Divadelní režisér Jiří Adámek a jeho bratr, hudební skladatel Ondřej Adámek, ve čtvrtek 17. února 2011 v Berlíně představili svou první společnou autorskou inscenaci Changemakers na alternativní operní scéně Neuköllner Oper.
V den premiéry vznikl rozhovor berlínské spolupracovnice Kavárny on-line Barbory Schnelle s režisérem Jiřím Adámkem a hudebním skladatelem Ondřejem Adámkem o inscenaci Changemakers a jejich názorech na divadlo, hudbu a současný kulturní provoz.
O představeníChangemakers Text a režie Jiří Adámek, hudba Ondřej Adámek, choreografie Zuzana Sýkorová, scéna a kostýmy Andrea Nolte, dramaturgie Bernhard Glocksin. Premiéra 17. února 2011, Neuköllner Oper, Berlín. |
Jiří, Changemakers je tvoje první zahraniční režie. Jak došlo ke spolupráci s berlínskou scénou Neuköllner Oper?
Jiří Adámek: Neuköllner Oper pořádala loni v dubnu festival Open Op, na který pozvali inscenaci Evropané naší divadelní skupiny Boca Loca Lab. Tam začali nejprve jenom mlhavě mluvit o tom, že by je zajímalo spolupracovat někdy v budoucnu s celou naší skupinou. Pak se znenadání objevili v Praze a najednou bylo všechno rozhodnuté. Bude to za půl roku, premiéra 17. února a bude to s berlínskými herci. Měl jsem vlastně jenom půl roku na to vymyslet v angličtině a v němčině, kterou ne úplně ovládám, téma, scénář, prostě všechno. Byla to rychlovka, ale to bylo v něčem i dobré. Musel jsem se rozhodovat instinktivně.
Tvoje inscenace vznikají na základě jazykově-hudebních scénářů. Textovým zdrojem pro Changemakers byly teorie světanápravců, kteří své texty publikují na webu. Jak vznikl scénář a podle čeho jsi texty vybíral?
Jiří Adámek: Základní nápad, který vznikl ve spolupráci s dramaturgem Neuköllner Oper, bylo čerpat z blogů nebo z webových stránek. To bylo podstatné, protože na nějakou vysokou literaturu bych si v němčině kvůli svým jazykovým znalostem netroufnul. Tak jsem začal googlovat a googlovat. Berlíňani si přáli, aby to bylo o Evropské unii, ale je zvláštní, že o Evropské unii si prostě lidi nepíšou, vlastně je to nezajímá. Pak jsem měl nápad, že by to bylo o zákazu stowattových žárovek, ale o tom si lidi taky nepíšou. Pak se ukázalo, že když zadám do vyhledávače hesla jako Einheit (jednota), Einigkeit (spojení), nebo třeba Lidstvo a Změna, tak vypadávají fenomenální věci. Internet je narvaný nápady lidí, kteří sedí doma v bezpečí a chtějí měnit svět. Bavil mě paradox, jak jsou všechny ty naléhavé výzvy abstraktní a odtažité od reality.
Ondřej Adámek a Jiří Adámek v kavárně divadla Neköllner Oper (Neuköllnská opera)
A jak do toho potom vstupoval německý dramaturg?
Jiří Adámek: Já jsem hodně závislý na jazyku. A můj bratr Ondřej mě hned na začátku varoval, že němčina má různé rytmy a důrazy a že nám to může dělat potíže. A skutečně jsme na to při zkoušení naráželi. Více než dramaturg nám v tom pomohli herci. V prvních čtrnácti dnech jsme hodně času trávili jazykovou úpravou scénáře, aby to i zvukomalebně a rytmicky bylo to, co má.
Budou v PrazeInscenace Changemakers hostuje v Praze v Experimentálním prostoru Roxy / NoD ve dnech |
V jaké fázi jsi, Ondřeji, byl přizván jako autor hudby?
Ondřej Adámek: S Jiřím o našich projektech často mluvíme a to obzvláště od doby, kdy jsou jeho inscenace víc hudební a kdy moje skladby v sobě mají něco mimohudebního. Debatujeme a radíme se o našich nápadech. Tentokrát jsme se radili a radili a Jiří pořád nenacházel hudebníka a v září jsme si řekli: Já jsem zrovna v Berlíně, ty jsi zrovna v Berlíně a máme pocit, že si rozumíme v estetických otázkách a v tom, jak pracovat s jazykem, s rytmem a s hlasem a tak to jednou zkusme, je to příležitost. Napomohlo tomu i to, že se mi posunula premiéra jedné skladby, takže jsem měl čas.
Jiří Adámek: Dá se jednoduše říci, že Ondřej dělá hudbu a já scénář a režii. Ale možná nejdůležitější na naší práci je to vzájemné nabourávání si vlastních předpokladů a principů. Ondřej mi třeba nikdy nedá pokoj, dokud se nerozbijí základní divadelní klišé, ilustrativní vyjadřování emocí, psychologizování a falešná teatrálnost. Je vůči tomuhle citlivější než já, protože není na divadlo zvyklý. Debaty o základních principech jsou významnější než konkrétní „noty“. A při těch debatách se nedá oddělit, co je text, co je režie, co je hudba.
Hudební divadlo a divadelní hudbaZážitek z představení Changemakers V malém sále divadla se mezi protilehlými řadami diváků nabízí jen úzounký prostor pro herce. Téměř klaustrofobní dojem z prostoru však Jiří Adámek rozevírá svou hudebně pohybovou kompozicí do všech stran. Začátek inscenace je zejména akustický, slyšíme rytmické mlaskání herců, které na nás útočí zpoza černě ověšených stěn ze všech stran. A pak už se pomalu objevuje všech pět aktérů, dva herci a tři herečky, celí v bílém, v dokonale padnoucích kostýmech citujících různé společenské oděvní kódy (kněz, dáma v plesových šatech, sportovkyně s kšiltovkou apod.). Herci se mísí mezi diváky, deklamují na protilehlých schodištích mezi sedadly a překvapivě se vynořují a zase mizí za černými závěsy. Jejich trhavé a geometricky přesné pohyby z nich činí mechanické figurky, loutky smýkané frázemi posbíranými na internetu. Je tu matka Tereza, ekologická aktivistka bojující proti lovu tuleňů, rozhořčený občan vyhlašující petici proti kouři z vodních dýmek na ulici atd. Výkřiky jsou komentovány přívětivým nebo naopak hrozivým brumendem zbylého osazenstva, občas se herci sejdou v harmonickém akordu nebo voicebandově deklamují internetové návody na spásu, chvíli je slyšet rap rytmizovaný přídechy, pak zase třeba gospely. Jazykem představení je němčina, útržky jiných světových jazyků a hlavně basic english, jazyk, kterým na webu komunikujeme se světem, se všemi jeho chybami a polopatičnostmi. Jiří Adámek těží z jazykového potenciálu němčiny a vytváří například slovní kaskády na základě předpony „ein“ a jejich slovních variací (Einheit, Einklang, Einsamkeit), a to zcela v tradici německé experimentání poezie. Jazyk postav této inscenace se ale zadrhává, často jsou to jen výkřiky, volné asociace na základě onomatopoických kvalit internetových frází. Vytvářejí se zvukomalebné řetězce jako „emotion, motion, ocean“. Podtitul inscenace zní WirWebWeltveränderer, tedy MyWebovíSvětanápravci. Postavy se po scéně pohybují jako figuríny na klíček, polapené v pasti internetové sítě, jsou to jen stíny idejí, které bez toho nikdy neměly skutečnou životnost.  Changemakers, Neköllner Oper, Berlín, herečka Magdalena Ganter Jiří Adámek v Berlíně pokračuje ve vlastní tradici inscenací, které vznikají podle originálních autorských scénářů a hravým způsobem oťukávají hudební kvality a polyfonní významové možnosti jazyka. Již jeho Evropané (premiéru měli v květnu 2008 v pražském prostoru Roxy/NOD), které režíroval se svým domácím souborem Boca Loca Lab. Evropané, s nimiž hostoval na řadě světových festivalů, prokázali nadnárodní srozumitelnost Adámkova svébytného režijního stylu. V inscenaci Changemakers jde Jiří Adámek ještě dál. Již Ludwig Wittgenstein ve svém díle Tractatus Logico-Philosophicus (1921) prokázal, že jsou jazykové hry přímým odrazem životní formy a kultury dané společnosti. Adámek tak svou cestou napříč jazyky vytváří na divadle uhrančivé podobenství o vykořenosti člověka v současné globalizované kultuře. |
Vaše inscenace stejně ruší různé žánrové kánony a jednotlivé složky prosakují jedna do druhé. Pro mě je ten text hodně hudební, je to libreto, které klade velký důraz na melodičnost jazyka. Kdo určuje, kde se bude spíš sborově a rytmizovaně přednášet a kde se bude zpívat? Do jaké míry je každé představení ovlivněno hereckou improvizací?
Ondřej Adámek: Já jsem si ze začátku vybíral texty, které mi přišly srozumitelné, které mají hezký rytmus a zároveň neříkají všechno na rovinu, mají nějaký skrytý význam. Některé texty mi Jiří určil, jiné Jiří rozpracoval a já jsem mu pomohl třeba s nějakým detailem.
Jiří Adámek: V první fázi hlavně tak různě zkoušíme, co kterému herci „sluší“. Hledáme, kde nám to zazní lépe sólově, kde lépe ve skupině. Postupně se to samo začne vylaďovat. Pak nastala fáze, která pro mě byla velkým krokem dopředu: každý z těch pěti herců měl dva větší a několik menších textů, které si s naší pomocí výrazně zformoval podle své nátury. Když už jsme potom zkoušeli s postavenou scénou, jako by už každý měl své noty, své prvky, které do toho mohl vkládat. To byl moc krásný moment. A tam nás pak tlačil čas. Tam si umím představit, že by se s tím hrálo a rozvíjelo se to víc.
Changemakers, Neköllner Oper, Berlín, sborový výstup celého ansámblu
Po zhlédnutí představení je člověk skeptický, je-li internet skutečně spásnou komunikační možností na prosazení společenských změn. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?
Jiří Adámek: Internet je zcela normální a úplnou součástí našich životů.
Jako když máme tekoucí vodu z vodovodu?
Jiří Adámek: Ano, pro mě internet není téma. Tématem je nějaký fenomén na internetu. Prostě jsem si zvolil oblast lidí, kteří, místo aby prožívali realitu se vším všudy, sedí doma a rozvíjejí představy o tom, jak spasí celý svět. Přijde mi to jasně vymezeno. Pro někoho to může být matoucí, protože teď se třeba v Egyptě zdá, že internet hraje významnou roli, kupříkladu facebook. Ale to už je věc výběru tématu. Internet sám o sobě, to by bylo asi takové téma jako kopírka, vlak nebo telefon.
Jiří AdámekNarodil se v roce 1977. Vystudoval režii na Katedře alternativního a loutkového divadla na Akademii múzických umění v Praze. Po řadě experimentálních projektů loutkových či site-specific vyvinul Adámek originální typ hudebního divadla, ve kterém mísí hudebně komponovanou strukturu, stylizované herectví a hravý přístup k jazyku. V roce 2006 založil divadelní skupinu Boca Loca Lab, kde působí nejen jako režisér, ale i autor libreta popřípadě hudby. Jiří Adámek Od vytvoření první celovečerní inscenace „hudebně-divadelního“ typu získal Adámek různá ocenění: za inscenaci Tiká tiká politika (2006) mezinárodní cenu Music Theatre Now a cenu za originální divadelní tvar na festivalu Kontakt 2009 v Toruni. Inscenace pro děti Z knihy džunglí (2007) byla oceněna ve třech kategoriích na Mateřince v Liberci a získala Cenu Alfreda Radoka za scénografii. Zatím poslední projekt Evropané (2008) byl nominován na Cenu Sazky a Divadelních novin. Tiká tiká politika a Klikněte na video (2008) vznikly i v rozhlasové verzi – k poslechu na www.rozhlas.cz/radiocustica/archiv. Adámek byl rovněž jmenován festivalem Next Wave 2007 Osobností roku v oblasti alternativního divadla za hudebně-scénické kompozice a jejich teoretickou reflexi. Divadlu typu théâtre musical se teoreticky věnuje především ve své doktorské práci Divadlo jako hudba/ nad fenoménem Théâtre musical s důrazem na otázky herectví. Je pedagogem DAMU a externím redaktorem časopisu Svět a divadlo. |
Tvoje scénáře dekonstruují určité rétorické floskule a kódy. V inscenaci Tiká tiká politika je to zavádějící a manipulující frazeologie současné politiky, v Evropanech jsou to třeba nepřehledné administrativní předpisy EU, v Changemakers zase záplava spásných internetových výzev. Jaké máš nároky na své divadlo? Má být přímou odpovědí na aktuální realitu?
Jiří Adámek: Já si čím dál více uvědomuju, že divadlo nemám rád. Divadlo tak, jak se normálně vnímá. To, co mě na divadle obzvláště rozčiluje, je prazvláštní předpoklad, že tam musí být takové a takové téma. Mě baví snovat nit motivů a asociací. Ať si pak každý divák udělá příběh sám. Myslím si, že je možné říct o Bratrech Karamazových, že je to řekněme román o vztahu otce a synů, ale ta věta nic neznamená. Ve skutečnosti je to román o alkoholu, stejně jako o víře v boha, o kriminalitě, stejně jako o bratrství, stejně jako o lásce atd.
Takže jsi spíš zastáncem teorií Umberta Eca, že s každým novým čtenářem vzniká nová interpretace a v díle jde zejména o to, vytvořit co možná největší rozpětí významových kontextů?
Jiří Adámek: Ano, o tohle mi jde. Ve své knize, publikované doktorské práci o hudebním divadle, dokonce na Eca narážím. V tomhle je třeba Ondřej inspirativní partner, protože v hudbě tenhle problém vlastně není. Nikdo neřekne: O čem je ta symfonie? O osudu?
Changemakers, Neköllner Oper, Berlín, herečka Anna Kubelik (vnučka dirigenta Rafaela Kubelíka)
Už jsi zmínil svou knihu, která vyšla teď na začátku roku pod titulem Théâtre musical. Pojednává o herectví poutaném hudbou, vztahuješ se v ní k dílu Francouze Georgese Aperghise, Němce Heinera Goebbelse nebo Švýcara Christopha Marthalera. Když ale sleduju tvoje dílo, je nabíledni také jeho napojení na českou divadelní avantgardu, zejména na dílo E. F. Buriana, na jeho voicebandy. Byl to také on, kdo začal s radikální synkrezí žánrů, se kterou pracuješ i ty. Jaké jsou tedy tvoje vzory a kdo a co tě jako režiséra ovlivnilo?
Jiří Adámek: Mám pocit, že jsem životním údělem žák, že se velice rád učím. Ondřej mi otevřel nové pohledy ve vztahu k hudebnímu divadlu. A choreografka Zuzana Sýkorová, se kterou velmi intenzivně pracuji už několik let, vždycky přijede a dělá všechno až na choreografii - přes zkušenost těla nám otevírá úplně nové vesmíry. I moji výtvarníci mají daleko k běžnému scénografovi. Tak je to i s těmi vzory. Co se týče E. F. Buriana, a vlastně to chápu, že se o něm v souvislosti se mnou mluví, toho jsem poznal důkladně až na základě své doktorské práce. Dostal jsem se k němu až v době, kdy už jsem si našel svůj přístup k divadlu. To, co mě dál posune, může být třeba jedna skladba od Györgiho Ligetiho, nebo jedna inscenace od Christopha Marthalera, nebo Heideggerova esej Básnicky bydlí člověk. Inspirace jsou pro mě často odstředivé od divadla.
Ondřeji, jaké ty máš divadelní inspirace, které jsou pro tebe určující?
Ondřej Adámek: Oba máme moc rádi Heinera Goebbelse. Mě zajímá propojení - hudba a text, hudba a hlas, hudba a mluva. Baví mě třeba pracovat s nahranými rozhovory nebo s nahraným, zcela přirozeným monologem, kdy nahrávku rozstříhám na jednotlivé samply.
Jiří, ty kontinuálně spolupracuješ s choreografkou Zuzanou Sýkorovou, pohybová složka tvých inscenací není nikdy ilustrativní, ale má čistě abstraktní charakter a ještě podtrhuje rozklíženost vztahu slova a fyzické akce. Jak vypadá pohybová spolupráce a co očekáváš jako režisér od přínosu choreografky a herců?
Jiří Adámek: Zuzana Sýkorová je pro mě důležitá v tom nenápadném, co není vidět. My pracujeme na hlase, slově, rytmu. Ale jedna z nejdůležitějších věcí pro mě je divadlo jako zkušenost, přímo fyzická zkušenost. Bez toho je divadlo příliš abstraktní nebo salónní nebo intelektuální. Herci do toho musejí jít celým tělem, je to základní existenciální situace: člověk vystavený světu - herec stojící v prázdnotě divadelního prostoru. Zuzana nám umožňuje, že se herci začnou otevírat fyzickým impulzům. Základní prioritou je, že se herci načechrají a otevřou možnosti hmatatelně, fyzicky existovat v prostoru.
Ondřej Adámek: Důležitými stavebními jednotkami této inscenace je několik pohybově přesně daných monologů. Tam je vidět, jak pohyb hercům otevřel hlas.
Ondřej AdámekNarodil se v roce 1979. Vystudoval skladbu na pražské AMU ve třídě Marka Kopelenta a na pařížské konzervatoři. Komponuje orchestrální, komorní, vokální a elektroakustickou hudbu a věnuje se též spolupráci se současnými choreografy. Vytvořil kompozice pro významné festivaly, jako např. Wittener Tage für neue Kammermusik, Agora Festival (IRCAM, Paříž), Ars Musica (Lutych), Les Musique (GMEM, Marseille), Varšavský podzim a pro soubory jako Klangforum Vídeň, Orchestre National d’Île de France, Les Percussions de Strasbourg, Braniborské symfoniky a Lucerne Festival Academy Orchestra (premiéra pod vedením Pierra Bouleze). Skladbu „Nôise“ pro 27 nástrojů uvedl v únoru 2010 Ensemble InterContemporain v Paříži. Ondřej Adámek Adámkovy skladby byly oceněny v mezinárodních soutěžích, jako např. Prix de Bourges (IMEB, 2003), Prix Métamorphoses (Belgie 2002, 2004) či Cenou maďarského rozhlasu (2004). Roku 2004 spolupracoval s Nouvel Ensemble Moderne v Montrealu, roku 2006 získal cenu za skladbu na 2. braniborském bienále a roku 2009 Prix de la SACEM (v Paříži). Ve svém hudebním jazyce spojuje Adámek elementy současné klasické hudby se stylizovanými prvky hudby vzdálených kultur (např. Bali, Nová Kaledonie, Japonsko, Andalusie). Ve svých skladbách kombinuje jednoduchost hudebního gesta s rafinovaným propracováním barev zvuků. Od podzimu 2010 je Adámek stipendistou berlínského rezidenčního Programu pro umělce DAAD. |
Práce s hlasem a s dechem je vlastně taky jednou dominantou tvých kompozic. Ondřeji, ty jsi studoval klasickou skladbu v Praze a v Paříži, kdes pak absolvoval i studium elektroakustické kompozice. Ve tvých skladbách se mísí různé prvky klasické hudby, elektrohudby a etna. Kde jsou tvoje čistě hudební vzory?
Ondřej Adámek: Těch je spousta a žádný není absolutní. Poslouchám hudbu z Japonska, z Kolumbie, ze západní Afriky, z Indie, mám rád některé skladby Stravinského, Ligetiho, také jazz, i moravské lidové písně.
Jiří: Mám pocit, že směřuješ ke všemu, co se odklání od hlasové konvence klasické hudby, ne?
Ondřej: Zajímá mě člověk a jeho hlas ve všech podobách, jediný hlas, který neumím použít, je operní.
Jako tvůrce hudby jsi v devadesátých letech spolupracoval na několika inscenacích s divadlem Alfréd ve dvoře, v roce 2002 ses v keňském Nairobi podílel na divadelním projektu UNESCO s názvem Abila, kde se mísil současný tanec (choreografem byl Opiyo Okach), video a elektroakustická hudba. Jakou hudbu jsi složil pro Nairobi a jaké jsou tvoje zkušenosti z hudby pro divadlo? V čem se liší od koncertních skladeb?
Ondřej Adámek: V Nairobi jsem tehdy složil během šesti týdnů pobytu elektroakustikou skladbu, ve které se pojily nahrané zvuky tradičních nástrojů s útržky zvuků Nairobi, jako třeba z místa, které se jmenuje Djuakali workshop, což byl slam, kde lidé seděli na zemi a kladivem zpracovávali kovy. Byly jich tam stovky. Z útržků rytmických nárazů kladiva na různé plechy jsem vytvořil samply a z těch samplů rytmickou část skladby. Spolupráce s divadlem je pro mě moc zajímavá, avšak náročná na organizaci času. Napsat pár not trvá dlouho, narežírovat pohyb jde rychleji, zároveň je dobře, když je skladatel přítomný na zkouškách, soucítí s tématem a se skupinou, účastní se improvizací, ale musí taky někdy sednout a za pár dní něco napsat a vytvořit třeba i elektroakustickou složku. Dodnes nemám recept na to, jak spolupráci nejlíp načasovat.
Z inscenace Evropané
Z inscenace Evropané
Na základě vašeho pracovního směřování by se spolupráce nabízela už dříve. Proč k ní došlo až teď v Berlíně?
Ondřej Adámek: Nějaké mladistvé pokusy jsme už dělali, když nám bylo šestnáct a osmnáct. Byly to krátké texty, recitace a do toho nějaký akustický nástroj ve spojení s chozením po prostoru. Pak přišla doba, kdy jsme oba hledali. Tak asi před třemi lety jsme přišli na to, že nás zajímá mnoho společného, třeba rytmus, pulzace, opakování slov, hlas... Určitě nás bavilo si o tom povídat a tak trochu jsme doufali, že bychom mohli něco dělat spolu.
Jiří Adámek: Muselo vlastně dojít k mnoha náhodám v jednu chvíli. Já dostal nabídku v Berlíně, Ondřej se úplnou náhodou přestěhoval v té době taky do Berlína, Ondřejovi odpadl koncert, takže měl čas, já jsem v posledních letech dospěl k „hudebnímu divadlu“ a také jsem mohl Ondřejovi nabídnout typ textů, které mu něco říkaly atd. Naše spolupráce bude určitě jistou exkluzivitou v životě každého z nás. Není to takové to provozní a všednodenní.
Je to lehčí spolupracovat s někým, koho dobře znáš?
Jiří Adámek: Na castingu jsme zjistili, že se vůbec nemusíme bavit o tom, o jaký typ divadla a hudby jde. To odpadá, v tom si dokonale rozumíme. Na druhou stranu jsou tady dva bratři, každý z nich je ve svém oboru bossem, jako režisér a skladatel. Takže vyrovnáváme dvě autority.
Ondřej Adámek: Jiří mi otevřel cestu k pochopení toho, jaký může být smysl slova, gesta, jak se má tělo otevřít prostoru. Já jsem ho zase přesvědčoval o tom, že každý fragment textu může být jako hudební motiv, který se ve skladbě vrací, a že je možná práce s textovým materiálem v hudebním slova smyslu. Některé otázky jsme sice otevřeli, ale ještě nedořešili – třeba když se herec na scéně přemísťuje, jaký k tomu potřebuje důvod? Musí to být důvod situačně konkrétní, nebo může být i čistě estetický, abstraktní, rytmický? To je naše otevřená debata.
Ondřej Adámek a Pierre Boulez na zkoušce Adámkovy skladby pro symfonický orchestr Endless Steps spolu s Lucern Festival Academy Orchestra
A co vlastně, Ondřeji, děláš v Berlíně jako stipendista programu DAAD? Na čem teď pracuješ?
Ondřej Adámek: Až do roku 2013 budu pracovat na poměrné rozsáhlé trilogii pro hlasy a orchestr, jsou to tři různé objednávky od Ensemble InterContemporain v Paříži, Donaueschingen v Německu a festivalu Warszawska Jesień v Polsku. Do těchto skladeb chci taky zapojit divadelní prvky a jistý nový nástroj, na kterém teď pracuji a který je založený na velkých sportovních míčích, do kterých jsou zapojeny různé dechové nástroje. Ty míče se vyprazdňují a naplňují pomocí mechanického ovládání. Tyhle všechny představy by se měly nějak spojit během příštích let.
Jiří, jaké budou tvoje nové projekty?
Jiří Adámek: Zjišťuji, jak je dobré odjet do jiné země, do jiných podmínek, jiného typu instituce. Dozvěděl jsem se spoustu o sobě a mimo jiné, se vší láskou a úctou ke zdejším hercům, jsem si začal zatraceně považovat své skupiny Boca Loca Lab a toho, jak si rozumíme. Čeká mě tedy další principálská a režisérská práce v Boca Loca Lab, na kterou se těším. Taky vstupuji do nové fáze: od září bych měl být šéfem ročníku v oboru režie na DAMU. Dosud jsem byl zcela volný, teď mě čeká určitý nový druh trpělivosti, odpovědnosti, najednou jsem to já, kdo se má stát učitelem, i když jsem před chvílí v našem rozhovoru říkal, že jsem rád žákem. To je pro mě podstatná změna.
Changemakers, Neköllner Oper, Berlín, v popředí Dominik Stein
Jak bys se svými zkušenostmi se svou domovskou skupinou Boca Loca Lab a tady s režií v Berlíně srovnal obě prostředí?
Jiří Adámek: V Česku je to příšerný, krutý, urputný boj o cokoli - o peníze, o to, aby to někoho zajímalo jako publikum, o to, aby to někoho zajímalo jako instituci. Jsem z toho vlastně unavený a jediné, co mě nalévá optimismem, je, že jsem obklopen zajímavými lidmi. A ty naše úžasné produkční vždycky nějaké peníze seženou. Po berlínské zkušenosti jsem optimističtější co se týká naší skupiny a výrazně skeptický ve směru k naší společnosti a k městu Praha.
Ondřeji, ty se pohybuješ v naprosto mezinárodním prostředí, na světové hudební scéně, jak to vidíš ty?
Ondřej Adámek: Jsem teď na stipendiu v Berlíně, před tím jsem žil sedm let v Paříži, dva roky jsem byl v Madridu. Berlín mě ale momentálně přesvědčil jako prostředí nejotevřenější a kulturně nejbohatší. Abych řekl pravdu, s českou hudební scénou mám velmi málo kontaktů. Jsem vůči ní spíš skeptický, je tam malá podpora skladatelské tvorby, chybí vůbec víra v to, že skladatel může trávit život tím, že skládá. S tím souvisí nedostatek pedagogů, kteří by učili interpretaci současné hudby a tím pro další generace skoncovali s odporem k ní. Není tam žádná motivace k tvorbě. Skladatelé musejí dělat strašně moc věcí, aby se uživili, opisovat noty a učit a řídit ansámbly a festivaly a do toho, když zbyde čas a motivace, tak honem trochu skládají. Tvůrčí prostředí se u nás ještě nevzkřísilo.
Jaký je tedy závěrečný dojem z vaší první divadelní spolupráce? Máte chuť v ní pokračovat?
Ondřej Adámek: Určitě. Teď spolu uvažujeme o jiné zkušenosti – jak by to vypadalo, kdybychom pracovali s hudebníky. To bychom měli chuť vyzkoušet.
Tak hodně zdaru a děkuji za rozhovor!
