Pianistu Víta Křišťana posluchači mohou znát z nahrávek česko- polského souboru Inner Spaces, který trumpetistka a skladatelka Štěpánka Balcarová založila na jazzovém oddělení University Karola Szymanowského v Katovicích.
Nyní sedmadvacetiletý Křišťan má za sebou osmileté gymnázium v Humpolci. Už během studií pilně hrál na piano. Dva roky se mu potom věnoval na pražské Ježkárně. Poté se vydal do Katowic. Jeho hlas byl výrazně slyšet již v Inner Spaces.
Pro nyní vydané album pod vlastním jménem si příznačně pozval o generaci staršího basistu Jaromíra Honzáka, který jako spolehlivý orientační maják slouží třicátnické i mladší generaci našich jazzmanů; k němu se připojují bicí a perkuse Romana Víchy. To je základní triová sestava, ale k charakteru alba přispívají značnou měrou i hosté: jako partner v sólech s Křišťanem dokonale souzní polský kytarista Marek Kadziela, barevný rejstřík obhacuje Oskar Törek z našeho špičkového souboru Vertigo a jeden snímek (titulní Imprints) polská zpěvačka Agnieszka Twardochová.
Rodí se tu osobnost
Imprints jsou především pianistickou i autorskou vizitkou Víta Křišťana. Tucet původních skladeb tvoří souvislý celek, který se neupíná k nějakému minulému vzoru. Piano (akustické i elektrické) se nejčastěji pohybuje v plynulých jednohlasých sólových linkách, v nichž je mu dokonale souznějícím partnerem kytara. Kompoziční sevření naznačuje především dvojice Introduction to Dreams a Dreams. V následující skladě Lost Things se v nezvykle křehké náladě uplatní jemná Törekova trubka; tady dosahuje plynulé propojení improvizace s s kompoziční koncepcí asi svého albového vrcholu.
Vít Křišťan Projekt - Jaromír Honzák, Vít Křišťan (vpředu) a Roman Vícha
Poněkud rychlejším In Around naopak proniká princip stavby na decentně uplatňovaných, ale stále opakovaných rytmických motivech. Takový způsob práce je dnešnímu jazzu blízký, i když občas některého posluchače může napadnout, není-li toho opakování trochu moc. Ve své skladbě Snáře si Křišťan i jemně muzikantsky zazpívá, a závěrečná Standing on the Moon je jemným rozloučením v podobě duetu převážně jednohlasého piana a trubky.
Křišťanova premiéra nese stopu rodící se osobnosti, jíž je vlastní jazzové i „klasické“ myšlení, ale která chce jít vlastní cestou. Nezbývá než čekat, jak bude tato cesta pokračovat.
Z díla pana Obojživelníka
Počet obojživelníků, kteří se pohybují v jazzu i v oblasti vážné hudby, neustále vzrůstá. Kryštof Marek, ročník 1967, k nim patří už poměrně dlouho. Jazzové obecenstvo ho zná především z Tria Josefa Vevody jako pozoruhodného pianistu, na jehož způsobu hry je slyšet klasická erudice. Většina posluchačů ví, že přitom byl dirigentem Plzeňského operetního divadla. Ne všem je ovšem známo, že vystupoval na řadě jazzových festivalů od Norimberku přes Paříž až po New York, Montreal či Toronto; a jako skladatel se uplatňoval na řadě projektů nejrůznějších žánrů i zaměření.
Z možností, které nabízela spolupráce s Karlovarským symfonickým orchestrem, vzniklo jazzové sdružení Karlovarský Repre Band, a spojení této formace s „oficiálním“ lázeňským tělesem vedlo k dvojalbu Sinael Jazz Symphony/Česká škola. Jedno CD je věnováno klasickému lázeňskému repertáru včetně Smetany, Dvořáka nebo Fibicha. Tato část si zaslouží vlastní recenzi, v souvislosti s tématem, které je mi vlastní, se soustředím na druhé CD.
Na „jazzovém“ disku se spolu se symfonickým zvukem podílí Markův Karlovarský repreband se sólisty Pavem Horychem na kytaru, Davidem Fárkem na sopránsax, Milan Krajícem na soprán a tenor, Aladárem Siládim na bicí, Jindřichem Volfem jr. na piano a Martinem Plachým na altku a sopránku.
Jazz a dějiny
Autorský styl Kryštofa Marka je tu poněkud odlišný od fúzí, které slýcháme na podobně orientovaných zahraničních nahrávkách. Není tu otevřené směřování k „nové hudbě“: symfonická složka zní přísně klasicky, dalo by se říct dokonce gershwinovsky. Ale docela odlišný je způsob, jakým jsou do ní zasazovány jazzové pasáže. Sinael Jazz Symphony přitom drží klasický symfonický tah: pozoruhodná je poznámka na sleeve notu, že skladba může být hrána různým způsobem i v různém obsazení. Jazzové pasáže, ať už v základních obrysech nakomponované nebo naaranžované, se plynule střídají s pasážemi klasickými a vytvářejí s nimi plynulou stavbu.
Kryštof Marek
Zdá se mi, že tento nový způsob mixáže klasického myšlení a jazzu je ještě úspěšnější v dalších dvou skladbách, třídílné Suite No.1 for Symphony and jazz orchestra a závěrečné Maria Kira. Jazzové plošky působí zdařile nejenom jako inspirovaná improvizovaná sóla (Milana Krajíce jazzové obecenstvo dobře zná, ale další jména pro ně mohou být příjemným překvapením), ale i jako pasáže dialogů dechových hlasů, které v některých okamžicích budí dojem kolektivní improvizace. Jako by se tu objevovala nová a docela jinak orientovaná vlna po „třetím proudu“ Pavla Blatného, Alexeje Frieda nebo Jaromíra Hniličky, tedy tuzemského kompozičního směru, který se v šedesátých letech dočkal mezinárodního ohlasu.
Jenže tehdy byly tyto tendence reakcí na docela jinou společenskou atmosféru. A otázku, jak na neustálé změny této občanské i umělecké atmosféry reaguje náš jazz i naše hudba ve svém celku, považuji za hlavní problém našich dalších tvůrců i hudebních komentátorů.
O albechVít Křišťan Projekt: Imprints Kryštof Marek: Česká škola/Sinael Jazz Symphony  Obal alba Imprints Víta Křišťana  Obálka dvojCD - na jednom disku se nachází dílo Sinael Jazz Symphony skladatele Kryštofa Marka v nastudování Karlovarského symfonického orchestru a Karlovarského Repre Bandu, na druhém CD pak nejlepší z tvorby Karlovarského symfonického orchestru od roku 1990 do současnosti pod názvem Česká škola. |
