Pravidelní církevní věřící u nás – stejně jako v jiných západoevropských zemích – spíše vymírají. Ale podobně se to má s jejich důslednými protivníky: bojovný ateismus a antiklerikalismus, který třeba za první republiky představovala Volná myšlenka, dnes neláká. Volná myšlenka sice byla v devadesátých letech obnovena, ale stojí na okraji společnosti a myšlenkově se blíží ke KSČM, ačkoli před třemi čtvrtinami století tomu bylo právě naopak.
Zmenšování obou "extrémních" táborů, tedy pravidelných návštěvníků bohoslužeb i jejich aktivních a organizovaných protivníků, jednoznačně vede k růstu skupiny "mezi" – mezi (církevním) náboženstvím a ateismem. S podobným vývojem se už několik desetiletí setkáváme v ostatních evropských zemích a v trochu odlišné podobě i ve Spojených státech.
Jaké jsou tedy představy a zájmy lidí stojících „mezi“, případně jaké myšlenkové a duchovní zdroje je živí a usměrňují?
Nebe je nudné
Nejen z loňského výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR víme, že "spiritualita" nebo cokoli "duchovního" má ve společnosti mnohem lepší zvuk, než když se řekne "církve" a "náboženství", o takzvaných sektách ani nemluvě. "Zavání-li" něco křesťanstvím, je to pro velkou část české společnosti předem podezřelé a nepřijatelné, zatímco vůči detradicionalizovaným formám posvátna panuje mnohem vřelejší vztah. Léčitelství, věštebné praktiky, duchovní cvičení, magii a (některá) bojová umění lidé zkoušejí – co kdyby náhodou fungoval... A i když jim leckdy tak úplně nevěří, "něco na nich může být".
Podobně je mnohem přitažlivější představa zásvětných sil, které řídí naše životy, než idea osobního Boha, který až příliš připomíná jakéhosi monarchu na obláčku. Jeho "svévole" by totiž mohla bránit jinak neomezenému rozvoji lidských potencialit či komplikovat odhalování minulých životů, především odebírat možnost životů budoucích.
Proti nudě křesťanského nebe – o peklu nemluvě – se totiž nabízí reinkarnace, tedy "druhé pokusy" uspořádat si život na Zemi příjemněji, podobně jako v řadě počítačových her. Co na tom, že východní náboženské nauky, v nichž se myšlenka reinkarnace standardně objevuje, dělají všechno pro to, aby člověk z koloběhu životů co nejrychleji vypadl. Západoevropané reinkarnaci chtějí rozumět právě opačně.
Podle britského sociologa Paula Heelase došlo jen mezi lety 1993–1997 k pětasedmdesátiprocentnímu nárůstu počtu new age a okultních publikací, přičemž tato literatura opustila specializovaná knihkupectví a stala se významným artiklem v nabídce všech knihkupců a objevuje se i v hypermarketech.
Čtyřprocentní menšina
Česká situace není příliš odlišná, byť tu lze pozorovat určité zpoždění. Největší tuzemský internetový prodejce knih Kosmas mezi sedmnácti kategoriemi knih zahrnuje rovněž náboženskou a duchovní literaturu, jejíž většinu tvoří právě spirituální produkce. Její vliv přitom nelze podceňovat ani v případě "tradičních" věřících, kteří se hlásí k etablovaným církvím. Podle výzkumu ISSP (Mezinárodního programu pro sociální výzkum – International Social Survey Programme) z roku 1998 lze totiž jen čtyři procenta českých katolíků považovat za "čisté" křesťany, a tím spíš to platí v případě lidí "mezi" náboženstvím a ateismem.
Kromě přednášek a různých výukových či terapeutických center představy lidí ze skupiny "mezi" živí právě spirituální literatura a podobné zdroje. Prodejního potenciálu si pochopitelně všimli ti, kdo na nich mohou vydělat, a proto rozšiřují nabídku.
Zatímco literatura spojená s tradičními církvemi je spíše ležákem, jehož vydávání umožňují hlavně dotace, o knížkách pro individuální "hledače posvátna" to rozhodně neplatí. Jejich vydávání není záležitostí výhradně malých specializovaných nakladatelství, která často stojí na jediném autorovi, nýbrž stále častěji po nich sahají i velké ediční domy. Ty mohou nabídnout jak větší formální kvality a lepší distribuci, tak zdání pravdivosti nebo "vědeckosti", protože za nimi stojí jejich dobré jméno a široké spektrum produkce včetně té opravdu vědecké. Souběžné vydávání například seriózních psychologických a religionistických knih se spirituální literaturou může být dobrou reklamou pro obojí.
Hledání skryté moudrosti
V rámci sociologického výzkumu Detradicionalizace a individualizace náboženství v České republice jsme zkoumali nejprodávanější tituly čtyř pražských a brněnských kamenných knihkupectví a dvou internetových obchodů zaměřených na spirituální nabídku. Přitom se ukázaly dost podstatné rozdíly mezi trhem českým a západoevropským, ačkoliv dvě třetiny zde nejprodávanějších knih byly překlady.
Mezi zdrojovými, základními náboženskými tradicemi, z nichž argumentace jednotlivých publikovaných knih vycházela, bylo v Česku mnohem méně zastoupeno křesťanství (včetně necírkevních podob), naopak plnou pětinu analyzovaných děl nešlo měřítky těchto tradic vůbec určit. Třetinu představovaly okultní deriváty moderní západní kultury a poměrně hojné byly také domorodé nebo evropské předkřesťanské náboženské tradice, následované západním esoterismem a náboženskými systémy Dálného východu, buddhismem a hinduismem. Díla bez vazby na náboženské tradice nebo díla vázaná na moderní západní kulturu přitom častěji píší čeští autoři, zatímco "exotika" je překladová.
Pokud jde o žánrové určení, mezi nejprodávanější knihy patřila populárně-psychologická díla, esoterické výklady dějin a literatura "obecně spirituální", poskytující jakýsi "okultní světonázor". Tyto tituly leckdy odkazovaly k synkreticky pojatým a idealizovaným cizím náboženským tradicím, v nichž hledaly "skrytou moudrost" nebo alternativu vůči hodnotám mainstreamové společnosti.
Charakteristickým rysem české spirituality je, že k tomuto přimykání explicitně dochází v menší míře než v západní Evropě. U nás zájem o východní náboženství, indiánskou a předkřesťanskou religiozitu nebo esoterické tradice (stejně jako na počátku devadesátých let o křesťanství a později o judaismus) jednak více podléhá módním vlnám, jednak je charakteristický pouze pro určité segmenty společnosti. Většinový čtenář sáhne spíše po tom, co se jako náboženské přímo neoznačuje, i když to nemusí znamenat úplnou absenci těchto vazeb.
Prosperující Věk Vodnáře
Cílení "hledači posvátna" tvoří většinu návštěvníků tuzemských specializovaných obchodů. Jednu takovou prodejnu jsme si vybrali k důkladnější případové studii, zvolili jsme pro ni krycí označení Věk Vodnáře. Nejde přitom o žádný okrajový byznys, měsíční obrat dotyčného knihkupectví přesahuje dva miliony korun a v předvánočním období – které je pro všechny knihkupce i vydavatele "zlatým dolem" – dosahuje více než dvojnásobné výše.
Knihy však už nemusí tvořit většinu prodeje Věku Vodnáře, ačkoli stále zaujímají největší část jeho prodejní plochy. Zhruba od přelomu tisíciletí je úspěšně dohání další zboží, takže během náhodně vybraného měsíce (mimo předvánoční období) útraty za knihy tvořily asi čtyřicet procent celkových tržeb; třetinu pak představovaly "magické kameny" a dvacet procent meditační pomůcky a doplňky. Méně často se prodávaly spirituální časopisy a CD – asi proto, že ty si mohou zájemci koupit v mainstreamových obchodech nebo si pro ně chodí do jiných specializovaných prodejen.
Prodej spirituální literatury i dalších pomůcek je podle zaměstnanců Věku Vodnáře výrazně konjunkturální záležitostí. Jednotlivá témata, díla nebo jejich autoři se dostávají do módy, a to pak jdou dobře na odbyt, zatímco až móda pomine, stávají se z nich ležáky. V polovině devadesátých let byl značný zájem o literaturu typu new age, astrologické, numerologické a spiritistické knihy, případně ještě o křesťanskou spiritualitu (už tehdy však nižší než na počátku dekády). Na přelomu tisíciletí mezi nejžádanější tituly patřily práce odkazující k dálněvýchodním náboženským tradicím. A nyní pro změnu "letí" tzv. etnické náboženské tradice, především populárně psychologické příručky se spirituální dimenzí.
Publikace o zdravé výživě, očistě těla a duše nebo o přírodní léčbě, etikoterapii nebo o detradicionalizované individuální spiritualitě (minulé životy, rozšiřování vlastního duchovního potenciálu, tajné nauky) jsou naproti tomu populární více než deset let a nejžádanější tituly se znovu a znovu dotiskují.
Zajímavé je, že zákazníci většinou nezpochybňují správnost knižních informací. Rozhodnou-li se už pro nákup ve spirituálním knihkupectví, najdou zde literaturu podle vlastních zájmů a o další se většinou nestarají, "tu svoji" však alespoň verbálně přijímají jako jednoznačně "pravdivou" a užitečnou.
Složitější je situace v případě "magických kamenů" a dalších pomůcek. Zde se objevují pochybnosti. Zákaznice se u prodavačů například ujišťovala, může-li v rámci (dvouleté) záruční doby nakoupené pomůcky vrátit, nedojde-li ke zlepšení jejího duchovního stavu.
Náboženství konzumu
Francouzská socioložka Daniele Hervieu-Légerová tvrdí, že moderní doba a vzdělání rozhodně nejsou zdrojem větší racionality. Tradiční náboženství – která Evropané pokládají za "nevědecká", a proto je opouštějí – jsou jen nahrazována jinými formami prezentace posvátna. Tento názor potvrzují i zkušenosti prodavačů z výše popsaného Věku Vodnáře, kteří mezi nejčastěji nakupujícími uvádějí univerzitní studenty.
Sociologové Jeremy Carrette a Richard King v souvislosti s rozšiřováním spirituálních možností tvrdí, že spiritualita skrytě přebírá kontrolu nad moderní religiozitou. Novým globálním náboženstvím se tak vlastně stává konzumní kapitalismus, protože to, v co lidé věří a jak jednají, už dávno neurčují církve, nýbrž nabídka a poptávka na spirituálním trhu. Víkendové návštěvy "chrámů konzumu" nahradily cestu do kostela, příslib spásy mimo tento svět byl nahrazen rájem, který si vybudujeme nakupováním a spotřebou.
V konkurenci s ním neobstála ani zesvětštělá eschatologie marxismu, přestože nabízela svaté knihy klasiků i procesy s heretiky, osobní i skupinové rituály – vítáním občánků počínaje až po prvomájové slavnosti – a dokonce pouti k mumifikovaným posvátným ostatkům.
Nebývalo tomu příliš jinak
Škarohlídi kritizující povrchnost a konzumní charakter současné společnosti, jehož podstatnou částí je i prodej posvátna, však ve svém svatém horlení často zapomínají na dvě věci.
Zaprvé bylo náboženství s čilým obchodním ruchem spojené vždy. Prodavače údajně posvátných tretek z chrámů sice vykazovali Ježíš i Josef II., ale vyhozeni dveřmi se tam pravidlem vrátili oknem – ne-li cestou přes sakristii. V českých dějinách mohou být příkladem odcírkevňujícího vlivu náboženské literatury, ačkoli byla psána z nejlepších pohnutek, tajní nekatolíci v 17. a 18. století.
Zakázanou duchovní správu si totiž nahrazovali právě četbou, avšak pozdější josefínské povolení jejich věr ukázalo, jak daleko od oficiálního učení protestantských církví se mezitím dostali. A když osvícenci zakázali tisknout "pověrečnou" barokní literaturu, její pašování z ciziny nahradilo dřívější pašování protestantských knih. Dokonce začala vznikat díla úplně nová, jejichž autoři si prostě vymýšleli další a další světce či zázraky, protože to přispívalo k prodejnosti.
Druhým problémem je, že kritika dobře prodejných alternativních forem posvátna musí vycházet z normativních pozic. Její autoři "vědí", kde je pravda, co je dobře a co špatně. Kde berou tuto jistotu? Můžeme ji pochopit v případě členů tradičních církví nebo u vyhraněných ateistů, z pozice "mezi" náboženstvím a jeho kritikou však rozhodně nevyplývá. V relativistické a nábožensky pluralitní moderní společnosti si každý konzument vybírá to, co pro něj funguje, i kdyby jen proto, že "víra tvá tě uzdravuje". Konzumenti něčeho jiného se tomu sice mohou smát, sami se však stávají zdrojem podobného výsměchu.
Potíž nastane teprve tehdy, když se někdo doopravdy rozhodne aplikovat jinou rovinu normativity. V tom případě až soud, zastupující sekulární stát, bude muset určit, je-li účinnost duchovního zboží předmětem záruky, která platí na všechno zboží, nebo ne. Podobnou kauzu nedávno řešili v Dánsku – farář luterské církve soudně napadl rozhodnutí o svém vyhazovu, který byl zdůvodněn jeho ztrátou víry, poukazem na zákonem stanovený zákaz diskriminace kvůli pohlaví, etnickému původu a politickému nebo náboženskému přesvědčení.
. Kdo je Zdeněk R. Nešpor (1976)Vystudoval sociální antropologii, religionistiku a historii. Působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Vydal knihy Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty (2002), Víra bez církve? (2004), Náboženství na prahu nové doby (2006), Děkuji za bolest... Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let. (2006), Sociologie náboženství (2007, s Dušanem Lužným). |
