Jak nahlížíte na to, že odcházející ministr kultury Václav Riedlbauch nakonec nikoho nejmenoval na místo ředitele Národní galerie Praha a pozici minimálně do konce tohoto roku má nadále zastávat Milan Knížák?
Jako na velmi smutnou zprávu. Fenomén Knížák bude nadále působit na veřejné scéně, čímž se chorobný stav nejen výtvarného umění, ale i části české kultury prodlužuje.
Chorobný stav spočívající v čem?
Milan Knížák je produkt minulosti. Dokonce dávné minulosti, protože ustrnul v uměleckých projevech šedesátých let. Tehdy teoretik Jindřich Chalupecký upozornil na Knížákovy performance členy mezinárodního uměleckého hnutí Fluxus – a to Knížáka vyhlásilo za "Director Fluxus East". Tehdy byl knížák skutečně v mezinárodním kontextu.
Fluxus je slovo pocházející z latiny, jde o lékařský výraz a znamená vyprazdňování střev. Členové hnutí se tím názvem odvolávali na dadaistu Hanse Arpa, který prohlásil, že umění je to, co vypouštějí střeva. Byla to dadaisticky míněná provokace, která do umění přinesla prvky anální fáze a pubertálního vzdoru, jako jimi obdobně ve svém individuálním vývoji prochází každý lidský jedinec. Rovněž Fluxus chtěl provokovat – a také provokoval – konvence a tradice buržoasní společnosti. Ale jako každá vzpoura, tak ani ta pubertální netrvá věčně. Západní umělci brzy poznali, že jejich uvolňující a vyprazdňující gesta jsou - podobně jako běžná pubertální období – pouze přechodná, a že po nich musí následovat období dospělosti a odpovědnosti. Myslím, že Milan Knížák tohle nepochopil a nadále setrvává v análně-pubertálním stadiu.
Ale když se pořádají ve světě výstavy vážící se k hnutí Fluxus, Milan Knížák je tam zastoupen.
Pochopitelně, protože byl součástí oné destruktivně pubertální fáze. To mu nikdo nebere.
Noemi SmolíkováNarodila se v Pardubicích. Studovala dějiny umění, dějiny a filozofii v Kolíně nad Rýnem, v Berlíně a v New Yorku. Kritička a kurátorka, publikovala například v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo v odborných časopisech Kunstforum, Parkett, Artforum, frieze. V roce 2001 přeložila do němčiny a vydala teoretický spis O tvoření ve výtvarném umění od Františka Kupky; ve stejném roce byla kurátorkou výstavy American Art ze Sbírky Goetz, Mnichov, která se konala v pražském Rudolfinu. Působila jako profesorka nebo jako hostující profesorka na vysokých školách v Hamburku, Drážďanech a Bonnu. V současnosti přednáší na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. |
Říkáte, že Milan Knížák je věčný pubescent. Proč je ale pak tak úspěšný mezi českými politiky, proč jej tak dlouho ve funkci drží?
Moje teorie jeho úspěchu u českých politiků je následující: on svými hulvátsko-pubertálními výstupy naplňuje infantilní sny pánů v kravatách o tom, co je svoboda a jak ji realizují umělci. Do jeho výstupů projektují vlastní - ze zbabělosti však nikdy neuskutečněnou - vzpouru. Ale většina umělců dneska chápe, že způsoby, v nichž se Milan Knížák dodnes vyžívá, společnost spíše stabilizují a konzervují, než že ji někam posouvají. Kromě toho Knížákovy výstupy typu "nevychované dítě", zaměstnávají a vyčerpávají českou veřejnost natolik, že ta pak už nemá sílu a chuť na diskusi o podstatných otázkách. Například: Jaké úkoly vlastně má dnešní museum? Jaké má muzeum možnosti komunikace s veřejností? Kdo je a má být jeho publikem? Jakou společenskou roli může hrát současné umění?
Kdy tohle umělci na Západě pochopili?
Již v sedmdesátých, nejpozději v osmdesátých letech. Poznali, že společnost se i díky podobným provokacím natolik otevřela, že už vlastně vítá takové projevy a výjevy, neboť si jimi tu svoji otevřenost pouze potvrzuje.
Noemi Smolíková, výtvarná teoretička, kritička a kurátorka
A nebylo to tak, že západní společnost byla v tu dobu zasažená levicovým terorismem a najednou umělecká provokace vedle toho vyhlížela planě a školácky?
Možná že v Německu tomu tak částečně bylo, ale tenhle vývoj se dá pozorovat i v jiných zemích, které terorismem tehdy zasaženy nebyly, například v USA.
Před několika dny v New Yorku zemřela ve svých osmadevadesáti letech nejvýznamnější ženská výtvarná umělkyně současnosti, Louise Bourgeoisová. Ta uspěla až jako semdesátiletá, po retrospektivě, kterou měla v New Yorku roku 1981. Lze její tehdejší uznání číst jako součást onoho procesu nabývané dospělosti západní společnosti – alespoň co se výtvarného umění týče?
Svým způsobem ano. Louise Bourgeoisová se zabývala vlivem sexuality, snů a strachu na lidské tělo. Tahle témata byla v poválečných USA – kvůli dominanci abstraktního expresionismu – tabu. Amerika vyhrála druhou světovou válku a v jejím poválečném umění byli ikonami hrdinští malíři s odvážnými gesty. Žena, která se zabývala nedokonalostí těla a strachem, neměla mezi nimi co dělat.
Pojďme zpět k Milanu Knížákovi. Pokusme se jej nahlížet ve dvou směrech: jako umělce, a jako státního zaměstnance.
Myslím, že se to oddělit nedá. Coby aktivní umělec nepochopil včas, že umění se nadále vyvíjí – a vývoj mu utekl. Podvědomě to asi ví, proto přesunul svoje aktivity od umělecké produkce na pozici toho, který o umělecké produkci rozhoduje. A v tom je ta potíž: ze svého tragického osobního uměleckého vývoje učinil tím, že se chopil postu ředitele nejdůležitější instituce svého druhu v zemi, národní záležitost. Neboť do své osobní umělecké stagnace a setrvačnosti vtáhl rovněž instituci, v jejímž čele stanul.
Když ovšem Milan Knížák nastoupil po listopadovém převratu jako šéf na pražskou AVU, nebyla ta jeho destruktivní energie na místě?
Samozřejmě. Akademii bylo třeba vymést. Když se však tato negativní energie osamostatní, jako právě v Knížákově případě, a neobrátí se včas v energii konstruktivní, potom dochází k patologické stagnaci.
Noemi Smolíková, výtvarná teoretička, kritička a kurátorka
Znáte ze světa obdobný případ, že by aktivní umělec vedl instituci typu Národní galerie?
Neznám. V Německu, kde žiji, existuje dokonce zákon o střetu zájmů. To znamená, že jedinec, jehož umělecká díla se nacházejí v určité instituci, a jehož zájmem je, aby tato instituce jeho díla nakupovala, vystavovala a podporovala, nemůže již ze zákona být představitelem této instituce.
Patříte ke Knížákovým nejsoustavnějším kritikům. Když v roce 1999 na post ředitele NG nastoupil, byla jste už tehdy k němu takto skeptická?
Odhadovala jsem, že umělecky se nachází ve slepé uličce. A věděla jsem, že obsadit takové místo aktivním umělcem je velice problematické. Jenže moje počáteční skepse byla následnou realitou razantně překonána. Například způsob, jímž Knížák jednal s ředitelem kunsthalle v Hamburku, to bylo pro mě něco do té doby nepředstavitelného.
O co konkrétně šlo?
Hamburk připravoval výstavu českého a francouzského kubismu ze sbírky NG spolu s výstavou děl Zdeňka Pešánka. Tento světelný mág byl pro Hamburk zajímavý díky tomu, že kdysi v tomto městě pronesl přednášku na kongresu o vztahu světla a zvuku. Knížák při přípravě akce, na níž jsem se podílela, nejprve přislíbil spolupráci. Vše bylo připraveno: sponzor – povedlo se nám sehnat dost peněz – katalog, výběr děl. Když ovšem potom ředitel kunsthalle profesor Uwe M. Schneede, jeden z nejrenomovanějších německých historiků umění, a já jsme přijeli do Prahy se seznamem děl, abychom dojednali zápůjčky, rozvalil se pan Knížák v novobarokním křesle v úřadu na Staroměstském náměstí, břicho se mu nechutně přelévalo přes opasek a řekl, že hamburské muzeum mu nepřipadá dost na úrovni a že nic nepůjčí.
Co na to pan Schneede?
Zvedl se a odešel. Dodneška, když pana Schneedeho potkám, říká mi: Vy mi vždy připomenete Prahu. V tomto příběhu, který bohužel není ojedinělý, se zrcadlí, do jakého maléru se dostalo české umění vinou toho, že Milan Knížek ze svého osobního selhání učinil - jak už jsem řekla - národní záležitost. Svoji frustraci z toho, že skutečně významné mezinárodní jeho tvorbu ignorují, ukájí ponižováním představitelů těchto institucí. (A jen na dokreslení: Milan Knížák před návštěvou profesora Schneedeho nepravdivě rozšiřoval, že jeho díla se nacházejí právě i v hamburské kunsthalle.) Jaké důsledky to má, a ještě bude mít, nechci raději domýšlet…
Kunsthistorička Milena Bartlová
Proč se za dvacet let nepodařilo najít k Národní galerii normální vztah? Kunsthistorička Milena Bartlová tvrdí, že vlastně pořád je patrný vliv velmi silné ruky Jiřího Kotalíka, který galerii vedl v letech 1967-1990. Jak vy to vidíte?
Určitě se prodlužuje dědictví z totality. Tehdy NG ztratila napojení na vývoj ve světě, a tato izolace se nadále prohlubuje. Celá struktura NG je – a to jde o vyloženě Kotalíkovo dědictví – zastarale hierarchistická. Takhle se v podobných institucích dávno nepracuje. Ředitelé jednotlivých sbírek či kurátoři mívají daleko větší svobodu, ale tím i zodpovědnost. A pracuje se efektivněji: vždy jsem šokovaná z množství kunsthistoriků, kteří v NG působí.
Za dvacet let se prostě nepodařilo změnit struktury NG. Jeden z hlavních důvodů je ten, že ředitel je nadále - jako za totality - závislý na náladě politiků. Vždyť ani nemá smlouvu, která by jasně určovala, jak dlouho ředitelem bude, tedy kdykoli může být odvolán. Prvním krokem k obnově NG tudíž musí být odstranění této závislosti. My se sice rozčilujeme nad Knížákem, ale za zoufalou situaci, v níž se NG nachází, jsou zodpovědní ti, kteří Knížáka do funkce ředitele povolali a nadále ho v ní drží. A to jsou politici. Takže první krok musí být: vytvoření dozorčí rady, která stojí mezi ředitelem NG a politiky, a která nese za dění v NG zodpovědnost. Takto funguje většina podobných institucí.
Politici ovšem podotýkají, že Milan Knížák Národní galerii finančně stabilizoval.
Ano, kdykoliv do Prahy přijedu, slyším, že Knížák byl a je dobrým ředitelem, poněvadž galerii ekonomicky stabilizoval. Ale díky čemu? Díky tomu, že pořádá minimum akcí, protože státní příspěvky na víc nestačí. To zároveň znamená, že se Knížákovi nepodařilo sehnat dostatek sponzorských peněz ze soukromého sektoru. Ředitel neschopný sehnat sponzorské příspěvky, které by kryly alespoň třicet procent provozu, by z podobné instituce v zemi, v níž žiji, byl už dávno vyhozen.
Ředitel Národní galerie Milan Knížák
Šéf Národní galerie Milan Knížák a jeho náměstek Miroslav Tajč na setkání s kritiky
Jenže v tu chvíli, když nabíráte soukromé peníze, tak je třeba danou instituci otevřít, zviditelňovat, zefektivnit. A to zřejmě Milan Knížák ze zásady nechce.
A tím se dostáváme tam, kde jsem začala, totiž ke Knížákově nepochopení úlohy současného umění. Ta úloha je dneska ve velké míře úlohou komunikační: muzea staví mosty mezi různými sociálními, kulturními či etnickými skupinami, to znamená, že jsou konstruktivní, a nikoliv že se vybíjejí v destruktivních gestech. Ukázalo se totiž, že komunikace je možná a že je publikem přijímaná. Existují nyní země, kde chodí více lidí do muzeí, než na fotbalové stadiony. A to má své jasně pozitivní důsledky: instituce s početným publikem jsou zajímavé pro sponzory. V České republice působí velké firmy, kupříkladu Škoda Auto. Kdyby v NG bylo živo, kdyby galerie mohla vykázat dobrou, živou návštěvnost – při mé poslední návštěvě Veletržního paláce se tam potácelo pouze pár zbloudilých cizinců - tak třeba právě Škoda Auto by sotva mohla nebýt jejím velkým sponzorem. Ostatně její mateřská firma VW si ve Wolsburgu dokonce vydržuje vlastní muzeum.
Avšak Národní galerii nejenže scházejí základní předpoklady na vytvoření nového, ale mizerně prezentuje i to, co je. Příklad: NG vlastní obraz Františka Kupky Dvoubarevná fuga. Je to obraz, který byl jako vůbec první abstraktní dílo představen roku 1912 pařížské veřejnosti, byla to takříkajíc světová premiéra abstraktního umění. V prezentaci NG se tento obraz ztrácí v nenápadité instalaci. Dovedu si představit, co by s obrazem takové epochální důležitosti dokázalo udělat například Muzeum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, nemluvě o muzeích amerických: dávno už by vydalo výtečnou publikaci s dotyčným dílem na titulní straně, a instalace by byla tak provedena, že by diváka vedla ke sbírkovému vrcholu. Takovéto pro návštěvníka vstřícné a pro prezentaci umění strategicky důležité uvažování v NG vůbec neexistuje!
Národní galerie. Otevření expozic moderního a současného umění se zúčastnil i prezident Václav Klaus. Výstavou ho provází ředitel NG Milan Knížák.
Možná u českých státních institucí existuje obava, že když do jejich ekonomiky vstoupí soukromý sektor, tak bude mít tendenci mluvit do programu.
Ano, vím, že je tu rozšířen předsudek, ze privátní sektor vtáhne státní instituce do závislosti. Ale neodvedu si představit větší závislost, než v jaké se nyní nachází NG. A to nikoliv od nějaké dravé ziskuchtivé firmy, nýbrž od státní instituce jako je ministerstvo kultury. Větší nezodpovědnost, neúctu, nepokoru a nezdvořilost vůči snahám, dovednostem a výkonům, než jakými se právě teď tato instituce vyznamenala při pokusu jmenovat nového ředitele NG, si dneska žádná soukromá firma snad ani dovolit nemůže. Kde chybí úcta, zdvořilost a pokora, tam chybí i kultura, protože ony jsou předpokladem kultury. Tedy naopak: privátní sponzorská činnost by mohla byt zárukou, že NG se konečně osvobodí od vlivu této státní nekultury.
Zjednodušeně řečeno: Milan Knížák konzervoval to, co Jiří Kotalík kdysi zavedl.
Samozřejmě. Knížák nezměnil postavení NG, protože proměnu pozice muzea v moderní informační společnosti buď vůbec nezaregistroval, nebo si ji prostě nepřeje a ignoruje ji. Nehledě na strategii nákupů. NG propásla možnost nákupu stěžejních děl významných současných českých umělců, jejichž díla se ovšem dneska nacházejí v Madridu, v Paříži nebo ve Vídni. Dovedete si představit, že bychom dneska za díly Bohumila Kubišty či Emila Filly jezdili do těchto měst, protože v Praze by se nenacházela?! A kulturní deficit tohoto typu tady nyní vzniká a čeká na příští generace.
Matyáš Habsburský (1557-1619, tamtéž) císař římský, král český, uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský z dynastie Habsburků. Obraz Hanse von Aachena (1552–1616), olej na plátně je v majetku Rijksmuseum Amsterdam.
Mimochodem, Vídeň ze selhávání Národní galerie velice profituje. Přebírá některé výstavy, které by jinak mohly být v Praze. To do Vídně – a nikoliv do Prahy - bude putovat v Aachenu, tedy v Cáchách připravená přehlídka význačného manýristického malíře Hanse von Aachena, který přitom žil a roku 1616 zemřel v Praze. Nebo proč nebyla v Praze představena výstava olomouckého rodáka Adolfa Hölzela, jednoho z prvních abstraktních malířů, kterou připravili ve Stuttgartu? Proč úspěšná výstava surrrealistické fotografie, na níž byli významně zastoupeni i čeští umělci, nebyla z Hamburku převezena i do Prahy? Není snad měsíce, aby mi nevolal někdo, kdo připravuje výstavu, na níž jsou zastoupeni čeští umělci nebo která má vztah k Čechám a že by ta výstava měla být prezentována rovněž v české metropoli, ale s Národní galerií se nikomu jednat nechce.
Na druhé straně se mě lidé v cizině často ptají, kde je v Praze možné vidět českou meziválečnou fotografii, která je považována za světovou špičku. Když řeknu, že vlastně nikde, tak to vyvolává nechápající údiv. A o české funkcionalistické architektuře, která rovněž náleží ke světovým unikátům, se zahraniční návštěvník – mimo ty originály v ulicích – nemá kde informovat, nemá možnost zajít na výstavu, na níž by si o tom kulturním pokladu mohl udělat ucelenou představu. Praha prostě ztratila "anschluss" – jak se tak německy říká.
Dlouholetý šéf NG Jiří Kotalík na snímku z roku 1987
A na závěr tohoto lamentování jeden zajímavý detail. Pan Knížák rád hovoří o tom, že je členem mezinárodního sdružení ředitelů muzeí a že kontakty tudíž má, ale mohu vás ujistit, že ve sdružení, jehož členy kupříkladu jsou ředitelé pařížského Louvru, Musea Ludwig v Kolíně nad Rýnem či Musea of Modern Art v New York on prostě není. Dvakrát jsem osobně kontrolovala kartotéku tohoto sdružení a kromě toho mi Knížákovo nečlenství potvrdil i nynější prezident tohoto sdružení Manuel Borja-Villel, ředitel madridského Musea Reina Sofia.
František Kupka - Élévation (Výšky) IV
František Kupka
Jak nahlížíte na to, že za příštího ředitele NG byl komisí doporučen Jiří Fajt?
Bezpochyby správný výběr. O Fajtově odborné kvalifikaci nemůže být pochyb. Navíc má Jiří Fajt tu výhodu, že vedle zkušenosti v Národní galerii, kde jeden čas působil jako ředitel Sbírky starého umění NG, zná i mezinárodní diskuse o úloze muzeí v dnešní době, protože v současnosti působí v Německu. Kromě toho Jiří Fajt disponuje mezinárodním renomé a kontakty. To je mimořádně důležité, protože vůči NG existuje ve světě veliká nedůvěra. A bude dlouho trvat a bude stát značné úsilí, než důvěra bude získána zpět. Pozoruhodné je, že jen co se objevil verdikt doporučující výběrové komise, byl Jiří Fajt mimo jiné Milanem Knížákem veřejně nařčen, že během svého působení v Národní galerii stál u jistých finančních problémů této instituce. Překvapuje mě, že Knížák to zjistil až teď – vždyť to byl právě on, kdo po svém nástupu do NG znovu jmenoval Jiřího Fajta šéfem Sbírky starého umění Národní galerie. To by při své pověstné razantnosti Milan Knížák těžko udělal, kdyby byl už tehdy přesvědčen, jak nyní tvrdí, o Fajtově "nezodpovědnosti". Jiří Fajt odstoupil ze své funkce v NG dobrovolně, když zjistil, že to s Knížákem nejde.
Výběrová komise, která posuzovala kandidáty na ředitele Národní galerie v Praze (NG), doporučila ministrovi ke jmenování historika umění Jiřího Fajta
Tak mě napadá, že Češi žijící v relativně velkých městech se nenaučili žít o víkendech s kulturou. Města se od Čechů o sobotách a nedělích vyprazdňují bezmála jako za normalizace – s tím rozdílem, že je tu teď více turistů. Takováto veřejnost podle mě ani nevytváří tlak na to, aby muzea fungovala tak, jak by fungovat mohla.
V tomhle je pražská společnost skutečně jiná než společnost ve velkých německých městech. V německých městech je největší nával lidí v sobotu, v sobotu se tam nakupuje a žije. Příčina je jednoduchá: od pondělí do pátku na nakupování není čas. Lidé pracují celý den. Když vidím v sobotu vylidněnou Prahu, cítím se jak na jiné planetě. Ale možná to současná hospodářská krize změní a Pražané budou více chodit o víkendech svým městem a budou se zajímat i o to, co zrovna vystavují v Národní galerii. No není to nádherný sen?
Emil Filla, Podnos s mandolínou, 1931
