Bylo by nemístné chválit Divadlo Na zábradlí za odvahu. Třetí odboj je diskutované téma prakticky celých polistopadových jedenadvacet let a máme-li brát demokratické poměry v této zemi vážně, pak se přece nemůžeme radovat z pouhého faktu, že někdo se ujme tématu, na které existují diametrálně odlišné názory. Jakápak taky odvaha, když vzápětí po první premiéře o inscenaci referuje diskusní pořad České televize Události a komentáře. Jestli za něco Divadlo Na zábradlí chválit, pak za snahu zhostit se tématu naplno, s názorem, s úmyslem vytvořit inscenaci, na níž je zřejmé, že třetí odboj je téma, pro něž stojí za to nasadit tvůrčí síly.
Kvadratura kruhu
Text Miroslava Bambuška a režie Davida Czesaného nesplynuly v nějaký umělecký zázrak, to si řekněme hned a na rovinu. „Ústředím tématem celé hry je hledání kořenů aktivního odporu proti systému, který nás chce zotročit. Ve hře jsou situace, které se staly. Ve hře jsou osoby, které existovaly. Jde o kombinaci událostí a osob spojených s protikomunistickým odporem,“ poznamenává Miroslav Bambušek. Takto, slovně deklarováno, je to jasné a srozumitelné. Na jevišti už to tak jednoznačné není. Ze dvou důvodů, zdánlivě protichůdných:
Z představení pražského Divadla Na zábradlí Česká válka
a) Bambuškův text sice naštěstí není „western“, v němž by šlo převážně o střílečky a „chlapství“ na úkor společenského a mravního kontextu. Zato místy sesychá do didaktismu, do edukativních partií, které by výtečně posloužily jako ilustrační hrané vsuvky řekněme do televizního cyklu Historie.cs, v němž by se diskutovalo právě o třetím odboji.
b) Bambuškův text však zároveň je koláží, sledem fragmentů souvisejících tu těsněji, tu volně. To se těžko inscenuje. David Czesany byl pod náporem fragmentarizované hmoty textu nucen vybudit svoji imaginaci k úplné mobilizaci a pospojovat ty cáry rychlými střihy a akcemi, a zároveň „výkladově“ postavené partie scénicky probarvit, ozvláštnit, což ve výsledku občas na jevišti vyústí v dění zahlušující sebe sama, v dění významy spíše odebírající, než aby je přidávalo. Česká válka – myšleno doslova (tedy ta Bambuškova) i obrazně – je tak trochu kvadratura kruhu.
Z představení pražského Divadla Na zábradlí Česká válka - Leoš Noha
Křik, hluk, prach, pot
Ale herecký tým Zábradlí, vedle kmenových zaměstnanců rozšířený o hosty, Bambuškově „přestřelce“ dává lidský rozměr, nebo - snad přesněji řečeno – obaluje masem a individuální podobami dramatikem narýsovaný a vyštěkávaný střet principů. David Czesany dovedl herce ke zkázněným, přitom energickým výkonům, v nichž nekoketují se zavedenými typy, někdy přímo se šaržemi, které si za léta působení Na zábradlí, případně jinde, vypracovali. Petr Čtvrtníček vtiskl roli Majora opravdovou, vážně posazenou míru cynického sviňáctví. Natália Drabiščáková prochází v postavě Marie, smýkané city, pozoruhodnou názorovou a emoční proměnou. Leoš Noha dodal figuře faráře Hlada pevnou, neteatrální důstojnost. Igor Chmela se suverénně ujal tragicky rozpolcené postavy komunisty Ferdinanda, který je drcen mezi nároky strany a svým svědomím a vědomím, jací lidé jsou mu blízcí, proti nimž má bojovat. Ladislav Hampl se v roli odbojáře Radka statečně utkává s nabízejícím se patosem; tahle role mezi těmi, které Na zábradlí Hampl zatím vytvořil, patří k jeho stěžejním. Jiří Ornest Radkově otci Josefovi opravdově vtiskl dimenzi postavy založené na ideálech demokracie a humanity. Role naivní nány XY, která bezostyšně papouškuje bolševické fráze, je pro Magdalénu Sidonovou danajským darem, neboť co si s rolí počít? – tu lze jen s gustem odvézt, o což také herečka usiluje, ale víc než figurkou XY není. To Miloslav Mejzlík musel v postavě Varhaníka rozlousknout plastičtější oříšek: vyrůst z přehlížené nicky v užitečného idiota a posléze v muže, jemuž dějiny diktované komunisty daly vyrůst v chlapa s mocí rozhodovat o druhých. Plejáda figur je to tedy hojná, a to tady není vypočtena celá. Jeviště Zábradlí je zalidněné, ne však přelidněné, v řešení aranžérského rébusu v pohybu postav režisér uspěl.
Z představení pražského Divadla Na zábradlí Česká válka - Natália Drabiščáková a Miloslav Mejzlík
Je-li Česká válka v něčem naléhavá, pak ve schopnosti předat „tělesnost“, rozuměj pocit a vědomí, že poúnorová doba byla vedena „na krev“, že surovost rozpoutaná za nacismu pokračovala v této zemi jinými prostředky a pod jinými hlavičkami, nicméně s obdobnou bolestností pro jednotlivce a s devastujícími účinky pro celek. Tuto „tělesnost“ s křikem, prachem, potem či hlukem na jevišti například historická literatura těžko zprostředkuje. Česká válka je názorná a docela intenzivní lekce, nikoliv průzkum dobového myšlení skrze divadlo a hledání neotřelých pohledů na poúnorové dějiny.
Dvakrát spadlý řetěz
V kontextu pomalu končící sezony 2010/2011, kterou již formoval nový umělecký šéf divadla David Czesany, vyznívá Česká válka jako ten lepší z kusů, které během sezony Zábradlí uvedlo. Obě Czesaného režie, jak Česká válka, tak předtím inscenace textu Ambrózie německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (měla premiéru v prosinci), vykazují obdobný, nejspíš rytmický problém. V určité chvíli jim, lidově řečeno, spadne řetěz. Ne že by režisérovi došly nápady, naopak nastává zahlušení vjemy a dění na jevišti načas zkoroduje v pohyb bez sdělování. Tyto hluché minuty sice posléze odvanou, nicméně energie představení se už nevrátí na původní úroveň. Jistě, může to být dané kupříkladu tím, že obě inscenace jsem viděl při premiérách (a s přibývajícími reprízami se rytmus vylaďuje, to je známá věc). Nicméně to, že energetický propad se - alespoň pro mě - projevil u obou inscenací a ve zhruba stejném úseku (asi ve dvou třetinách stopáže představení), může signalizovat i dramaturgický problém při práci s textem.
Z představení pražského Divadla Na zábradlí Česká válka - uprostřed Ladislav Hampl, vpravo Jiří Ornest
Divadlo Na zábradlí se už poměrně dlouho umělecky hledá, jeho dramaturgii lze nyní jen těžko přesně a jasně specifikovat, vymezit jí uchopitelnou pozici na pražské divadelní mapě jakou má Divadlo Komedie nebo Činoherní klub. Říci o České válce, že tímhle směrem by mohla vést další umělecká cesta této scény, si netroufám, nicméně příslib by to být mohl. Být divadlem, kde se hraje „na doraz“ a kde se současnost i minulost tvrdě pojmenovává – se všemi riziky z toho plynoucími - by mohla být cesta. Jsem zvědav, kudy se Zábradlí bude ubírat.
Z představení pražského Divadla Na zábradlí Česká válka - Igor Chmela
O inscenaciMiroslav Bambušek: ČESKÁ VÁLKA Dramaturgie Lucie Ferenzová, Ivana Slámová Režie David Czesany Osoby a obsazení Světová premiéra 20. a 21. května v Divadle Na zábradlí, Praha. |
