Co zemětřesení obnažilo v japonském způsobu vládnutí

  15:29aktualizováno  15:29
V záplavě děsivých zpráv z Japonska lze zavedení nových měřítek politického vedení v této zemi snadno přehlédnout – zčásti i proto, že se japonské sdělovací prostředky drží starého zvyku automaticky kritizovat způsob, jímž se vedoucí představitelé potýkají s katastrofou, a mnoho zahraničních reportérů postrádajících perspektivu tento kritický tón jednoduše přebírá. V porovnání s chaosem po katastrofálním zemětřesení v Kóbe v roce 1995, kdy jako by si úřady umyly ruce nad utrpením obětí, však rozdíl snad ani nemůže být větší.

Evaukanti stojí frontu na rýži a další potraviny | foto: AP

Tentokrát vynakládá vláda premiéra Naota Kana a jeho Demokratické strany Japonska (DPJ) maximální úsilí včetně nevídaně intenzivního zapojení jeho kabinetu a nově utvořených specializovaných týmů. I samotný premiér pravidelně vystupuje v televizi s příslušnými činiteli, kteří mají na sobě pracovní kombinézy, běžné mezi japonskými techniky.

V roce 1995 se o občany Kóbe vyproštěné z trosek pečovalo jen v případě, že patřili k některé velké korporaci nebo náboženské skupině. Od ostatních se očekávalo, že se o sebe v převážné míře postarají sami. Byl to odraz korporativistického přístupu na „feudální“ způsob, v němž přímý vztah mezi občanem a státem nehrál žádnou roli. Toto všeobecně odsuzované opomíjení obětí zemětřesení v Kóbe vládou patřilo mezi hlavní příčiny veřejného rozhořčení, jež pomohlo zpopularizovat reformní hnutí, ze kterého ostatně vzešel i premiér Kan.

Souboj s dědictvím

Japonský premiér Naoto Kan se svojí manželkou Nobuko.

Premiér Kan s manželkou Nobuko.

Dnešní japonská média bohužel tento historický kontext přehlížejí. Například deník Nihon Keizai Šimbun si nedávno postěžoval na nedostatky v reakci Kanovy vlády a zdůraznil slabou linii velení od kabinetu k činitelům zajišťujícím záchranné operace a dodávky. Přitom však zapomněl poznamenat, že právě špatná koordinace spojovaná s absencí politického rozhodování na úrovni kabinetu byla hlavní slabinou japonského politického systému, kterou si zakladatelé DPJ předsevzali překonat.

Když se totiž Demokratické strany Japonska dostala v září 2009 k moci, skončilo tím padesátileté období faktické vlády jedné strany, totiž Liberální demokratické strany (LDP). Ještě důležitější však bylo, že si DPJ kladla za cíl řešit kardinální otázku, kdo by měl v Japonsku vládnout: byrokratičtí mandaríni, anebo volení představitelé? Jakmile LDP, která vznikla v roce 1955, pomohla koordinovat poválečnou obnovu, do jisté míry rezignovala na skutečné vládnutí, což se bezesporu promítlo do vzniku neoficiální, ale velmi reálné státní politiky charakterizované v podstatě neomezenou expanzí průmyslových kapacit. Další možné priority prakticky nikdy nepronikly do politických diskusí.

Japonští vojáci se modlí za oběti na troskách vyhořelé továrny

Japonští vojáci se modlí za oběti na troskách vyhořelé továrny

Potřeba politického volantu v rukou volených politiků se obzvlášť výrazně projevila v roce 1993, kdy se od LDP oddělili dva významní politici se svými stoupenci. Přitom urychlili reformní politické hnutí, jehož výsledkem byl vznik DPJ, první důvěryhodné opoziční strany, která byla – na rozdíl od socialistů představujících pouhou ritualistickou opozici – připravena vyhrát volby a skutečně vládnout, místo aby pouze udržovala fasádu vlády, jak se pod LDP stalo normou.

Americký podraz

Prestiž vlády momentálně snižuje skutečnost, že Kan neprojevil jakýkoliv talent proměnit se v televizní osobnost, která dokáže šířit obraz velkého vůdce. Jeho kabinet však bezesporu řeší čtyři současně probíhající krize nejlépe, jak může, přestože jeho úsilí komplikují tak obrovské logistické problémy, že se s nimi žádná poválečná japonská vláda nesetkala.
   
Úsilí Kanovy vlády evidentně brzdí zkostnatělá a velmi rozdrobená byrokratická infrastruktura. DPJ měla málo času napravit to, co LDP dlouho zanedbávala. Jejích sedmnáct měsíců u moci před současnou katastrofou bylo ságou o boji s kariérními úředníky v mnoha částech státního aparátu včetně soudnictví, kteří bojovali o přežití světa, jaký odjakživa znali. Jiné země by si mohly vzít velké ponaučení ze snahy DPJ o změnu politického uspořádání, které se utvářelo a upevňovalo půl století.

Donald Rumsfeld na archivním snímku

Donald Rumsfeld

Byly to však Spojené státy, které administrativu DPJ jako první podkopaly, když otestovaly loajalitu nové vlády neuskutečnitelným plánem – jehož duchovním otcem byl Donald Rumsfeld, americký ministr obrany z éry George W. Bushe – na vybudování nové základny pro příslušníky americké námořní pěchoty působící na Okinawě. První premiér za DPJ Jukio Hatojama se přepočítal, když věřil, že by celý spor mohlo vyřešit osobní setkání s novým americkým prezidentem a diskuse o dlouhodobých záležitostech týkajících se východní Asie. Americká vláda ho vytrvale odmítala. A když Hatojama nemohl dodržet svůj slib, že zajistí zájmy obyvatel Okinawy, podle zvyklostí nabídl rezignaci.

Také hlavní japonské noviny většinou status quo podporovaly. Jistě, dnes už zřejmě zapomněly na svou roli při brzdění snahy DPJ o vytvoření účinného politického koordinačního orgánu země. Půlstoletí informování o vnitřních půtkách LDP, které nijak nesouvisely se skutečnou politikou, proměnilo japonské reportéry v největší znalce politického frakcionářství na světě. A také téměř vymazalo jejich schopnost rozpoznávat skutečné politické iniciativy.

Nejsou to stoici

Zbytek světa ovšem žasne nad obdivuhodným a důstojným způsobem, jímž se obyčejní Japonci vyrovnávají se strašlivou nepřízní osudu. Opakovaně dostávám dotazy, proč se v zemi neobjevuje rabování nebo známky výbušného hněvu. Ve zprávách o japonském neštěstí se znovu a znovu vyskytuje výraz „stoický klid“.

Po padesáti letech důvěrné obeznámenosti s životem v Japonsku by mě však nikdy nenapadlo pokládat Japonce za stoiky. Japonci se chovají, jak se chovají, spíše proto, že jsou to slušní lidé. Z ohleduplnosti se navzájem nezatěžují tím, že by sami sebe vykreslovali jako hrdiny ve vlastní osobní tragédii. A rozhodně si zaslouží lepší vládu, kterou se jim DPJ snaží poskytnout.

Lidé odpočívají v hale centra pro evakuované z jaderného komplexu Fukušima Dai-či (16. března 2011)

Lidé odpočívají v hale centra pro evakuované z jaderného komplexu Fukušima Dai-či (16. března 2011)

Karel van Wolferen, autor knihy The Enigma of Japanese Power (Záhada japonské moci), je emeritním profesorem komparativních politických a ekonomických institucí na Amsterdamské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Autor:

Sametová revoluce

Připomeňte si události, klíčové osobnosti a atmosféru roku 1989 ve speciálu 30 let svobody.

Podívejte se na nejzásadnější události oslav 30 let od sametové revoluce

  • Nejčtenější

Nehoda autobusu na Slovensku. Dvanáct mrtvých, zvažuje se státní smutek

Nejméně 12 lidí, z toho minimálně čtyři nezletilí, nepřežilo srážku nákladního vozu a autobusu u Nitry na jihu...

Je nás 300 tisíc, rezignujte, znělo z Letné. Máte právo na názor, vzkázal Babiš

Na Letenské pláni skončila krátce po čtvrté hodině demonstrace spolku Milion chvilek proti premiérovi Andreji Babišovi....

Skandinávie zažila vlastní Křišťálovou noc, neonacisté útočili koordinovaně

Ve Skandinávii se minulý víkend u příležitosti výročí Křišťálové noci odehrála řada koordinovaných útoků namířených...

Dnes už rozlišujeme přes 40 variant pohlaví, řekl v Rozstřelu genderový expert

Za totality se o problematice LGBT nemluvilo, což bylo paradoxně výhodné, že příslušníci sexuálních menšin nepodléhali...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Babiš: Proč mi vyčítají KSČ? Benešovou neodvolám, s Minářem se nesejdu

Ministryni Marii Benešovou neodvolám a s šéfem spolku Milion chvilek pro demokracii se nesejdu. Tak v rozhovoru pro...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Vémoly je mi líto. Bez něj bychom O2 arenu nevyprodali, říká šéf Oktagonu

Karlos Vémola a Attila Végh. První jmenovaný po dvou minutách padá v Oktagonu k zemi a píše tím další část příběhu,...

  • Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz