Asertivita Číny ve věci jejího nároku na suverenitu souostroví neodráží pouze touhu využívat zdroje nacházející se pod mořským dnem nebo získat rozšířenou strategickou bránu do západního Pacifiku. Zároveň jde o národní obnovu a omlazení – což je hlavní důvod existence Komunistické strany Číny. Odstoupit z boje proti svému někdejšímu okupantovi a historickému rivalovi by bylo v tomto šedesát let trvajícím úsilí krokem zpátky.
Šéf Liberálnědemokratické strany a bývalý i nynější premiér Japonska Šinzó Abe (15. prosince 2012)
Naše obnova bude pokračovat
Myšlenku čínské obnovy nebo omlazení zpopularizoval koncem 80. let tehdejší premiér Čao C‘-jang a často ji prosazovali také prezidenti Ťiang Ce-min a Chu Ťin-tchao. Nejnověji se i nastupující prezident Si Ťin-pching během prohlídky výstavy s názvem „Cesta k obnově“ v Čínském národním muzeu zavázal, že bude ve „velké obnově čínského národa“ pokračovat.
Co znamenají slova „obnova“ nebo „omlazení“ pro běžné Číňany? Všechny národy – velké i malé – používají nějakou kombinaci historických pravd a mýtů. V tomto případě se pohled Komunistické strany Číny na omlazení opírá o přesvědčení, že přirozeným, spravedlivým a trvalým stavem této 5000 let trvající civilizace je období dynastií Ming a Čching, kdy čínská moc dosahovala vrcholu.
Nová generace vůdců přichází. Si Ťin-pching (stojící) během sjezdu nahradí v čele strany a země Chu Ťin-tchaa (vlevo). Vpravo bývalý prezident Ťiang Ce-min. (8. listopadu 2012)
Větší a větší
Když se v roce 1949 dostal k moci Mao Ce-tung, bylo jeho bezprostředním cílem opětovné vytvoření „velké Číny“ z období dynastie Čching (1644-1912), přičemž prosazoval názor, že trvalou a stálou Čínou bylo impérium vedené Mandžui. Zatímco však útok na dynastii Čching ze strany zahraničních mocností je historický fakt, představa, že někdy existovala trvalá Čína vzdorující několik tisíciletí hamižným cizákům, je falešná a samoúčelná.
Mao dosáhl svého cíle po takzvaném pokojném osvobození Východoturkestánské republiky (dnešní provincie Sin-ťiang) v roce 1949 a invazi do Tibetu v roce 1950, které rázem zvýšily rozlohu Číny o více než třetinu. A každý další šéf KS Číny posouvá od té doby svou vizi velké Číny kupředu a s rostoucí mocí své země ji upravuje a rozšiřuje. Před rokem 1968 například jevila Čína o souostroví Senkaku/ Tiao-jü-tao pramalý zájem – ve zmíněném roce však jistá geografická studie poukázala na obrovské zásoby ropy pod mořským dnem.
Čínské baletky během představení u příležitosti 118. výročí narození Mao Ce-tunga (25. prosince 2011)
Totéž lze říci o rostoucí říznosti Číny v otázce jejích zájmů v Jihočínském moři. Peking, který se silně opíral o jakýsi pochybný historický nárok, v roce 2009 oficiálně předložil Komisi OSN pro ohraničení pevninského šelfu svou „mapu s devíti přerušovanými čarami“ a od té doby hovoří téměř o celém Jihočínském moři jako o území s vlastní „nespornou suverenitou“.
Tohle nám nevyhovuje
Čínu, která během uplynulých dvou tisíciletí s výjimkou posledních dvou set let ovládala celou východní a jihovýchodní Asii, popuzuje současné regionální uspořádání suverénních států pod taktovkou USA, v němž se i ty nejmenší státy těší stejným právům, výsadám a ochraně jako ty největší. Novodobá Čína z tohoto uspořádání enormně těžila, avšak v zemi přesto panuje značná nelibost nad skutečností, že ani obrovské úspěchy čínské civilizace a státu během posledních několika tisíc let nezajistily Číně žádné zvláštní postavení.
V očích národa prodchnutého hlubokým pocitem nadřazené morálky, historické úspěšnosti a pošlapání svých hodnot zahraničními mocnostmi je tento stav nespravedlivý a nepřirozený. Z toho vyplývá, že vycouvání z jakéhokoliv územního sporu s menšími a „méněcennějšími“ státy by bylo pokládáno spíše za ponižující porážku než za krok směrem k zajištění dlouhodobé regionální stability.
Z rozpínavého konceptu velké Číny navíc vyplývá, že vyřešení sporu o souostroví Senkaku/Tiao-jü-tao ve prospěch Pekingu by jeho ambice pravděpodobně spíš osmělilo než uspokojilo. Následovat by mohla realizace čínských nároků v Jihočínském moři.
Sporné ostrovy Senkaku (japonsky)/Diaoyu (čínsky), o které se hádají Japonci s Číňany.
Při koncipování společné strategie s cílem napomoci k pokojnému průběhu vzestupu Číny musí Obama a Abe pochopit, že čínské pojetí obnovy se snaží vzkřísit slavnou minulost a že z toho vyplývá revize stávajícího regionálního uspořádání, nikoliv jeho potvrzení. To znamená, že oba státníci budou muset omezit strategické a vojenské možnosti Číny, když už nemohou držet na uzdě její ambice.
John Lee je členem a profesorem Centra pro mezinárodní bezpečnostní studie při Sydneyské univerzitě. Kromě toho je nerezidentním členem Hudsonského institutu ve Washingtonu a ředitelem Kokodské nadace v Canbeře.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
