28. říjen 1968, Staroměstské náměstí, Praha

28. říjen 1968, Staroměstské náměstí, Praha - V den 50. výročí vzniku Československé republiky proběhly v mnoha městech spontánní demonstrace. Došlo k prvním střetům s bezpečností a k prvním zadržením. | foto: Přemysl Hněvkovský

Dnes je to vidět zcela jasně: Pražské jaro 1968 bylo pokusem o nemožné

  • 49
Ideje a principy reformních komunistů z 60. let další vývoj naprosto překonal. Ale fakticky byly nepoužitelné už v době svého vzniku, píše v následující úvaze ekonom a podnikatel Jan Balcar.

Po skončení druhé světové války nejen dělnictvo, ale i mnoho společenskovědních a kulturních intelektuálů nebylo schopno včas rozpoznat hrozící nebezpečí důsledků postupného a rafinovaného přebírání moci komunistickou stranou od roku 1945 do roku 1948. Svědčí to o jejich profesní slepotě, morální neodpovědnosti a osobní zbabělosti postavit proti vizi komunismu vizi demokratického vývoje Československa.

Komunisté se po roce 1945 skládali ze „socialistických blouznivců“, kteří chtěli nastolit trvalý spravedlivý řád, který přinese blahobyt všem, a také ovšem z gaunerů, kteří chtěli krást, dosahovat cílů socialismu i zločinnými metodami a bez ohledu na své schopnosti společnost řídit. Aby tomu nebylo dost, odevzdali osud československé společnosti socialistické mocnosti - Sovětskému svazu, která garantovala rozšiřování socialismu po světě a od níž jsme se měli učit budovat socialismus.

Moskevská Pravda z 30. července 1968 s dopisem 99 pragováků a jejich podpisy

Moskevská Pravda z 30. července 1968 s dopisem 99 pragováků a jejich podpisy

Moskevská Pravda z 30. července 1968 s dopisem 99 pragováků a jejich podpisy

Moskevská Pravda z 30. července 1968 s dopisem 99 pragováků a jejich podpisy

Moskevská Pravda z 30. července 1968 s dopisem 99 pragováků a jejich podpisy

Počátkem šedesátých let minulého století docházelo k vystřízlivění socialistického blouznění. Občanská většina, včetně řadových komunistů, poznávala, že jejich mzdy a ostatní potřeby se rozcházejí se sliby vedení komunistické strany. Komunističtí společenskovědní a kulturní pracovníci a ostatní osobnosti veřejného života začali formulovat a realizovat zásady lepší, názorově tolerantnější a ekonomicky efektivnější socialistické společnosti. K tomu je zároveň silně povzbuzovali společenskovědní teoretikové na Západě, kteří doufali v možnost spojení „výhod“ socialismu a kapitalismu na úkor jejich nevýhod.

K výstavě Květen 1968 ve Francii

K výstavě Květen 1968 ve Francii

Daniel Cohn-Bendit ještě jako student během demonstrace v květnu 1968 na Naterrské univerzitě poblíž Paříže.

Daniel Cohn-Bendit ještě jako student během demonstrace v květnu 1968 na Naterrské univerzitě poblíž Paříže.

Komunističtí reformátoři chtěli zrušit cenzuru a dát možnost vyjadřovat se svobodně bez ohledu na komunistické autority. V hospodářské oblasti se reformátoři snažili spojit téměř výhradní státní vlastnictví se soukromou iniciativou. Výsledkem byly, z dnešního hlediska, prapodivné názory a návrhy. Podniky, půda a ostatní majetky zůstanou ve státním vlastnictví, ale budou centrálně řízeny jen v zásadních oblastech (investování apod.) a ostatní budou řídit rady pracujících, volené zaměstnanci. Na jejich schopnosti řízení podniků bude také záviset odměna zaměstnanců. A to všechno budou řídit shora osvícení komunisté, kteří se zřeknou represe, ale svými názory přesvědčí ostatní. Evropští komunisté i levicově zaměření intelektuálové tomu fandili. Proč by ne? Je tento experiment nic stát nebude a později se ukáže, zda-li to funguje, anebo nikoliv. A tak už podruhé jsme se stali, jako vyspělá zem, pokusnými králíky evropské levice. Bylo jim jasné, že komunistický puč v Československu z roku 1948 nebyl následováníhodný. Francie, Itálie i další evropské země měly po druhé světové válce tendence zavést socialismus, i když trochu jinak než tomu bylo v Sovětském svazu. Československo pro ně bylo mementem, aby to nezkoušely. Takže podporovaly nový pokus, který skončil sovětskou invazí v roce 1968.

1968

Českoslovenští reformní komunisté se rovněž naivně domnívali, že jejich reformní úsilí se stane vzorem i pro ostatní země komunistického bloku a třetího světa. Proto se také ani nepokoušeli o politickou podporu ze strany nekomunistických a ostatních zemí. Zásadní rozhodovací pravomoci Československa se po sovětské invazi přesunuly ještě více do Moskvy. Novou, leč nesplnitelnou nadějí lepšího života pomocí nerealizovatelných slibů, reformní komunisté uvolnili skryté síly a tužby obyvatelstva.

V Česku se udržuje představa o vzkvétající společnosti, pokud by nebyla zabrzděna invazí ruských vojsk v srpnu 1968. Jaký vývoj by však čekal Československou republiku ? Brzy by se ukázalo, že ekonomický systém komunistických reformátorů nevede k blahobytu, nýbrž k úpadku. Cenová nestabilita, neschopnost podnikových rad řídit podniky v důsledku rozdílných zájmů, které by se soustřeďovaly především na krátkodobý efekt na úkor dlouhodobých strategických záměrů, postupné štěpení skupin komunistických reformátorů podle toho, jak chtějí pokračovat v reformách. Nakonec by zjistili, že je možný buď návrat k centrálnímu plánování a autoritativnímu režimu, anebo přechod ke skutečné demokracii, tržnímu hospodářství a soukromému vlastnictví. A to by v té době Sovětský svaz nepřipustil.

Demonstrace 28. října 1968

Vzorem komunistických reforem byla také bývalá Jugoslávie se svým systémem podnikových rad. Ale i tam to fungovalo jen dočasně a skončilo to rozvratem a nakonec i zaváděním demokratické společnosti s tržní ekonomikou.

Čeští a slovenští reformátoři v blahé naději zlepšit socialismus rozpoutali neblahý experiment. Jejich představy a skutky byly stále živeny komunistickou ideou o budování lepší společnosti na základě socialistických principů. Věřili, že povaha člověka se dá změnit. Místo osobní odpovědnosti nastolit kolektivní odpovědnost, v zájmech dávat přednost společenskému před individuálním. Nechtěně uvrhli společnost do porážky demokratických idejí a beznaděje normalizace. Sami sebe uvrhli do kolaborace s těmi, proti nimž bojovali, anebo do podřadného postavení ve společnosti. A desetitisíce lidí do nucené emigrace. Ostatní pak do rozhodnutí buď žít v zásadách normalizace, anebo se postavit skrytě nebo otevřeně proti komunistickému vedení.

21. srpen 1968 v Brně

Normalizaci v hospodářské oblasti po roce 1968 je možné rozdělit do dvou období - na 70. a 80. léta. V prvním období vládli především pravověrní a méně schopní komunisté, vzešlí z opozice proti reformátorům. Toto období je charakterizováno konsolidací hospodářství díky odbytu produkce do Sovětského svazu a jeho bloku. Ovšem dělo se za stále klesající technické úrovně produkce, prostřednictvím dodávek na úvěry, které nebudou nikdy splaceny atd., což nemohlo trvat do nekonečna. Na druhé straně řadu surovin, především ropy, Československo dostávalo od sovětského bloku za nižších než světových cen. Pokud by Československo nebylo orientováno na trhy sovětského bloku a na spřátelené režimy v rozvojových zemích, životní úroveň obyvatelstva by musela podstatně klesat vinou nízké konkurenční schopnosti. Kvalita produkce „starých odvětví“ (textilní průmysl apod.) byla relativně vysoká, ale u nových odvětví (elektronika apod.) nízká. Tato technická zaostalost se plně projevila po roce 1989.

21. srpen 1968 v Brně - protesty před hlavním nádražím

Podstatným negativem 70. let však byla rezignace většiny společnosti na možnost zlepšit zásadním způsobem svůj úděl. Období 80. let je opětným hledáním reformace socialistického hospodářství. V řadě odvětví se do čela podniků dostávají schopnější manažeři, byť s rudou knížkou členů komunistické strany. Toto reformní úsilí bylo brzděno ortodoxními komunisty, kteří správně větřili návrat k reformám z roku 1968 a ztrátu svého mocenského postavení. Přesto povolili zastřenou ekonomicky ideovou opozici, protože už v podstatě nemohli jinak.

Pokud by reformní komunisté z roku 1968 postupovali uvážlivěji, mohlo by dojít k sametové revoluci z roku 1989 o několik let dříve. Protože v 80. letech už i Komunistická strana Sovětského svazu došla k poznání, že bez zásadních reforem nelze dále pokračovat. Naivita Michaila Gorbačova o možnosti reformovat komunismus vedla k jeho konci v Sovětském svazu. Naivita československých reformních komunistů z roku 1968 však ke konci komunismu v Československu vést nemohla, protože jsme nebyli fakticky samostatným státem, nýbrž jednou
„z provincií“ Sovětského svazu.

21. srpen 1989 v polském Těšíně. Poláci se omlouvají za účast na okupaci Československa v roce 1968. Krystyna Krauze, vlevo v bílých šatech, nese transparent.

Reformní komunisté z 60. let, z nichž se řada po roce 1989 dostala do vedoucích politických pozic ve státě, by se měli dívat s větší pokorou na svou činnost z šedesátých let. Na druhé straně, řada občanů i s rudou knížkou, především v hospodářské oblasti, má zásluhu na tom, že životní úroveň mnoha občanů dosáhla v dobách normalizace přijatelné úrovně - vzhledem k daným podmínkám. Koneckonců v 80. letech nebylo zdaleka zřejmé, jakou cestou politické a hospodářské reformace se bude ubírat Sovětský svaz. A jakou cestu dovolí pro své komunistické satelity. Zda-li si budou moci vybrat demokratický vývoj, anebo zůstanou pod politickou mocí komunistických stran jako se tomu stalo v Číně.

Literární noviny 1968

Literární noviny 1968

Revoluční kvas roku 1968 se nevyhnul ani Berkeley

Revoluční kvas roku 1968 se nevyhnul ani Berkeley

A je už jinou kapitolou, že řada majetků vybudovaných v období let socialismu, byla po roce 1989 rozkradena v důsledku nezodpovědnosti zákonodárců, z nichž mnozí byli reformními komunisty z 60. let.

Ideje a principy reformních komunistů z 60. let zkrátka další vývoj naprosto překonal. Objevují se občas v nostalgii tehdejších protagonistů a ve snaze navázat na některé jejich prvky v programu sociálně demokratického hnutí a strany. Ortodoxní komunisté, zamlčující násilnou povahu jejich učení a programovou bezvýchodnost, nadále přitahují více než deset procent občanů České republiky. Čekají na příležitost, která by vyplynula z fatálních chyb řízení demokratické společnosti a tržního hospodářství.

21. srpen 1968 v Brně


Video