Upřímně řečeno: nebýt soustavné péče francouzského státu o svoji kulturu, včetně podpůrného programu pro překlady nazvaného F. X. Šalda, byla by tady francouzská kultura přítomná dosti sporadicky.
I díky tomuto programu vyšel překlad u nás dosud nepublikovaného textu esejisty, spisovatele, kritika, sémiologa Rolanda Barthese (1915-1980) Rozkoš z textu. A sem tam se najde nějaký odvážlivec, jenž pouze a jen na vlastní riziko vydá francouzskou klasiku, rozuměj třeba i tu moderní literaturu, která Barthesovu náhledu na umění těsně předcházela a lze u ní nalézt styčné plochy právě s dílem Barthesovým, jež se tu přece jen těší překladatelské a nakladatelské přízni. Ostatně několik týdnů před Rozkoší z textu se v české verzi objevila i další práce z autorova závěrečného období, Fragmenty milostného diskursu (opět i díky programu F. X. Šalda).
Jedno z jeho já
Oním odvážlivcem protentokrát je nakladatelství Dokořán, které se rozhodlo pro reedici Pana Testeho, jednoho ze stěžejního textů básníka, esejisty a filozofa Paula Valéryho (1871-1945).
o dílechPaul Valéry: Pan Teste Přeložil Miloslav Žilina, doslov napsal Jozef Felix, ilustrovala Helena Wernischová. Dokořán, Praha 2008, 104 stran, doporučená cena 198 korun. Roland Barthes: Rozkoš z textu
Přeložila, doprovodnou studii napsala, biografii a bibliografii Rolanda Barthese sestavila Olga Špilarová, redakce Patrik Ouředník. Triáda, Praha 2008, 100 stran, doporučená cena 196 korun. |
Běží o soubor devíti, respektive deseti nedlouhých textů svázaných osobou jistého pana Testa, o němž je podáno svědectví vypravěče, o Testovi píše i jeho manželka, dopis mu adresuje přítel, nahlížíme do Testova deníku, seznamujeme se s myšlenkami pana Testa. Organickou, desátou součástí tohoto souboru textů se postupně stala i předmluva Paula Valéryho, který k anglickému vydání jednoho z těch textů pojal potřebu vysvětlit motivaci vzniku onoho díla, ačkoliv právě toto jinak nečinil, ba byl zásadně proti tomu.
"Mládí konvence chápe a má chápat nesprávně: v tom věku se s nimi duch buď slepě potýká, nebo se jim slepě podřizuje,“ píše Valéry v předmluvě. "Člověk na samém počátku reflexivního života není sto pochopit, že pouze libovolná řešení nám dovolují klást základy, ať jde o cokoli: o jazyk, společnost, znalosti, umělecká díla. Já však jsem pro to měl tak málo pochopení, že jsem si jako pravidlo stanovil považovat sám pro sebe za bezcenné nebo opovrženíhodné všechny názory a duševní návyky, které mají původ v životě pospolitém, v našich vnějších vztazích k ostatním, a které v dobrovolné samotě zanikají.“ A o málo řádek dál Valéry uvádí: "Teď je mi tedy (pan Teste) stejně podobný, jako dítě zplozené v okamžiku hluboké vnitřní proměny je podobné otci, který se od sebe uchýlil.“
Jenže to je právě jedno z dobrodružství ducha, na něž klidně a bystře v doslovu upozorňuje slovenský literární vědec, kritik a překladatel Jozef Felix (1913-1977); zde nutno dodat, že v letošním vydání není uvedeno, že Felixův doslov byl ze slovenštiny přeložen (Marií Vodičkovou) a že není jasné, jak nakladatelství Dokořán došlo k tomu, že se jedná o vydání třetí - Pan Teste v tomto úplném překladu vyšel poprvé a naposledy v Odeonu v roce 1971, nákladem 2000 výtisků.
Ale již k Felixovi: připomíná, že první fragment o Testovi vytvořil Valéry již v srpnu 1894 a poslední někdy počátkem čtyřicátých let. Ta znepokojivá, neuchopitelná, bez ustání a bez rozvířených emocí přemýšlejí postava pana Testa, asi čtyřicátníka, jenž žije z občasných spekulací na burze, ona zosobněná důslednost a oproštěná existence, tvořila součást Valéryho osobnosti daleko vytrvaleji a déle než pouze po onu rozlučku ve vývojové fázi, kterou tvůrce v předmluvě označuje za osobnostní "hlubokou vnitřní proměnu“.
Vysvléknout ze sebe kabát pana Testeho nebylo poro Valéryho takhle jednoduché; postupem času ovšem pro něho bylo stále očividnější, že stavět se ke světu natolik důsledně jako fiktivní pan Teste, je úkol nadlidský a nerealizovatelný, jakkoliv po něm jedinec touží.
Nikdy to nevzdat
"Proto je rukopis skutečností dvojsmyslnou: na jedné straně se rodí z konfrontace spisovatele se společností; na druhé straně jakýmsi tragickým přenesením odvádí spisovatele od této sociální účelovosti k instrumentálním zdrojům jeho tvorby. Protože mu historie nemůže poskytnout řeč svobodně konzumovanou, předkládá mu požadavek řeči svobodně vytvořené,“ napsal Roland Barthes do svého raného textu Nulový stupeň rukopisu (1953). Za dvacet let, kterou odděluje Nulový stupeň od Rozkoše z textu (1973), urazil Barthes intelektuální trasu, která by vystačila zástupům méně invenčních myslitelů na celé série životů.
Co ukazuje přístroj"Připadá mi, že každý smrtelník má těsně u samého centra svého ústrojenství a na význačném místě mezi navigačními nástroji života drobný, neuvěřitelně citlivý aparát, který mu zaznamenává stupeň ješitnosti. Je tam vyznačeno, jak se člověk sobě obdivuje, jak se zbožňuje, jak se sám sebe hrozí, že o sobě nechce ani vědět; a jakási živá rafije, která se na tom skrytém číselníku míhá, kolísá strašně prudce mezi nulou značící živočicha a maximem značícícm boha.“ |
Vytýčit ji můžeme velice zjednodušeně takto: Barthes zprvu, v padesátých letech, položil antitradicionalisticky důraz na jazyk, na formu díla, která má svoji morálku. Tuto metodu v následující dekádě posunul a rozvinul do sémiologie, nauky o znacích. Avšak v letech sedmdesátých přešel od systematičnosti a striktnosti k výrazové tekutosti a poetizaci - a sem náleží Rozkoš z textu, žánrově obtížně určitelné pojednání ve formě fragmentů, v nichž se Barthes přiznává k některým svým způsobům četby, uvažuje o rozdílech mezi rozkoší a slastí, glosuje společenské zvyklosti, znovu a jinak se ptá, co je to vlastně text, jak na čtenáře působí atd. atp.
Vlastně stále usiluje naplnit to, o čem psal v Nulovém stupni: o svobodnou řeč, čemuž se dá rozumět i daleko šířeji – jde mu o svobodný , neprefabrikovaný přístup nejen při psaní, nýbrž i při čtení, a vůbec při vnímání světa. O vzpouzení se pravidlům, která jsou na nás nachystána, abychom uvažovali jen tím či oním způsobem. Při výpravách na taková nepředpřipravená území se potkává Barthes právě s Paulem Valérym (a jeho panem Testem).
Nedlouhá Rozkoš z textu je její překladatelkou Olgou Špilarovou doplněna o obsáhlý doslov, o kalendárium Barthesova života a o bibliografii včetně českých překladů. Kdo se v "případu“ Barthes zatím nachází na "nulovém stupni“, může začít právě Rozkoší z textu, která je v této pečlivé edici téměř ideálním výchozím bodem.
