Martin Ryšavý (1967) literárně debutoval před sedmi lety knižním přepisem vlastního filmového scénáře Lesní chodci. To byla pouhá předehra. Nedávno vydal své zatímní prozaické opus magnum, dvoudílný román Cesty na Sibiř, záhy hojně recenzovaný a vyzdvihovaný (kupříkladu Adam Drda se nezdráhal jej označit za dílo typově náležející někam mezi Kerouakovo Na cestě a Celinovu Cestu do hlubin noci).
Stovky stran v kostce
Cesty na Sibiř zachycují období od těsně předrevolučních časů roku 1989 po nedávnou současnost. Vypravěč - alter ego Martina Ryšavého - vypráví svou životní pouť od vysokoškolských let na přírodovědné fakultě přes líčení revoluční euforie, porevolučních běsů včetně intimně zaznamenaných osobních krizí v milostném životě.
Na vysněnou Sibiř poprvé hrdina Martin odjíždí začátkem devadesátých let coby romantik prchající před nalinkovaným rodinným životem. Na Dálném východě se sbližuje s etnoložkou Jévočkou, propadá zdravému skepticismu, zažívá tucty chlapeckých i mužných dobrodružství, upřímně doznává milostné přehmaty a prožívá ambivalentní, surově hluboký milenecký vztah s jakutsko-ruskou ženou Anželou. Tato linie se nakonec stává - vedle dobrodružství s pastevcem sobů Afoňkou - nejvýraznějším vyústěním druhého dílu.
o knizeMartin Ryšavý: Cesty na Sibiř Revolver Revue, Praha 2008. |
Tolik v kostce děj, jenž mimo to obsahuje strhující pasáže popisující život Sibiřanů včetně známých, přesto v detailech a v konkrétních příbězích vždy znovu oslovujících postřehů o degeneraci alkoholem zmítaných domorodců a civilizačním úpadku šamanství.
Ryšavého Odyssea okouzlí zamlženým romantismem a vtáhne otevřeností autora. V tom rozsáhlém útvaru si lze přečíst jak vše, co chceme znát o hrdinovi, tak leccos z toho, co chceme vědět o nás samých. Jinak řečeno: interpretujeme s potěšením právě to, po čem toužíme, v čem jsme se našli, čeho jsme se obávali, pobýváme v knize jako v labyrintu vlastních vnitřních světů. V tomto ohledu Ryšavý prokázal talent sugestivního vypravěče-dokumentaristy, jenž si nic nevymýšlí, neboť na to nemá fantazii (jak tvrdí v prvním dílu románu), zato se otevřeně svěřuje se svými obavami a s překonáváním fyzických a duševních překážek, o nichž se nám, čtoucím si "za pecí“, ani nezdá.
Nehotový editor
Na obálce Cest na Sibiř píše jejich editor, literární teoretik a kritik Marek Vajchr: "Martin Ryšavý představuje tápavě křivolakou životní cestu svého hrdiny věcným, na první pohled neefektně ,tradičním‘ stylem, který je ve skutečnosti důmyslnou fabulační kompozicí spjatou účelně uměřeným jazykem. Cesty na Sibiř tak můžeme vnímat jako vývojový román, v němž se ,formovaným subjektem‘ stává především sám styl a žánr vyprávění.“ Ta slova sama o sobě znějí vzletně a smysluplně, přesto jejich vyznění - v přímé konfrontaci s Ryšavého textem - se ukazuje poněkud alibisticky matoucí a jednostranné. Vajchr čtenáři sugeruje jediné přijetí díla: chvalme jazyk, jeho uměřenost, chvalme rozsah románu a jeho rafinovanou prostotu, oceňme mezižánrovost, která je ve své čistotě jedinečná.
Spěje to k vrcholuMilostné finále s Anželou na hranici života a smrti je ve své sugestivnosti i literárně mimořádné. |
Jenže pokud lze v románu Martina Ryšavého s něčím polemizovat, pak právě s takzvanou rafinovaností kompozice a uměřeným jazykem! Ten román by fungoval stejně dobře, či dokonce lépe, kdyby zásah editora byl průkaznější ve škrtání a méně důsažný v hledání onoho "uměřeného“ obyčejného jazyka, pro který místy čtenář upadá ve stav malátnosti. Jazyk sám o sobě totiž skutečně není to, co činí Ryšavého román velkým dílem. Patrné je to zvláště tam, kde autor loví z paměti zasuté vzpomínky na předsibiřskou anabázi. Konkrétně z vyprávění o převratu a cest do Rumunska můžeme nabýt místy dojmu, že jde o publicistické, stylisticky ne vždy zvládnuté črty, popisující události již nejednou jinde popsané. Generační výpověď? Snad, ale na tu je tady přece jen příliš reportážně deníkových záznamů (přijel jsem, byl jsem, viděl jsem, zažil jsem).
Dost možná, že kdyby autor s redaktorem netrvali na "vývojovosti“ románu, kdyby Cestám na Sibiř předcházela "pouhá“ krátká kapitola o tom, co hrdinovu iniciaci spustilo, měl by román větší spád a byl by paradoxně "vývojovější“.
Jeden příklad: když student Martin těsně před sametovou revolucí provádí pokusy na potkanech v klecích, lze si jen přát, aby tahle paralela se světem za dráty zůstala pouze v náznaku. Ale ono ne: po několika stránkách se dozvíme v plné parádě doslovnou pointu. Právě ty partie vyprávění, v nichž jsou děje po lopatě dosloveny, měl editor eliminovat! Takhle se Ryšavého text nejednou utápí v mnohomluvnosti. Ona Vajchrem tolik chválená "uměřenost“ jazyka ve zduřelých partiích ploše hraničí s tuctovou mluvou vysokoškolských studentů toužících po dobrodružství. Je sice zjevné, že Martin Ryšavý má talent nejen pozorovací, nýbrž i vyprávěcí. Ale jen tam, kde se do příběhu položí, kde se skutečně něco děje a autor "zapomene“ sebezpytně mudrovat a vytahovat zasuté vzpomínky hraničící s banalitou.
Na té dvoudílné próze je evidentní i to, jak se romanopisec během psaní "vypisuje“. Ostatně druhý díl je o poznání uhrančivější než ten první. Milostné finále s Anželou na hranici života a smrti je ve své sugestivnosti i literárně mimořádné.
Dilema
Kudy tedy z rozpaků nad tímhle úctyhodným dílem? Snad poznámkou nikoliv na okraj. Nejnovější, čtvrtý celovečerní dokument Martina Ryšavého ze Sibiře, nazvaný Malupien, Olšový Spas (2008), vynikajícím způsobem nanáší mnohovrstevnatý obraz města Jakutsk. Ryšavý je v tomto dokumentu přítomen jako autor, režisér i tichý propojovatel bizarních dějů, které do sebe v závěru zapadají s jemným mistrovstvím.
A jsme možná u toho: jakkoliv se Martin Ryšavý stále považuje za dokumentaristu-amatéra a má dle svých slov více ambice spisovatelské, jeho snímky ze Sibiře prokazují silnou osobnost filmařskou. A podtrhují zároveň pravidlo, že co výtečně vyzní v obrazovém zpracování, nemusí konvenovat tomu, co žádá slovesný útvar.
