
Evropskou vojenskou efektivitu omezuje také různorodá politika veřejných zakázek, neboť země vyrábějící vojenskou techniku raději nechávají zakázky doma. To platí o zbraních i o logistických kapacitách, kde - navzdory nesmírnému několikaletému úsilí získat více ze zmenšujících se zdrojů - stále existuje obrovský potenciál k integraci a standardizaci.
Obranné smlouvy uzavřené nedávno mezi Francií a Velkou Británií se jeví jako dobrý příklad, čeho lze dosáhnout prostřednictvím rozsáhlejší spolupráce a integrace – přestože jde o striktně bilaterální záležitost bez přímých vazeb na NATO či Evropskou unii. Hodnota tohoto nového "pařížsko-londýnského porozumění" však bude omezená, pokud obě země seškrtají své obranné výdaje natolik, že jejich společná síla zůstane přinejlepším beze změny. Skutečnost, že Británie plánuje financovat konstrukci nové letadlové lodi, avšak nikoliv letadel, která by z ní startovala, naznačuje, že nová dohoda bude bolestně postrádat zdroje.
Eurofighter Typhoon F2 britského Královského letectva
Přesto platí, že pokud francouzsko-britská spolupráce získá reálnou podstatu, mohla by se stát inspirací pro ostatní, ačkoliv uvedení této dohody v život naráží na obrovské problémy. Britští vojáci se musí naučit francouzsky a francouzští legionáři se budou muset naučit anglicky – a limity ducha spolupráce bude možné bezpochyby nalézt hned u vstupu do jakékoliv jídelny pěchoty, námořnictva či letectva. Umí si snad někdo představit, jak francouzští námořníci jedí lojový pudink s vaječným krémem nebo kteroukoliv jinou kulinářskou zvláštnost britského královského námořnictva?
Dividenda je spotřebována
Poněkud slibnější je možné pozvání Indie k účasti na vývoji nového společného stíhacího letounu Eurofighter spolu s Francií, Německem a Velkou Británií. Indická ochota k obranným výdajům i její touha osvojit si procesy vyspělé vojenské výroby může představovat právě onen typ energie, který Evropě schází. Protože však německá Luftwaffe plánuje značné škrty v objednávce eurofighterů, může Indie o účasti na projektu ještě začít pochybovat.
Eurofighter
Energii a ochotu k výdajům na obranu, které Indie vykazuje, je třeba vštípit i Evropě, poněvadž evropská rétorika o strategické globální roli tohoto kontinentu je i nadále velmi silná. Jako by však uplynula celá věčnost od roku 1993, kdy belgický ministr zahraničí (v roli předsedy Rady ministrů EU) prohlásil na schůzce sdružení ASEAN v Singapuru: "Dnes už zůstaly jen dvě supervelmoci, USA a Evropa!"
Chtějí-li Evropané, aby někdo bral jejich ambice vážně, musí nalézt způsoby, jak se vyrovnat s úpadkem evropské vojenské moci. Političtí představitelé budou muset sdělit voličům, že existují jisté hranice, za nimiž již nelze vojenské rozpočty seškrtávat, a že "mírová dividenda" z konce studené války byla dávno spotřebována. Evropané si možná budou muset osvojit nové způsoby spolupráce svých národních ozbrojených složek, aby nalezli jejich efektivní využití. Jinak se globální politické ambice Evropy nejenže stanou neudržitelnými, ale její spojenci na druhé straně Atlantiku ztratí trpělivost s odmítavostí Evropanů nést na vlastních bedrech svůj díl bezpečnostní zátěže.
Uffe Ellemann-Jensen coby vedoucí pěveckého sboru v Mogens Dahl Koncertsal v Kopenhagenu
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulky jsou redakční.
