Policisté zasahují při střetech mezi mods a rockery, Brighton, Británie, květen 1964

Policisté zasahují při střetech mezi mods a rockery, Brighton, Británie, květen 1964 | foto: Profimedia.cz

Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu

  • 1
Alternativní hnutí teddy boys a mods nabourala klid poválečné Británie způsobem, který je dnes prakticky nepředstavitelný.

Když režisér Stanley Kubrick hledal vizuální podobu, která by příslušela gangu ultranásilníků kolem Alexe ve filmové adaptaci Burgessova románu Mechanický pomeranč, inspiroval se mimo jiné první britskou poválečnou subkulturou mládeže. Ta zprvu zaplnila ulice Londýna, posléze dalších míst Británie.

Převážně mladí muži s kořeny v dělnické třídě vysedávali v mléčných barech, kde z jukeboxů poslouchali novou americkou hudbu – rock’n’roll. Jenže na sobě měli obleky inspirované edwardiánskou Británií. Z tohoto mixu zdánlivě neslučitelných elementů, tedy z cizí, moderní, pobuřující hudby a z módy počátku dvacátého století, sestávala subkultura teddy boys. Chovali se divně a občas násilně, poslouchali hudbu protivící se jejich rodičům.

. Pohlcované alternativy

Druhý díl volného cyklu článků, v nichž autor analyzuje různé projevy subkultur, či chcete-li, alternativních kultur v minulosti a v přítomnosti. Příště: Pravda o skinheads

Pro tuhle nastupující generaci nebyl styl otázkou svátečních příležitostí, nýbrž každodenní nutností zahrnující školu i práci. K subkultuře se hlásili také tím, že peníze byli ochotni utratit v některém z trendy obchodů na londýnské ulici Savile Row, kde nejlepší krejčí šili na míru. Oblíbili si tmavá saka se zdobnými límci a volnými kapsami, tkaničkové kravaty, vysoko posazené trubkovité kalhoty, z nichž vyčuhovaly barevně výrazné ponožky a semišové boty do špičky. Na vlasy patřila silná vrstva pomády tvarující výraznou patku.

Teddy boys se proti válkou ekonomicky zdecimované generaci zkrátka vymezovali konzumerismem a zájmem o moderní oblečení a importovanou hudbu. Vytvořili trh pro teenagery. Zakladatel birminghamského Centra pro současná kulturální studia, sociolog Richard Hoggart, dokonce v nostalgii po tradiční lidové kultuře Británie zvěstoval konec tradiční dělnické třídy; v hojně citovaném díle The Uses of Literacy se děsil doby, kdy nálevnu na rohu vystřídá mléčný bar s jukeboxem a pintu piva sklenice s koktejlem.

Teddy Boys. Typičtí týpci, Británie, leden 1955.

Hoši v akci s tyčí v ruce
Jenže místo toho nastal konec teddy boys. Subkultura nejprve spíše módní se totiž začala politizovat pod vlivem myšlenek sira Oswalda Ernalda Mosleye, zakladatele Britské fašistické unie, kterou po druhé světové válce nahradila strana Union Movement. Podle Mosleye byli pro tradiční bílou dělnickou třídu, z níž většina teddy boys pocházela, největší hrozbou imigranti z Karibiku. Mosley hlásal: Británie musí zůstat bílá! Mezi teddy boys požadavek silně rezonoval. Mosleyova rétorika dokázala v subkultuře spojené stylem, původem a zvyky vyvolat sjednocující pocit ekonomického ohrožení.

Destruktivní výron nahromaděné energie se projevil 20. srpna 1958 v londýnské čtvrti Notting Hill. Nejprve skupinka mladíků slovně napadla jamajského muže, jenž se v metru hádal se svou ženou. Ta se proti rasistickým poznámkám ohradila. Následující den si na ni stejná parta počíhala. Začala po ženě házet kameny a lahve, kdosi ji přetáhl železnou tyčí přes záda. Policie zasáhla a Majbritt Morrisonové, tak se žena jmenovala, zachránila život. Jenže incident strhl další vlnu: ještě týž večer na čtyři sta násilníků, vesměs oháknutých ve stylu teddy boys, řičelo ulicemi a útočilo na přistěhovalce a jejich domy.

Nepokoje skončily 5. září 1958 velkým zatýkáním a exemplárními tresty, které zájem o subkulturu teddy boys zchladily. Již o rok později se ve čtvrti Notting Hill začal na konci srpna z piety pořádat (dnes proslulý) multikulturní karneval.

. K poslechu a pohledu

Několik internetových odkazů k tomu, o čem je v článku řeč:

The Who a slavná exploze bicích

"Starý nás prostě nechápou," bylo jedním z hesel, které hlásali The Who, kteří se ve své rané fázi hlásili k mods. Zde je jejich památné živé vystoupení s prvním singlem My Generation, které končí neplánovaným výbuchem bicích. Bubeník Keith Moon (jediný z kapely naplnil motto písničky z titulku článku) pod ně totiž nastražil třikrát víc výbušniny, než bylo domluveno. Od té doby má údajně kytarista Pete Townshend poškozený sluch.

Inspirovaní The Beatles

Na základě úspěšné subkultury mods zvolil manažer Brian Epstain v roce 1962 pro The Beatles novou image. Přestože samotní příslušníci hnutí kapelu příliš neuznávali, hlavní proud tak abstrahoval jeho znaky. Zde na vystoupení z roku 1963.


Kult jménem Northern Soul

Divoké amfetaminové tance v klubech na severu Británie na zapadlé americké soulové nahrávky – tak by se dalo shrnout utajené hnutí související s mods a později skinheadskou subkulturou. Tanec tu nebyl jako prostředek seznámení a sblížení, ale únikem od reality. Šlo o to, kdo se nejvíc předvede, což vedlo ke kreacím připomínajícím pozdější breakdance. Zde je v angličtině souhrnný dokument stanice BBC.


Film, na který hudba čekala

Přesně tak znělo motto filmu Quadrophenia, který vznikl na motivy alba kapely The Who a stal se zásadním pro druhou generaci subkultury mods. Zde si můžete prohlédnout dobový trailer filmu.

Přepólování
Subkultura teddy boys se na britských ostrovech znovu objevila koncem sedmdesátých let; to už její původní příslušníci dosáhli věku rodičů. Idoly "druhé generace“ teddy boys zůstávali Elvis Presley či James Dean, ale došlo na inovace: styl byl obohacen o výrazné barvy, o inspiraci glam rockem a populárním televizním seriálem Coronation Street. Původní nesnášenlivost k imigrantům teď vystřídalo vymezování se proti šokujícímu punku. Ze subkultury, která na konci padesátých let symbolizovala "úpadek Británie“, se díky interpretačnímu překódování v médiích stal opak: kultura, která Británii zmítané nezkrotnými punky poskytuje naději a budoucnost. "Špatné“ se v novém kontextu a ve změněné situaci stalo "správným“.

Rocker, buran z venkova
Dnešní optikou viděno: všechny subkultury mládeže se do té doby, než ulicemi začal bouřit punk, vymezovaly v podstatě konformně. Nárůstu popularity se na konci padesátých let těšil moderní jazz, jehož fanoušci se chtěli vyhranit vůči posluchačům toho tradičního, kterým začali říkat "trads“. Sami sebe nazývali modernisty - "mods“. Byli fascinováni na míru šitými obleky italského střihu, skútry značek Vespa či Lambretta (na ně si přidělávali množství zpětných zrcátek) a černou hudbou, která se do Británie dostávala jak s jamajskými imigranty, tak v produkci amerických vydavatelství zaměřených na r’n’b a soul (značky Motown či Tamla).

V písni My Generation definovala kapela The Who, ve své rané fázi mezi modernisty mimořádně oblíbená, hédonismus, jímž mods ovlivnili většinu nadcházejících subkultur: "Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu.“ V písni Substitute zase zpívali, že se "narodili s plastovou lžičkou v puse“. Manažer skupiny Pete Meaden definoval modismus: "Aforismus čistého žití za složitých podmínek.“

Teddy Girls. Ken Russel pořídil vynikající cyklus snímků

Základní dynamikou subkultury se přitom stal kompromis - odstřihnout se od rodičů a vyjádřit vlastní autonomii, ale zároveň se hlásit ke kořenům a tradicím kultury rodičů. A samozřejmě taky si pořádně užívat života. Na večírcích, které si získaly oblibu především v městech na severu Anglie, rostla obliba amfetaminů. Urychlovací drogy pomáhaly tanečníkům udržet energii pro zběsilé tance připomínající pozdější breakdance. Dýdžejové hráli zapadlé nahrávky rychlého amerického melodického soulu, jemuž se podle míst, kde večírky dosahovaly největší intenzity a obliby, začalo přezdívat northern soul. Dexedrinem nabuzení mods neměli daleko k násilí; utkávaly se mezi sebou jednotlivé party, avšak za úhlavní nepřátele byli považováni rockeři, kteří vyznávali rock’n’roll a holdovali hlučným motorkám. Mods symbolizovali město, rockeři venkov. Zprávy o násilných střetech plnily noviny zejména v první půlce šedesátých let. Podobně jako dříve teddy boys, média nejprve obě skupiny předem odsuzovala, psala o morální panice šířící se napříč Británií. Později se ukázalo, že mnoho fotek bylo zřejmě naaranžováno, aby se zvýšil prodej.

Mods se pochopitelně vymezovali i proti hlavnímu proudu. Inspirace r’n’b v podání The Beatles či Rolling Stones pro ně byla nedostatečná a postrádali u nich autenticitu. Manažer The Beatles Brian Epstein přitom právě na průvodních znacích stylu mods v roce 1962 postavil kapele novou image. Tím však předznamenal konec zlaté éry celé této subkultury - i mods byli vstřebáni hlavním proudem. Jejich revival, již "neškodný“, nastal s filmem Quadrophenia (1979, režie Franc Roddam), natočeným podle slavné desky The Who. V devadesátých letech se k odkazu mods přihlásili i zástupci dominantního britpopu Oasis či Blur, dnes z něj těží kapely jako Kaiser Chiefs.

Bez původní dynamiky
Lze obdoby společenských turbulencí, které v poválečné Británii vyvolala hnutí teddy boys a mods, zahlédnout v dnešní západní Evropě?

Určité paralely s příznivci soudobých alternativních scén, jako jsou indie, emo či hip hop, existují. Avšak jednotlivá hnutí ztratila schopnost razantně šokovat většinovou společnost a vůli ostřeji se vůči světu vymezit. Navzdory internetem šířené myšlence Do It Yourself (udělej si sám) a rozvoji kultury blogů se jako přitažlivější ukazuje uživatelský přístup. Takoví "uživatelé“ při budování své identity přebírají a mísí prvky různých módních a kulturních trendů bez ohledu na vlastní kořeny. S tradičními subkulturami ty dnešní nesdílejí onu základní dynamiku revolty. Pokud tedy při takovém srovnání přistoupíme na to, že nějaké subkultury mládeže ještě vůbec existují.

, Filter

Video