Hrdina – a pracovitý, respektuje jiné a provádí pilnou a koncepční práci ve svých novinách i v politice. Dle policejní zprávy „mluví všemi slovanskými nářečími, pak německy, italsky a francouzsky“. T. G. Masaryk rád přebral některé Havlíčkovy zásady i slogany. Dokonce obdivně připustil, že Havlíček byl jasnější hlava než on sám a že uměl myšlenky lépe formulovat a stylizovat.
Citace a literaturaPoznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o K. H. Borovského |
Čím více jsou dnes vědci, ale i filozofové vedeni k zaměření na úzké a dílčí problémy, tedy k tomu, aby byli slovy Havlíčka „velicí mistři v malých věcech“, tím větší síly nabývá jeho kritika, že „člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete“.
Nebezpečí slepých rituálů
Syn úspěšného obchodníka chtěl pozvednout Čechy zprvu prostřednictvím kazatelny, ale pro samostatné myšlení byl z kněžského semináře brzy vyhozen. Dle jeho zkušenosti církevní provoz odvádí malichernostmi jak od poselství evangelií, tak od vlastního myšlení; svými rituály zbavuje lidi kritických schopností a vede je ke slepé poslušnosti mocných. „Každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu“ musí „bojovati napřed proti církevnímu – duchovní despocie je třikrát tužší než světská."
Pokud není náboženství záležitostí zcela osobní a oddělenou od státu, pak „pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří“. Havlíčkovi tedy nešlo o pouhou „svobodu vyznání“ ve smyslu koexistence více církví, ba ani o svobodu osobní volby církevní instituce, jejíž příkazy by člověk musel napříště poslouchat. Havlíček by rád něco víc: „…aby každý mohl „své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován.“
Karel Havlíček Borovský
Zneužívání duchovní moci vytýká Havlíček všem církvím, avšak oceňuje přínos reformačních hnutí k osvobození lidského ducha. Francouzský právník a politolog Alexis de Tocqueville sice skvěle poukazoval na problémy a nástrahy, jimž čelí modernizující se tradiční společnosti, zato Havlíček jasněji než tento jeho kolísající kolega vysvětlí, proč se země výrazně protestantské (státy USA, Skandinávie, britská území a dominia) dopracovaly občanských práv, zákonného pořádku a demokracie zhruba o 100 (ale i přes 200) let dříve než katolické země reformací téměř neovlivněné, kupříkladu Itálie, Španělsko a země Latinské Ameriky. „Ví se ovšem, že byli by jistí lidé rádi, kdyby se raději žáci místo učení pořád modlili, zvláště z takových ´marnomluvných´ modlitbiček, kterým pro samý nesmysl ani rozuměti není, co v nich stojí, a z kterých se člověk učí, brebtaje slova, nic nemysliti, což jistí lidé za užitečnou vlastnost všech poddaných považují,“ psal Havlíček. „Vůbec se nemůže uvarovati nestranný pozorovatel toho povšimnouti, že vůbec mezi protestanty panuje více vzdělanosti, pilnosti a také občanské svobody než mezi katolíky – a to platí jak ve velkém tak v malém. Jaké jsou toho přirozené příčiny, dalo by se snadno ukázati.“
Obrázek českého reformátora Mistra Jana Husa, hlavního bojovníka „pro svobodu slova a učení“ který „přivedl lid k vědomí své národní důstojnosti“, „porazil v Čechách moc hierarchie a uvedl lid k pravému rozumění křesťanského učení ve hlavních věcech“ si Havlíček vyvěsí i ve vyhnanství.
Rodný dům Karla Havlíčka Borovského
Evropský despotismus
Karel Havlíček uznával, že Češi jeho doby na úrovni Němců nejsou, ale kulturně pozoruhodnějšími národy mu byli staří Řekové a Francouzi. Náležité setrvalosti a důkladnosti by se Češi zase lépe naučili, soudil Havlíček, od starých Římanů, Angličanů a Američanů.
Němci (rozuměl tím i německy mluvící Rakušany) prý v politice, vědě ani v umění zatím srovnatelných výsledků nedosáhli. „V politice jsou sami nejbídnější školáci, ve vědě pedanti, kteří si tvrdou skořepinou vědy zuby vylámou tak, že již ani jádro, kdyby se i až k němu probrali, okusiti nemohou. A k umění jsou buď příliš chladní, buď příliš titěrní, buď zase přeučení.“ Již dlouho před totalitami 20. století Havlíček varoval před obmyslností Ruska a před Německem i jeho (tehdy hegelovskými) filozofy, kteří „vůbec všemu výborně rozumějí, vyjmouc toliko to, co by lidem opravdu k nějakému užitku posloužiti mohlo“. Ti si vytvořili „nesrozumitelnou řeč skolastickou, ve které jejich moudrost zdaleka velmi důstojně a vzácně vypadá. Když však se slova na stranu dají, najednou zmizí se slovy také jádro.“
Za svobodné země považoval Havlíček Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Belgii a Anglii a tehdejší USA. Zejména o reáliích posledních dvou psal do svého časopisu Slovan na pokračování.
Jako by Rakousko chtělo této Havlíčkově koncepci dostát, užilo postupy tehdy v oněch svobodnějších zemích dávno přežilé: výtisky Slovana byly stále častěji zabavovány a pak policie prohledávala i soukromé domy, konfiskovala Havlíčkovy spisy, jejichž majitel se mohl dostat i do vězení. A sám novinář byl v noci přepaden doma a obratem odvezen do Brixenu. Na ústředního likvidátora občanských svobod, hlasovacího práva a dalších vymožeností roku 1848, tehdejšího rakouského premiéra Felixe Schwarzenberga, ale i na jeho bratra arcibiskupa, básník alespoň skládal satirické popěvky – jeden s úvodními slovy „Zle, matičko, zle, Švarcenberci zde.“
Karel Havlíček Borovský
Proti revolucím i despotismu bylo Havlíčkovi vhodným prostředkem všeobecné hlasovací právo. Společnost dále nemůže fungovat bez politických a hospodářských svobod, stabilního ekonomické prostředí, nezbytné svobody tisku, jazykové rovnoprávnosti. Austroslavismus Havlíček považoval za dočasnou ochranu proti ještě mocnější variantě německého národního útlaku. Místo poklonkování Vídni však povzbuzoval krajany: Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti. Nejenom světlo může českému národu dopomoci k blahobytu, osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí. Ctěte se sami a ostatní vás budou ctíti.“
