Portrét Jakuba Demla, vcelku známý z fotografií, to je kulaťoučká tvář, dobrosrdečné oči za obroučkami brýlí, v nichž je sice patrná ironie, ale nezdá se být nijak bojovná, natož aby se tu ukazovala nějaká vášeň či extravagance. Vypadá to, že tenhle "velebníček" je opravdu – v pozitivním smyslu – archetypem "vesnického faráře", spolehlivého mudrlanta, který má vše propočítané podle Desatera. Jaká je ale "pravda" o Jakubu Demlovi?
Své svědectví nabízí v knize Čin a slovo Vladimír Binar (1941), jemuž se právě tento katolický kněz, spisovatel a básník stal životní volbou.
Jakub Deml v mladých letech, jako bohoslovec
Jakub Deml
Demlovská krajina: Tasov - Na hovarech
Demlovská krajina: Tasov - Na husince
Dostaneš od něho koláček, a ono to přejde
Jak došlo k "setkání" Vladimíra Binara a Jakuba Demla? Na prvních stránkách knižní kompozice Čin a slovo, v oddíle Setkávání, autor vzpomíná: "Ze tmy zasvítí zelený laťkový plot, kolem něhož jdu, a strašně škytám, až to se mnou tak otřásá, že se chytám latěk, abych neupadl. Odstrkuji přitom ruku, která mě chce vést, a slyším konejšivý maminčin hlas, říká: ´Vydrž to ještě chvilku, už jsme v Tasově, u pana Demla dostaneš koláček, nebo kousek cukru, pak to přejde…´"
Jakkoliv tento dětský osobní kontakt nebyl zrovna ideální, počátky Binarova souputnictví literárního byly ještě zdlouhavější a pracnější; namáhavěji budované, ale o to zásadnější, srdečné a hlubinné. Ne nadarmo si čtenář může vybavit – a je tu i hojně připomínána – knihu Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Dílo takzvaně kontroverzní, protože ještě příliš brzy po básníkově smrti (1929) otevřelo – dnes bychom řekli – tabu. Stalo se tak době, která byla spíš zvyklá na skrupule a okolky, zatímco Deml v ní velmi subjektivně a provokativně pojmenoval Březinovy vztahy a sklony. Jediný, kdo vynesl chápavý dobový soud byl Karel Čapek v Lidových novinách z 20. září 1931: "Na Otokara Březinu je Jakub Deml svědkem poněkud naivním; ale pokud mohu podle své zkušenosti soudit, není svědkem křivým…."
Tasov, dům, v němž Deml žil
Maně se zde vyjevuje charakteristický rys Demlovy osobnosti, to, co i Vladimír Binar u něho poctivě hledá, totiž specifickou upřímnost, otevřenost, která nedává jistotu, zda jde o zásadovou rafinovanost či dobráckou prostoduchost.
Soustavné věnování se příležitostnému
Ale koneckonců, Binarovi v Činu a slově jde více o charakter díla než o jeho tvůrce. V jiné části této skladby textů, z různých pozic přibližujících tuto tvorbu i osobnost, se říká: "Je to dílo rozlehlé natolik, že prochází půlstoletím naší poezie a přitom je téměř nepoznáno, přesto, že v české poezii žije a je v ní přítomno." To už je citováno z další části knihy, z rozšířené a přepracované diplomové práce, jejíž základ Vladimír Binar obhájil na podzim roku 1968 na Filosofické fakultě UK. Část nese název Jakub Deml – vymezení vývoje osobnosti a díla. Z vnějšího pohledu jako by absolutorium bohemistických studií pro Binara zároveň bylo iniciací do básníkovy osobnosti. Od té doby se Binar "demlovským příležitostem" věnuje zásadně.
O knizeVladimír Binar: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi Fotografie Jan Jakub Zahradníček. Soupis díla Jakuba Demla Jiří Dostál. Jmenný rejstřík Lucie Bartoňová. Typografie Zdeněk Stejskal. Triáda, Praha 2010 (edice Delfín, sv. 94). Počet stran 520. Vydání první. Doporučená prodejní cena 346 korun. |
Poněkud pozdní satisfakce
Prohlédneme-li na bibliografii Vladimíra Binara, je zřejmé, že jeho literárně-vědný život je vskutku zásadně demlovský. Zřejmě už nenajdeme odborníka, který by k této postavě našel další možné interpretační proudy. Jestliže by chtěl kdo více skandalizovat jisté Demlovy projevy a postoje, stejně se musí nutně opřít o Binarův pohled, který je chápavý, možná i laskavý, ale především fundovaný a objektivizující. Zůstaneme-li pro příklad v oblasti literární – vždyť právě zde jsou Binarem naznačeny tvůrčí souvislosti Demla kupříkladu k Vítězslavu Nezvalovi a dál až k surrealistickým inspiracím, ale také vyhledána paralela mezi tradicí českého baroka a moderní lyrikou.
Ale i společenský či osobní Demlův život je představen věrohodně. Jeho "boj" s církevní hierarchií, sokolské "úlety", navazovaná i přetrhávaná přátelství – nic z toho autor nedémonizuje a prospěšně se nepokouší najít cosi nad rámec svědecky doloženého nebo ověřitelného.
Jakub Deml při setkání s T. G. Masarykem, vlevo (s kloboukem v ruce) básník Otokar Březina
"A otázka skutečné přítomnosti Demlova díla v české literatuře není vyřešena dodnes…" říká Vladimír Binar ve svém souboru textů a rozhovorů, který je součástí posledního oddílu knihy Čin a slovo. Možná, kdyby měly právě Binarovy texty šanci vycházet oficiálně již v době svého vzniku, byl by Jakub Deml dávno "objeven". Nyní přichází vyrozumění, ale už, bohužel, jaksi mimo pravý čas. Binarova kniha je satisfakcí a interpretační pomůckou, otevírá cestu ke skutečnému bohatství Demlova díla. Je to nezpochybnitelné a záslužné. Restituovat "skutečnou přítomnost" se však zřejmě už nepodaří.
Jakub DemlNarozen: 20. srpna 1878, Tasov Zemřel: 10. února 1961, Třebíč
Roku 1922 postavil v rodném Tasově dům, kde pak trvale žil. Dostával se do různých sporů. Byl např. stíhán za kritiku TGM, ale Masaryk coby prezident Demlovo stíhání zastavil. Roku 1918 potkal Pavlu Kytlicovou, která se stala jeho mecenáškou. Když r. 1932 zemřela, nemohl najít finanční podporu a zhoršoval se jeho zdravotní stav. Ale novou spřízněnou duši našel ve studentce Marii Rose Junové, která se později stala nakladatelkou jeho díla.
Jakub Deml skonal v třebíčské nemocnici. Z díla: Hrad smrti (1912), Moji přátelé (1913) , Tanec smrti (1914), Šlépěje (1917- 1941) - sborníky obsahující deníky, polemiky, aforismy apod., Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) Pozdrav z Tasova (1932) Zapomenuté světlo (1934 ), Píseň vojína šílence (1935 ), Proč bychom se netěšili (1939), Podzimní sen (1951). Zdroj: Wikipedia.org |
Studoval na třebíčském gymnáziu. Vstoupil do brněnského semináře a roku 1902 byl vysvěcen na kněze. Na jeho ranou tvorbu mělo vliv přátelství s básníkem Otokarem Březinou a spojení s Katolickou modernou. Debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). Téhož roku byl umístěn jako kaplan do Babic u Staré Říše. Ve Staré Říši redigoval v letech 1905-1911 edici Studium. Demlovy spory s církevními autoritami vyústily v r. 1907 odchodem z církevní správy.
Po roce 1945 Dem byl obviňován z kolaborace s nacisty kvůli svým kritickým výrokům o Židech. Kolaborace mu však nebyla prokázala, a roku 1948 byl pro nedostatek důkazů a na přímluvu Vítězslava Nezvala odsouzen ke krátké podmínce. Byl mu státem nabídnut důchod, odmítl jej však. Marie Rosa Junová se v roce 1956 vdala, jejím manželem se stal Timotheus Vodička, který dělal Demlova redaktora. Manželé Vodičkovi opustili Tasov v roce 1959 .
