Základní zvuk na Zvonu udává plné symfonické obsazení orchestru Prague Philharmonia (dirigent David Švec) s osmadvaceti smyčci, plným zastoupením symfonických dechů a občas i se sedmičlenným vokálním ensemblem Schola Gregoriana Pragensis. K tomu přistupuje sedm hráčů na další nástroje včetně cembala, celesty, vibrafonu, zvonkové hry, mandoliny, tibetských zvonů a střídavě i dalších. Jazzový pól představují především basista Jaromír Honzák, trumpetista Oskar Török, pianistka Beata Hlavenková a kytarista David Dorůžka. O tucet skladeb se autorsky dělí Iva Bittová, Vladimír Václavek, Pavel Fajt, Jiří Kolšovský, Beata Hlavenková a Petr Ostrouchov, který je také autorem většiny aranžmá a zřejmě organizačním motorem, bez něhož by něco tak výjimečného nemohlo vzniknout.
Iva Bittová
Věřte nevěřte, jsou to písně
V laickém posluchači může první poslech vyvolat dojem „vážné hudby“. Jenže od té se hudební struktura zásadně liší. Jde v podstatě stále o to, co je pro Ivu Bittovou základním východiskem: o lidovou písničku strofického charakteru, přičemž jako jednotlivé „strofy“ mohou vystupovat „symfonické“ pasáže nezvyklé zvukové intenzity nebo téměř pianissimové rozhovory několika sólových nástrojů, připomínající oblíbenou polohu současného jazzu. Všude ovšem převládá výrazně rytmický charakter. Naprosto cizí je této koncepci průběžné kompoziční rozvíjení myšlenky: základem je spíše riffový způsob myšlení opakovaných výrazně rytmických frází, a je docela zajímavé slyšet jeho aplikaci ve zvuku symfonického orchestru.
Iva Bittová
O albuIva Bittová Zvon. CD, stopáž 58:51. Vydala firma Animal Music.  Obal alba Ivy Bittové Zvon |
Jazzové posluchače může zaujmout účast jazzových sólistů. V této poloze se nejčastěji dostane ke slovu Oskar Török v pravověrně jazzových sólech ve zvukově nezvyklém kontextu. Lyrická kytara Davida Dorůžky do této koncepce dokonale zapadá. V popředí ovšem zůstává bohatství výrazu i barev Ivy Bittové: její hlas pronikne občas i z hutného zvuku symfonického orchestru, aniž by si přitom nárokoval roli vedoucího sólového nástroje. Vystupuje do čela zejména v komorních pasážích, doprovázených ať už klasickými nástroji (v jiných souvislostech tu hraje významnou roli její viola) nebo s decentním doprovodem spíše jazzově laděné rytmiky. Tady se rozestře široký rozsah od etnicky zabarveného výrazu až k hlasovým barevně i rytmicky improvizovaným eskapádám. Jazzmani by je mohli považovat za scat, ale bylo značně jednostranné označit je pouze tímto termínem. Je tu hravost, zvuková i stylová pestrost, kterou nelze jednoznačně přiřadit k něčemu, co bychom již znali.
Nahrávka Zvon představuje nejen na naší, ale i na světové scéně nový tvar i nový výraz. Jsem zvědav, pronikne-li toto album vydané i k uším a komentářům světové kritiky.
