Čtvrtek 12. prosince 2019, svátek má Simona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 12. prosince 2019 Simona

Deset mužů z Hradu

  15:05aktualizováno  15:05
Víceméně silné osobnosti stály od roku 1918 v čele našeho státu. Silný názor má na ně i politolog z Univerzity Karlovy Josef Mlejnek mladší. Kavárna on-line přináší část jeho obsáhlé studie.

Masarykův včelín v Lumbeho zahradě, Pražský hrad | foto: Jiří Koťátko

"Tož, to ne," reagoval prý Tomáš Garrigue Masaryk v prosinci 1918 na minimum prezidentských pravomocí v navrhované prozatímní Ústavě československého státu. Předáci politických stran inklinovali k posílení moci parlamentu a upozadnění prezidenta do role symbolu bez reálné moci, což odpovídalo dobovým evropským trendům. V poválečné demokracii totiž začal roli hlavy státu plnit buď konstituční panovník, anebo nepřímo volený prezident, jehož pravomoci nestály za řeč.

Masaryk by nejraději zavedl prezidentský systém po americkém vzoru, v němž by si ministry do své vlády jmenoval sám, zatímco parlament by pouze projednával a schvaloval zákony."Chce-li si naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí ... Na tom stojím a s tím padám – pří vší loyalnosti a upřímném přátelství k Vám," napsal v únoru 1919 Masarykovi tehdejší ministerský předseda Karel Kramář.

Ve stejném dopise dále Masaryka "prosil a zaklínal", aby "zůstal nad oblaky", neboť "kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebujeme". Masaryk se však s rolí pouhého symbolu nehodlal smířit.

Silný prezident
Belgický socialista Vandervelde sice označil Masarykovo prezidentství za "mravní diktaturu", ale tato charakteristika pomíjí řadu důležitých věcí. Masaryk nebyl žádným naivním moralistou a dobře věděl, že s pouhým kazatelstvím a karatelstvím by mnoho nezmohl. Brzy pochopil, že americký prezidentský model neprosadí, ale současně vnitřně odmítal přijmout parlamentní systém, který mu vnucovali předáci politických stran. Výsledkem této politické srážky bylo jisté posílení prezidentských pravomocí v textu nové ústavy z února 1920. Některými z nich disponují čeští prezidenti dodnes, kupříkladu právem vetovat zákony, přičemž případné prezidentovo veto musí parlament přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců.

Prvorepublikový prezident byl z hlediska textu ústavy o dost silnější než současný český. Pouze on měl právo jmenovat premiéra – žádný "třetí pokus" předsedy parlamentu únorová ústava neznala. Také mohl stanovit počet ministrů (a tedy i ministerstev). Za nejsilnější Masarykovu pravomoc, byť ji pokaždé využil ve shodě s vládou, však nutno označit právo rozpustit parlament, čehož využil třikrát.

Masaryk by se patrně stal aktivním a vlivným prezidentem i bez významných formálních pravomocí. Jeho přirozená autorita byla obrovská: TGM, "prezident Osvoboditel", muž Prozřetelnosti, jenž přinesl porobenému národu suverenitu a státní samostatnost, mohl spoléhat – a také spoléhal – na mimoústavní procedury, na osobní vliv, spřízněné či rovnou placené prohradní novináře, na příznivce uvnitř všech politických stran, které si často zavazoval tak, že jim pomohl v nějaké "delikátní" situaci. Nezřídka nemalým finančním příspěvkem. Také ústavu si často interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. Jeden z tvůrců ústavy, profesor Hoetzel, si roku 1929 povzdechl: "To všecko se vysvětluje velikou úctou k prvnímu presidentovi, ale může znamenati nemilý prejudic pro jeho nástupce, jimž bude těžko dávati méně."

"Kult osobnosti"
Velká autorita, jíž se Masaryk těšil mezi českou politickou elitou, se odvozovala hlavně z jeho a Benešovy pozice u představitelů dohodových mocností. Předseda národních socialistů Václav Klofáč se vrátil z jednání s představiteli zahraničního odboje, jež proběhla koncem října 1918 ve Švýcarsku, doslova s očima navrch hlavy. Po návratu do vlasti prý vzrušeně vyprávěl, že dohodoví diplomaté "neučiní nic, než co jim řekne Masaryk, Beneš a Osuský". Když jde o záležitosti mající přímý vztah ke vznikajícímu Československu, pak prý "Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka nebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná ..."

Odkud to provinční politik Klofáč věděl? Patrně od Masaryka s Benešem a jejich okolí, u Wilsona či Lloyda George si to ověřit nemohl. Vztah domácích demokratických politiků k Masarykovi a později k Benešovi se však od té doby veskrze odvíjel od Klofáčova vzoru. Nutno dodat, že s fatálními důsledky.

V souvislosti s diskusemi o zavedení přímé volby českého prezidenta se tedy nabízí všetečná otázka: uspěl by v ní TGM, zejména pokud by se konala v prvních letech existence republiky? Těžko říci, jedno je však skoro jisté: Masarykova nezpochybnitelnost coby prezidenta byla zprvu dána jeho mezinárodní pozicí, až následně ji rozvinulo a utvrdilo jeho působení v úřadě. Masaryk také dovedl vhodně kombinovat vlastní ideje s potřebami pragmatického, ba až machiavellistického upevnění moci.

Zakladatel tradice
Pozdější premiér, sociální demokrat Václav Tusar, obstaral na sklonku roku 1918 ve Vídni pro Masaryka kočár Františka Josefa I., který císař používal na cesty po metropoli podunajské monarchie. Masaryk ho však odmítl. "Při jízdě vítající Prahou jsem použil demokratického automobilu, nechtěje jet ve starém pozlaceném voze, charakterisujícím dobu minulou," napsal o tom v knize Světová revoluce.

Přívlastek "demokratický" ve vztahu k automobilu, tehdy spíše znaku příslušnosti k elitě, jistě zarazí, protože ho lze použít nanejvýš v souvislosti s Fordem T z roku 1907, nicméně pouze v amerických poměrech. Avšak – je kůň, v jehož sedle se pak TGM nechal často zachycovat, demokratický?

Podle lidoveckého ministra Mořice Hrubana prý Masaryk na nějakém výletě reagoval na panoráma hradu Křivoklát slovy, že by "tyhle feudální památníky měly zmizet". Přesto si za své sídlo bez váhání vybral "feudální" Pražský hrad, a především fürstenberský zámek Lány, kde nejčastěji přebýval. Proč nezvolil něco podobně "demokratického" jako automobil?

"Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. Hrad mu to také stále připomíná. To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci," cituje dle archivních pramenů Masarykovo vyjádření historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad.

TGM založil prezidentskou tradici tak silnou, že by se první republika, v rozporu s převládajícím hodnocením, dala označit za poloprezidentský systém. V meziválečných evropských demokratických systémech bylo postavení československého prezidenta, zhruba řečeno, druhé nejsilnější hned po německé výmarské ústavě. "Otcem zakladatelem" prvorepublikového poloprezidencialismu se Masaryk stal jak tím, že prosadil do textu ústavy významné pravomoci, tak praxí přesahující ústavou vyznačené meze. Symbolicko-psychologické důsledky Masarykova odkazu můžeme pozorovat dodnes a český politický systém to v evropském kontextu dělá výjimečným.

Pražský hrad, pracovna Edvarda Beneše

Edvard Beneš: pyšný robot
"Bez Beneše bychom republiku neměli," stanovil Masaryk hlavní argument pro Benešovo nástupnictví už na počátku vzniku Československa. Usilovná snaha "prezidenta Osvoboditele" prosadit svého nejtěsnějšího spolupracovníka ze zahraničního odboje za svého nástupce v prezidentském úřadu svědčí o zvláštních, až "monarchických" rysech prvorepublikového republikanismu. Beneš, Masarykův "politický syn" i faktický člen jeho rodiny, měl po něm zasednout na panovnický stolec.

Tato zvláštnost našla vyjádření i v samotném textu ústavy z roku 1920, která pro výkon prezidentské funkce stanovila minimální věk 35 let (tolik tehdy bylo Benešovi), zatímco pro senátora platila hranice 45 let. Předáci politických stran Masarykovo přání vlažně akceptovali a nedovolili si proti němu otevřeně vystupovat.

Ve skutečnosti ale nechávali otázku nástupnictví otevřenou. Respektovali sice Benešovu nenahraditelnost v zahraniční politice, to, že je dobře zapsán u státníků tehdy rozhodujících evropských mocností, ale Beneše rádi rozhodně neměli. I Hradu a Masarykovi nejbližší lidé, včetně Karla Čapka, neskrývali, že se jen obtížně vyrovnávají s Benešovou chladnou strojovostí a nedostatkem citu. Autor hry, jež dala světu slovo robot, možná s hrůzou tušil, že při setkání s Benešem má před sebou jakéhosi robota z masa a kostí.

Život je boj
Beneš vyrůstal ve skromných poměrech a mezi vrstevníky zaujímal pozici otloukánka. Tehdy se v něm patrně zrodila touha dostat se nahoru, a to nemilosrdně, takřka za každou cenu. Matka z něj chtěla mít kněze, nicméně víru mu – někdy přímo doslova – vytloukli z hlavy jeho starší volnomyšlenkářští bratři, a co nezvládli oni, dokončili pokrokářští učitelé. Na střední škole si podle vlastních slov našel náhradní "evangelium" – sociální darwinismus. Přijal za svůj názor, že život v lidské společnosti je především urputným bojem o přežití, v němž mohou zvítězit jen ti nejschopnější. "Dovedu jít k cíli i přes mrtvoly, dovedu i zabít," řekl prý Lvu Sychravovi.

Masarykovi vytýkal Beneš přílišnou náboženskost, přebytek romantismu. On sám uznával pouze chladnou, všech citů zbavenou "analysu", jejíž závěry pak hodlal prosazovat v praxi všemi dostupnými prostředky. Nazýval to "vědeckou politikou", k níž se celý život hlásil. Ideál vládce viděl v racionalistickém sociologovi, který nejprve vše promyslí a zanalyzuje v rovině teoretické a pak své neomylné vědecké závěry machiavellisticky zrealizuje v rovině praxe. A sám se snažil právě takovým vládcem být. Není asi nelogické, že člověk, který povýšil strohý vědecký racionalismus na nové náboženství, sám sebe dotvořil do podoby živého robota.

Stranictvím Beneš opovrhoval, považoval ho spíše za nutné zlo a počítal s budoucí redukcí politických stran na maximálně dvě až tři. Tato redukce našla pak své vyjádření v poválečném systému Národní fronty, který usnadnil komunistům cestu k moci. Edvard Beneš neopovrhoval pouze stranami, stejně svrchu hleděl i na domácí české politiky. Směs jeho samotářství, intelektuální povýšenosti i čistě mocenských ohledů pak vedla k tomu, že Beneš dělal vše sám a nechtěl k rozhodování připustit nikoho dalšího.

Antonín Klimek cituje v knize Boj o Hrad profesora edinburské univerzity a Masarykova přítele Charlese Saroela, jenž ve své studii o Benešovi z roku 1922 (po řadě obdivných stránek) napsal: "Pan Beneš je příliš ochoten brát na sebe úkoly, které vykonat je takřka nad síly jakéhokoli smrtelníka. Zapomíná, že dokonce Napoleon se musel naučit způsobu delegování velké části své práce na pečlivě vybrané poručíky."

Brilantní analytik
Od vzniku republiky až do svého zvolení prezidentem roku 1935 zastával Beneš funkci ministra zahraničí. "Starost o zahraniční a mezinárodní věci bude vždycky to nejprvnější pro každého našeho presidenta!" pronesl Masaryk v roce 1934. Rok předtím nastoupil v Německu k moci Adolf Hitler. Edvard Beneš tak převzal prezidentský úřad v době, kdy se versailleský bezpečnostní systém začal definitivně hroutit. A jak byl zvyklý dělat vše sám, ležela hlavní tíha zodpovědnosti v době mnichovské krize na něm. Ostatní ho nechali, neboť se tak alespoň zbavili zodpovědnosti.

Za války se jako hlava odboje stal – podle vlastních slov – diktátorem. Rozhodoval sám, ostatní sice občas něco namítali, ale Beneš měl své koncepce a představy, jak dosáhnout jejich naplnění. Právě v době války moc československého (exilového) prezidenta kulminovala. Ještě před jejím koncem, v zimě a na jaře 1945, však Beneš přenechal klíčové mocenské posty v nové vládě komunistům. Právě za války dostal Beneš příležitost, aby sám sobě i okolí dokázal, že je brilantním analytikem nejen mezinárodního dění, ale přímo rozhodujících dějinných sil, že dovede správně předvídat budoucí vývoj a včas zabezpečit Československu pevnou pozici na straně vítězů globálního střetnutí. Jak si tento sociolog-machiavellista tedy vedl?

Na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919 zažil Beneš, jaké to je, když jsou plány určujících mocností v souladu s plány menšího jedince a on z toho dovede těžit. Ještě v roce 1915 živořil v bídě v pařížském exilu, kde se živil chlebem mazaným levnou marmeládou a upatlanými prsty smolil agitační brožurky bojovně nazvané "Zničte Rakousko-Uhersko!". Žil sám, psal si jen s Masarykem a některými členy rodiny. Až po čase mu Milan Rastislav Štefánik díky svým kontaktům ve vysokých politických a podnikatelských kruzích obstaral nějaké peníze, takže se mohl slušně obléci a přesídlit na lepší adresu. Však za to také bonvivánského Štefánika dlouho a upřímně nenáviděl.

Edvard Beneš zažil zázračný obrat, kdy se v průběhu pouhých tří let přenesl z plesnivého bytu na předměstí do královského zámku ve Versailles, kde se rozhodovalo o osudech světa. Nehrál tu sice hlavní roli, avšak mohl by klidně aspirovat na Oscara za nejlepší výkon v roli vedlejší. Otázkou je, nakolik si svůj vzestup zavinil sám a nakolik ho vyneslo slepé tsunami dějin.

Subjektivně si však určitě vytvářel různá zdůvodnění pro první verzi. Doufal, že versailleské mírové dohody o poválečném uspořádání nastolí říši, nad níž slunce nezapadá. Začalo zapadat docela rychle, ale, jak známo, po západu slunce nebývá hned tma, což někomu postačí, aby si ještě dlouho vytvářel iluzi pravého poledne. Mnichov 1938 jí však učinil definitivně přítrž.

Mocnosti najednou neodměňovaly, a naopak vrčely a cenily zuby. V případě Francie sladké a hrdého Albionu šlo o zuby zrádné a pokrytecky zbabělé, ale stisk od nich bolí snad nejvíc. Zde leží kořen Benešovy touhy po satisfakci za každou cenu, která ho přivedla do Stalinovy náruče.

Naděje v Moskvě
Edvard Beneš navíc pochopil, že Versailles druhé světové války leží v Moskvě, v čemž se nemýlil. Vůbec nebyl hloupý, často u něj nalezneme stopy velmi prozíravé intuice i pronikavé, zejména sociologické vhledy do budoucnosti. Světlo jeho intuicí, analýz a koncepcí u tohoto navenek chladně racionalistického robota zatemňovala a deformovala lidská nedokonalost a hřích. Pýcha (rádoby)zasvěceného znalce objektivních zákonitostí běhu světa, uražená ješitnost, vskutku až jedovatá pomstychtivost.

Od února 1948 v podstatě neutichly spory, zda se prezident Beneš mohl, či měl komunistům postavit. Ale Beneš přece komunistům ani vzdorovat nechtěl, neměl to v plánu, neboť vytvořil koncepci sbližování komunismu s kapitalismem, jakési třetí cesty. Západní welfare state, jenž vrcholí v 70. letech minulého století, dává Benešovi vlastně za pravdu, ale jen zčásti, neboť skutečnost vypadala o dost jinak, než jak si Beneš představoval.

Pronikavost úsudku se u něj spojovala se slepou (a pyšnou) vírou ve Stalinovo pragmatické zmoudření. Beneš tedy nechtěl s komunismem bojovat, on ho hodlal polidštit, humanizovat, westernizovat. Již tato strategie musela vést do záhuby. "Podíl doktora Beneše na polidštění Stalina" – tak měl znít název oslavného spisku vystaveného na pultech knihkupectví po celé zeměkouli, jenž však nikdy neopustil říši prezidentových snů a fantazií. Sám si oděl svého vlka do roucha beránčího...

Byl vinen?
Krátce po komunistickém převratu vydal Ferdinand Peroutka brožurku Byl Edvard Beneš vinen? "V únoru 1948 byly vyvozeny jen poslední důsledky z toho, co ve skutečnosti se stalo před třemi lety. Revoluce byla v Československu provedena už roku 1945, když komunisté v moskevských jednáních se zmocnili ministerstva vnitra a když potom ... uchvátili většinu rozhodujících pozic ve státě," píše autor Budování státu o jeho smutném konci. Beneš jim v tom příliš nebránil podobně jako většina demokratických politiků, o nichž Klement Gottwald prohlásil, že v březnu 1945, při jednáních o tzv. košické vládě, "měli prázdné ruce a prázdné hlavy". Když měly být v únoru 1948 "vyvozeny poslední důsledky", demokraté se podobně jako v době Mnichova spolehli na Beneše. Tedy na muže, jenž už patrně vnitřně rezignoval dávno předtím, a nadto hodně nemocného, a pak se přeli, čím vším je vlastně vinen.

Ti šťastnější z demokratů se takto přeli v exilu, ti méně šťastní v Jáchymově. Benešovo pohrdání domácí provinciální "elitou" bylo tedy do jisté míry na místě. Na druhou stranu – sociologicko-politický robot E. B. se přece jen dost přepočítal. Nebyl zas až tak geniální, jak si pyšně myslel.

Na závěr popišme obtížně pochopitelný paradox. Chladný suchar Beneš s tolika chybami byl a dodnes je mnohými vřele milován. Možná je to proto, že přece jen zosobňuje odkaz Masarykovy první republiky a je považován za přesvědčeného demokrata, který podlehl přesile, nejprve hnědé, pak rudé. Prestiž a pozici prezidentského úřadu však tak jako tak umocnil. Ostatně, i komunisté stáli o to, aby Beneš zůstal na Hradě a formálně zaštítil jejich puč, což odevzdaný Beneš učinil. "Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři," adresoval mu pak Peroutka ostrá hořká slova.

(…)

Pražský hrad, pracovna Václava Havla

Václav Havel: bezmoc mocného
Listopadová revoluce v roce 1989 vystavila Václava Havla do situace, kterou dosud neznal: musel převzít roli skutečného politika, tedy někoho, kdo oslovuje a vede masy. Existenciální pojetí veřejného působení jako "života v pravdě" neboli tzv. nepolitickou politiku rychle vystřídala plná náměstí a boj o moc jak s končícím komunistickým režimem, tak v rámci široké protirežimní koalice. Euforie z pádu komunismu se totiž čím dál tím více prolínala s rostoucími ambicemi skupin i jednotlivců.

V době masových protirežimních demonstrací novopečený tribun lidu Havel ukul historický kompromis s pružným a vlivným komunistou Mariánem Čalfou. Zažehnal tak nejenom nebezpečí plynoucí z "kontrarevolučních" aktivit starých struktur, ale získal též rozhodující převahu nad reálnými konkurenty v boji o vytoužený(?) prezidentský úřad, Ladislavem Adamcem i Alexandrem Dubčekem. K vítězství nad legendou Pražského jara Dubčekem mu pomohlo i nepsané pravidlo, že když je premiérem Slovák, prezidentem musí být Čech. Stejně jako slib, že po volbách v létě 1990 se uskuteční další prezidentské volby a karty se znovu rozdají. Následovala dodnes problematická volba disidenta Václava Havla komunistickým parlamentem.

Havel a Čalfa
Po pragmatickém svazku Havel–Čalfa z let 1990–92 zůstává dodnes pachuť a neustále se vracející otázka: stálo to za to, bylo to nutné? A nezaplatili jsme všichni příliš vysokou cenu za hodně zbrklé obsazení funkce prezidenta bez významnějších pravomocí?

Vliv Václava Havla byl v revolučních dobách obrovský, postupem doby však slábl, protože narazil na fenomén politických stran. Stejně jako na každodenní (a nudnou) formu prosazování politické vůle cestou projednávání a úporného prosazování zákonů, předpisů a vyhlášek v parlamentních kuloárech, výborech i v byrokratické houštině ministerstev a úřadů. Jeho polistopadový odpor k politickému stranictví přitom nebyl momentální reakcí revolučního romantického hrdiny na byrokratizaci a jistou "normalizaci" politického života.

Havel byl v tomto ohledu naprosto konzistentní. Již v Moci bezmocných z roku 1978 napsal: "Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky. ... Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. ... Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzívních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe."

Pro případ – v roce 1978 reálně nepředstavitelný – výrazného uvolnění poměrů, či dokonce pádu komunismu by podle Havla "mohl být tradiční parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí a obnovit smysl pro demokratickou diskusi. Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení," by bylo podle Havlova názoru "přinejmenším krátkozraké".

Tolik Václav Havel z roku 1978. Po celou dobu svého působení v prezidentské funkci říkal v podstatě totéž. Zde se pochopitelně zásadně střetl s politikem, který volal právě po restauraci "osvědčených forem" a stavěl se proti experimentům a třetím cestám – s Václavem Klausem.

Václav Havel a Václav Klaus

Dva Václavové
Jenže nešlo pouze o střet dvou teorií, neboť Václav Havel se svými představami narazil i v praxi. Bez stranické podpory v parlamentu totiž dokázal prosadit čím dál tím méně. Československo se nakonec rozpadlo, jeho snaha o prosazení zákonů na podzim 1991, které měly společný stát udržet, skončila neúspěšně. Snad největší ponížení představoval pokus o jeho lynčování, když jako československý prezident při návštěvě Bratislavy v březnu 1991 zavítal na demonstraci nacionalistů.

Vznik České republiky v lednu 1993 pak znamenal postupné skomírání Havlova vlivu i étosu, i když do úřadu prezidenta se jej neodvažovala nevolit ani ODS. "Havel je v cizině nejznámější, lepšího kandidáta nemáme" – zněl vždy hlavní argument pro jeho setrvání na Hradě. Zejména v době, kdy v Parlamentu existovala alespoň trochu konzistentní většina, se musel prezident Havel omezit na verbální kritiku poměrů a na opakování svých hlavních témat: dodržování lidských práv, zodpovědnost za svět, kritika politického stranictví, podpora (jeho pojetí) občanské společnosti. Jenže moudrost, je-li stokrát opakována, navíc stejnými slovy, začíná znít jako fráze.

Podceňovali bychom však Václava Havla, kdybychom z něj dělali pouze planého moralistu. Už za sametové revoluce projevil nečekané vlohy pro zákulisní manévrování. Po volbách 1996, které z tehdejší vládní koalice učinily koalici menšinovou, Václav Havel pochopil, že má jedinečnou šanci opět vstoupit do aktivní politiky.

Vzájemná podpora Hradu, menších koaličních stran (zejména Josefa Luxe) a opozičního křídla v ODS (Josefa Zielence) nakonec vedla k pádu druhé vlády hlavního Havlova rivala – Václava Klause. Je příznačné, že v čele kabinetu, jenž měl otevřít novou éru "očištěné" politiky, stanul Josef Tošovský, člověk formátu Mariána Čalfy. Byl to někdejší šéf centrální banky Tošovský, na něhož až nedávno vyšlo najevo, že byl spolupracovníkem komunistické rozvědky. To ale musel tušit každý, kdo věděl, že Josef Tošovský působil před Listopadem v londýnské pobočce Živnobanky, finančního ústavu, který prováděl pro komunistický režim životně důležité bankovní operace.

Po krátké epizodě s Tošovského vládou však následovaly předčasné parlamentní volby v létě 1998 a po nich další Havlova politická porážka: opoziční smlouva dvou největších politických stran, jež přinesla i záchranu Václava Klause jako čelného ústavního činitele.

Volby 2002 sice znamenaly nástup Havlovi blízkých sil k vládě, jenže ta se ujala moci v době, kdy už si pomalu začínal na Hradě balit kufry.

Odcházení
Od revoluce visela ve vzduchu tichá otázka, jestli Václav Havel ještě někdy napíše divadelní hru. Už se stalo a nese název Odcházení. Je to hra o hořkosti ze ztráty moci a z chování těch druhých, kteří pozvolna odpadají a navazují alianci s novými mocnými. Jednu věc nám však Václav Havel ještě dluží: hru, v níž se více vypořádá sám se sebou, drama o vztahu disidenta a komunistických pragmatiků typu Mariána Čalfy a Josefa Tošovského. Hru o kontrastu velkých slov a mocenského pragmatismu, pro nějž měl až nečekané pochopení vždy, pokud byl v jeho vlastním zájmu. Snad se jí ještě dočkáme.

Václav Klaus: poslední mohykán?
Při historicky prvním jednání delegace Občanského fóra s posledním komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem v Obecním domě 26. listopadu 1989 došlo hned na začátku k drobnému faux pas. Václav Havel představil člena své delegace Václava Klause slovy: "To je doktor Volf." Když ho Václav Klaus opravil, uvedl Václav Havel vše na pravou míru: "Promiňte mi, chtěl jsem říct Klaus, ekonom z Prognostického ústavu."

Tehdy to vypadalo jako nevinné přeřeknutí, jaké se člověku běžně přihodí i v mnohem méně vypjatých situacích. A nelze v něm samozřejmě hledat kauzální příčinu dodnes velmi napjatých vztahů mezi oběma muži. Některé náhody však s odstupem času přestanou jako náhody vyhlížet. Stejně jako se nikdy nedozvíme, jakou roli sehrála v prvních revolučních dnech roku 1989 slečna Drahomíra Dražská, která pustila do světa zprávu o mrtvém studentovi, musíme i tuto revoluční „náhodu“ ponechat bez vysvětlení. Kdyby se však ukázalo, že celý polistopadový vývoj probíhal podle scénáře neznámého dramatika, nemohl budoucí vnímání Václava Klause očima Václava Havla předznamenat lépe. Klaus – původce všeho zla, Klaus – doktor Vlk.

Vlastík Klein
Havlovo Odcházení není jen hrou o konci kariéry jednoho významného politika, neboť má především zachytit smrt starých časů a příchod nové modernity, dravé, nesmlouvavé a děsivě obhroublé, symbolizované zde – například – zvukem motorové pily kácející višňový sad, vyzváněním mobilu a vizí výstavby jakéhosi multifunkčního polycentra.

Slovy Moci bezmocných z roku 1978, hra zachycuje triumf "statického komplexu ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících masových politických stran [...]; složitých struktur skrytě manipulujících a expanzívních ohnisek kumulace kapitálu; všudypřítomného diktátu konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celé té povodně informací".

Příchod nového marasmu personifikuje postava jménem Vlastík Klein. Nejen iniciály jeho jména svádějí k jednoduchému výkladu, že jím Havel zachycuje samotného Václava Klause. Nicméně i Václav Havel si musel povšimnout, že Václav Klaus svým životním stylem do doby okázalého konzumu, korupce a bezskrupulózního kořistnictví jaksi nezapadá. Ovšem Havel nikdy Klausovi nepřestal vyčítat, že k "transformačnímu neštěstí" výrazně přispěl svým ekonomistním vnímáním světa, necitlivostí k významu práva, kultury, dějinné tradice a podobně. Václav Klaus je v tomto kontextu jakýmsi komiksovým "doktorem Volfmanem", šíleným profesorem, jenž vypustil z láhve džina "trhu bez přívlastků", který pak za sebou zanechává spoušť.

Zhruba taková je Havlova argumentace jejich sporu o devadesátá léta, jenž je dodnes jednou z hlavních konfliktních os české politiky i společenské diskuse.

Konec epochy
Smutek nad koncem jisté epochy ve stejném roce, kdy Havel dopsal Odcházení, vyjádřil i jeho hlavní politický sok a nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. V "dvojnekrologu" Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho, který vyšel v Lidových novinách druhého srpna 2007 pod titulkem "Konec starých dobrých časů?", Klaus píše, že oba filmoví režiséři byli spolutvůrci celé "jeho" epochy: "Byla to doba stále ještě moderní, nikoli postmoderní. Jisté hodnoty ještě měly svou platnost, ještě nebyly relativizovány, a tím zásadně zpochybněny. Velikánové byli velikány a jako takoví byli respektováni. Nebylo možné je přehlížet, každý se s nimi musel tak či onak vypořádat – profesně i zcela osobně. [...] Nabídka, zejména v našem, komunismem sevřeném světě, byla sice daleko omezenější, ale díky tomu i obsáhnutelnější. Základní věci prostě nebylo možné přehlédnout.

Neexistovala televize, alespoň ne jako masový jev. Četli jsme, asi daleko více než dnes, chodili jsme na výstavy a do divadel, ale dominoval film. Byl hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování, byl účinnou cestou nastolování otázek i formulování odpovědí. [...] Z velikánů, kteří nás ve filmu nejvíce ovlivňovali (a nezemřeli už dávno jako Fellini, Visconti či Buñuel), až do dnešních dnů ‚vydrželi‘ právě Bergman a Antonioni. Nevím, jestli svou dobu ‚přežili‘, nebo jestli právě tím, že ještě žili, umožňovali, aby tato doba stále trvala. Chci věřit, že platilo to druhé."

Klausův závěr o vztahu trvání jisté epochy a trvání pozemské existence těch, kteří ji reprezentují, lze vztáhnout i na něj samotného a jeho domnělého antipoda Václava Havla. Pokud oni dva odejdou z veřejného života, skončí jedna epocha.

Nikoliv náhodou se sešli v šedesátých letech v časopisu Tvář, a byť se oba potkali až za sametové revoluce a záhy se vyprofilovali jako velcí soupeři, mají přesto společného mnohem více, než by byli ochotni připustit. Patří ke stejné době, v níž se ještě názory formují a tříbí kolem nějaké revue či časopisu, kdy lidé ještě čtou hodně knihy a diskutují o nich, kdy se i od výtvarného umění, hudby a filmu očekává především hledání odpovědí na otázky lidské existence. K době, kdy i obraz a zvuk jsou ještě nositeli nějakého závažného sdělení.

To se projevilo i v pěti letech Klausova prezidentství (2003–2008), během nichž český prezident proslul zprvu jako kritik byrokratizace a přílišného stupně integrace Evropské unie, posléze jako oponent teorie o globálním oteplování, respektive tvrzení o hlavním podílu lidské činnosti na tomto jevu. Většina "polemik" s Klausem však měla docela ubohé "věcné jádro": spočívala v tvrzení, že Václav Klaus stojí buď proti "celé Evropě", anebo proti "panelu všech vědců", a že Česká republika má kvůli tomu mezinárodní ostudu. Jen málokdo z Klausových oponentů dokázal opravdu věcně argumentovat. To samozřejmě vůbec nedokazuje pravdivost Klausových názorů, dokládá to však intelektuální ochablost české společnosti skoro dvacet let po převratu.

Satisfakce
Někdejší ministr financí a pozdější premiér Václav Klaus dokázal v úřadu prezidenta něco, v co mnozí nevěřili – změnit vlastní politický profil. Namísto stranického politika, který společnost rozděluje na zhruba třetinu zapálených sympatizantů a dvě třetiny místy až zavilých odpůrců, se na Hradě objevil konsensuální, někdy až všelidový "otec národa". Není sice zdaleka tak nadstranický, jakým by se veřejnosti i médiím rád jevil, ale když už intervenuje, tak opatrně a ve skrytu.

Stabilní stranický systém v podhradí jako by Václavu Klausovi poskytoval historickou satisfakci v jeho sporu s Václavem Havlem o podobu české polistopadové demokracie: namísto neformálních struktur klasické politické strany. Jenže slova Václava Havla vyřčená roku 1978 na adresu politického stranictví – "komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti" – padnou na současnou českou politiku jako ulitá.

I samotnému Václavu Klausovi byl koncept široce rozkročené všeobjímající catch-all party vždy proti srsti. "Změnila se také doba, jsou jiné úkoly, přestává dominovat elementární pravolevé politické téma. Což já říkám nerad, protože ho pořád zastávám a vím, že bych ho uměl obhajovat. [...] Ten spor se ale dneska začíná vést trošku jinudy a také ODS se v něm podle mého názoru už pohybuje někde jinde. Jestli se mě ptáte, zda je to vývoj v souladu s mými představami, pak říkám, že není," prohlásil v rozhovoru pro časopis Týden osmého ledna 2007.

Ideová rozbředlost, bezbřehá svoboda, společnost, v níž si jeho slovy "všichni hned tykají", Klausovi nesedí, nejsou z jeho světa, který – zdá se – definitivně mizí.

. Všichni naši prezidenti

Všichni naši prezidentiČlánek Josefa Mlejnka ml. - stejně jako zde již zveřejněný text Ludvíka Vaculíka - je součástí sborníku Všichni naši prezidenti, který vyšel jako speciální číslo Reflexu a k dostání je na novinových stáncích. Dalšími materiály přispěli Jiří Ješ (text Moje Hradčany), Dušan Šrámek (První dámy státu), Petr Sokol (Odkud se v Evropě berou hlavy států) a editor sborníku Bohumil Pečinka (Jedenadvacet prezidentských voleb).

Autor:

Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava

V úterý ráno útočník zastřelil v čekárně ostravské Fakultní nemocnice šest lidí a tři další zranil. Pachatel se před zásahem policie zastřelil. Jedná se o druhý nejtragičtější případ v Česku.

Kvůli vyzrazování triků padaly i žaloby, řekl v Rozstřelu kouzelník

  • Nejčtenější

Střelec v ostravské nemocnici zabil šest lidí. Policie ho našla, je po smrti

Útočník ráno zastřelil v čekárně ostravské Fakultní nemocnice šest lidí a tři další zranil. Policie po necelých čtyřech...

Výbuch plynu v Prešově má nejméně pět obětí, požár je uhašen

Na sídlišti ve slovenském Prešově v pátek těsně po poledni vybuchl plyn v jednom z paneláků. Zemřelo pět lidí, další...

Výbuch v Prešově: 8 obětí, 6 zadržených, na vině zřejmě špatná oprava plynu

Záchranáři prohledali všechna patra v prešovském paneláku zničeném výbuchem. Podle mluvčího města Prešov je celkem osm...

Zabila je máma? Příběh rodiny, který skončil záhadnou nehodou

Je to naprosto ukázkový příběh, ve kterém je vše: dennodenní hádky rodičů, ovlivňování dětí, vzájemné obviňování z...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vzal si do hlavy, že ho nikdo nechce léčit, řekl o střelci jeho šéf

Mužem, který střílel v ostravské nemocnici, je pravděpodobně stavební technik Ctirad V. Informaci přinesl Český rozhlas...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Kam dál, Slavie? Manažer Nezmar připouští obavy: Jsme na hraně

Na Dortmund má jednu bizarní vzpomínku. Po letech se jí zasměje, ale tehdy? V březnu 2002 bylo Janu Nezmarovi ouvej....

  • Další z rubriky

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

VIDEA TÝDNE: Výbuch plynu v paneláku, sexy reklama i vypnutý mikrofon Babiše

Tragický výbuch plynu v panelovém domě v Prešově a sexy reklama na mobilní telefon. To jsou dvě nejsledovanější videa...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

Najdete na iDNES.cz