Humor je všeobecně známým a typickým znakem jeho osobnosti. Není však samoúčelný a odhaluje netušené souvislosti. Dobře to vědí zejména posluchači Vatikánského rozhlasu, na jehož vlnách již neuvěřitelných 58 let nepřetržitě každý týden promlouvá. Jeho páteční homilie (kázání věnované biblickému čtení) jsou nejsledovanějším pořadem i po roce 1989, což také o něčem svědčí. Jejich kouzlo poznali mnozí, někdy i naprosto nepředpokládaní posluchači, jako například Alexej Čepička, nechvalně známý komunistický ministr z padesátých let. Ten se na sklonku svého neutěšeného života v osmdesátých letech svěřil jednomu knězi, že mu právě Špidlíkovy promluvy ukázaly nové obzory. Sice směrem k Východu, ale úplně jinak, než jak byl zvyklý.
Znalec Východu
Tomáš ŠpidlíkTomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích. Začal studovat v Brně češtinu a latinu. V roce 1940 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. Když nacisté jezuitskou rezidenci obsadili, odešel dokončit filozofická studia na Velehrad. |
Profesor Špidlík totiž půl století vyučoval takzvanou spiritualitu křesťanského Východu. Tento pojem může v našinci vyvolat spíše nepříjemné vzpomínky na internacionální bratrství zemí reálného socialismu. Východem se však v rámci křesťanství rozumí něco jiného. Etiopie, Egypt, Irák, Indie, Sýrie, Libanon, Palestina, Arménie, Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Řecko, Rusko – tam všude má křesťanství své specifické ladění a zabarvení, jež se skrývá pod pojmem křesťanský Východ, takže obsáhnout celou jeho šíři vyžaduje nesmírně široké znalosti, samozřejmě včetně těch jazykových. Tento obor proto neoplývá nepřeberným množstvím znalců.
A Špidlík mezi ně patří.
Je zajímavé, že totalita, která se tak zhoubně rozmohla právě v největší baště východního křesťanství – Rusku – způsobila, že Špidlík strávil většinu svého života na Západě, kde paradoxně přispěl ke znovuobjevení původního bohatství východního křesťanství, a to zvláště ruského. Právě proto také Špidlíka roku 1993 jmenovali čestným členem prestižní Petrohradské společnosti byzantských studií; moskevští patriarchové Pimen i Alexij II. mu mnohokrát prokázali nezvyklé pocty a řada jeho knih byla přeložena do ruštiny.
Cesta do Itálie
Všechno začalo roku 1949, po třech letech studií v Nizozemsku, kam ho z Velehradu poslali jeho jezuitští představení. Tehdy se chtěl v dobré víře vrátit domů do Boskovic, aby tam po kněžském svěcení sloužil primici (první mši). Jeho představení v Maastrichtu rozhodli, aby nejezdil, a poslali ho do Itálie. Kdyby byli méně prozíraví, jeho rodná Morava by určitě přišla o vynikajícího univerzitního profesora a s největší pravděpodobností získala mučedníka komunistické diktatury.
Odchod z vlastiV roce 1948 začíná studovat teologii v Holandsku. O rok později je vysvěcen na kněze a pokračuje v přípravě na působení v jezuitském řádu ve Florencii. Nakonec v roce 1951 odchází do Říma, kde na Papežském východním ústavu studuje východní spiritualitu a získává doktorský titul. Pak začíná jeho akademická dráha: přednáší na univerzitách po celém světě a spolupracuje s Vatikánským rozhlasem. |
Několikaletý pobyt jezuitského studenta na Západě by totiž českoslovenští představitelé jistě hravě vysvětlili jako špionáž a velezradu. Mimochodem, do téhož kontextu patří i záhadná, dosud nevyšetřená smrt Špidlíkova synovce Pavla Švandy. Tomuto nadějnému studentovi v roce 1981 komunistické úřady překvapivě umožnily navštívit strýce v Římě, aby byl pár měsíců po návratu domů ještě překvapivěji nalezen mrtev na dně Macochy, a to na místě, kam obvykle sebevrazi nedopadají.
Jinak to, že Tomáši Špidlíkovi od roku 1949 komunistické úřady nedovolily osobní kontakt s nejbližšími, nevyjímaje maminku, byl samozřejmý bonus, který dostal každý, kdo se ocitl za hranicemi komunistického ráje, zvláště byl-li "vatikánským špionem".
Roku 1951 byl tedy Špidlík po dvouleté pastorační praxi ve Florencii poslán do Říma, kde na Papežském orientálním institutu roku 1955 obhájil doktorskou práci o ruské spiritualitě. Se svou specializací to neměl úplně snadné ani na Západě. Prolínání světské a církevní dimenze v byzantské tradici přinášelo každému, kdo v tomto oboru působil, velký zájem ze strany skutečných špionů. Na obou stranách mocenských bloků byli tací, kteří si zájem o východní tradici vysvětlovali čistě politicky nebo chtěli odborníky jeho formátu politicky využívat. Být na Východě považován za špiona Západu a na Západě za špiona Východu, popřípadě obráceně, patřilo k době. Lidská ryzost a průzračnost však umožnily Špidlíkovi s úsměvem procházet všemi úskalími a přitom budovat s pravoslavnými křesťany pevné osobní, lidské vztahy, které jsou podle něho podstatou ekumenismu.
Stejný přístup ke všem
Komunikace na vysoce odborné, akademické rovině profesora Špidlíka nezdeformovala. A to je snad to nejpozoruhodnější a bezpochyby nejvíce ceněné všemi, kteří jej poznali, byť jenom prostřednictvím jeho knih. Důvěrný kontakt s myšlením starověkých autorů Špidlíkovi nepřekáží v kontaktu s moderním světem. Přestože ho rozmach informatiky zastihl v pětasedmdesáti, své texty nyní píše na notebooku a osobně komunikuje mailem. Mnohem obdivuhodnější je však jeho schopnost komunikovat s kýmkoliv o čemkoliv bez ohledu na postavení či věk. K čelným politikům nebo celebritám se chová stejně přátelsky jako ke zcela neznámým posluchačům nebo čtenářům, kteří se na něho obracejí.
Před dvěma lety během návštěvy na Slovensku, kde Špidlík přednášel tamějším biskupům, navštívil také maminku jednoho z nich. Čiperná stařenka, zvyklá na komunikaci s církevními hodnostáři, zpočátku nejevila zvláštní zájem o návštěvu jakéhosi římského kardinála, když jí ho její syn – řeckokatolický biskup – představoval. Teprve když padlo jméno Špidlík, rozzářily se jí oči a jadrnou slovenštinou prohlásila: "Veď toho predsa poznám z rozhlasu."
Kněžská a zároveň akademická činnost Tomáše Špidlíka, dlouholetého profesora římských univerzit a odborného poradce různých vatikánských úřadů, byly důvodem, proč jej Jan Pavel II. roku 2003 jmenoval kardinálem. Poslušně si od té doby obléká purpurový hábit, je-li někam pozván, aby přednášel.
Teď prý to bývá ještě častěji než předtím. Ti, kteří ho znají, vědí, že se při jeho promluvě určitě budou moci i zasmát, aby pak mohli, způsobem o to více osvěžujícím, objevit hlubší existenciální souvislosti svého vlastního života. Nebylo určitě náhodou, že byl tento český kardinál na jaře roku 2005 vybrán, aby promluvil k srdci všech kardinálů shromážděných v Sixtinské kapli na začátku konkláve, z něhož vzešel Benedikt XVI.
Nelze také opomenout impozantní publikační činnost profesora Špidlíka, jehož knihy (přibližně 50 titulů) vyšly ve 24 jazycích včetně arabštiny a korejštiny.
Ačkoli jeho spisy patří podle klasického třídění mezi asketicko-mystické, jejich vydání přináší nakladatelstvím zisk. On sám o tom však ani neví. Když vyšla jeho Ruská idea – nejprve francouzsky roku 1994 – přečetl si ji tehdejší prezident François Mitterrand i premiér Balladure, který pak autorovi zaslal děkovný list.
K obrovské literární plodnosti Tomáše Špidlíka se také váže úsměvná souvislost. Jeden německý kněz, který rovněž píše rozhlasová kázání, si Špidlíkovi posteskl, že po třech letech této práce už neví, co má do toho rádia pořád říkat. Rada, kterou uslyšel od Jeho Eminence, se může hodit nejenom kazatelům: "Ono to jde, ale je potřeba si taky něco přečíst."
Otec Špidlík o sobě tvrdí, že nyní na stará kolena je už dobrý tak akorát na to, aby přijímal vyznamenání neboli medaile, jak občas říkává s komickým nádechem strojené hrdosti. Je však více než jisté, že to není pravda.
Tomáš Špidlík – obraz, který s vámi mluvíŠpatně položená otázka, říkám si vždy, když slyším, kdo by mohl být "největším" či "nejvýznamnějším" Čechem (navíc se nikdo nikdy neptá na Češku). Srovnávat životy a práci některých lidí prostě nejde. Přesto jednu odpověď nabízím. Dokonce jméno žijícího člověka. Přitom ani jeho jméno, ani jeho dílo u nás část veřejnosti vůbec nezná. Navíc tento muž už dlouhá desetiletí ani nežije ve své vlasti. To jméno zní: Tomáš kardinál Špidlík. Proč? Protože málokdy potkáte někoho, o kom si po prvních minutách myslíte, že má noblesu, že je přátelský a ve svém oboru tak vynikající odborník. Kardinál Špidlík, uznávaná světová kapacita na spiritualitu Východu, takovým zjevením je. Přesvědčil mě o tom nejenom v říjnu 2003, kdy jsem s ním ve Vatikánu dělal rozhovor. Dokázal to celým svým životem, kdy nikdy před ničím ve své víře (náboženské ani myšlenkové) necouvl. Ideál. Tak v mých vzpomínkách vypadá Tomáš Špidlík. I po letech se mi vybavují věty, které od starého pána zněly tak moderně. Například: "Myšlenky se nikdy ničím nedají svazovat." Nebo: "Žijeme v obraze, jenže lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenže všechno, co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví." Doba i život si jdou vždy vlastní cestou. Takový je i kardinál Špidlík. Dokázal vzdorovat i nejodpornějším diktaturám 20. století – nacismu a komunismu. Ukázal tím lidem cestu, po které máme jít, pokud bychom se chovali ideálně. Ideálně se však většina lidí nechová. Právě proto hledáme ideály. Někdo se upíná k takzvaným celebritám, já si vystačím s tímto českým knězem. Lpět na svých zásadách. Lehce se to říká, těžko dodržuje. Chci proto připomenout další Špidlíkův názor mířící k současné společnosti. "Češi neumějí diskutovat. Když někdo nesdílí jejich mínění, považují to za urážku." Kardinál, což mohou potvrdit všichni, naslouchal trpělivě vždy všem. Ale pak i tak řekl, co chtěl on sám. I v těch nejvážnějších chvílích si Tomáš Špidlík také uchovává nadhled. Byl v roce 2003 jmenován jen jedenadvacátým českým či moravským kardinálem od 14. století. "Pro mě jmenování vzhledem k věku mnoho znamenat nemůže. Beru to hlavně jako uznání mé práce. A také tím náš národ vstupuje určitým způsobem do dějin." Kdyby náš národ vždy vstupoval do dějin takto, můžeme být pyšní. Když jsem s Tomášem Špidlíkem hovořil, popsal mi i tuto příhodu. Byl jednou u papeže Jana Pavla II., který mu chtěl dát požehnání. Kardinál mu řekl: Nemůžu si kleknout, mám potíže s nohama. Papež odpověděl: Také nemohu klečet. Špidlík na to: Svatý otče, jak jsme šťastni, že problémy začínají od nohou, a ne od hlavy. Pamatujme si to – vážné problémy vždy začínají u hlavy. VILIAM BUCHERT, komentátor MF DNES |
