Autor esejeDoc. PhDr. Miloš Mendel, CSc. (1952), arabista a islamolog, vědecký pracovník a předseda Rady Orientálního ústavu Akademie věd ČR, v. v. i., přední český odborník na problematiku islámského náboženství v kontextu historických a kulturních procesů v Asii a Africe, specialista na moderní dějiny Blízkého východu. |
Dějiny islámu však nejsou ani "lepší", ani "horší" než "dějiny Západu". Dějiny islámu jsou prostě "jiné" a ve své mnohotvárnosti se Západu v lecčems podobají, jindy zase nikoliv. "Islámský svět" (pokud mám vůbec této zavádějící "huntingtonovské" zkratky použít) má vlastní dynamiku vývoje a vyznává vlastní soubor ideálů. I když se vyvíjí v kontextu stále globálnějšího světa, je tímto světem (nejen) od dob kolonialismu často bolestně konfrontován a často jej vnímá jako hrozbu nebo zdroj ponížení.
V tomto smyslu bychom se neměli nechat zmást stále pokleslejšími úvahami různých kulturních rasistů a xenofobních aktivistů, jejichž demagogické vývody se objevují na různých webových portálech.
Strach ze Západu trvá
Přes poměrně těsnou provázanost ekonomik Blízkého východu se světovou ekonomikou, především díky strategickým zásobám ropy, značná část populace v dané oblasti zůstala vůči sociálním a kulturním vlivům Západu imunní nebo se jich obává. Nemá smysl si namlouvat, že "facebooková generace" povstala, protože chce přijmout hodnoty Západu – demokracii, občanskou společnost v evropském smyslu a západní pojetí lidských práv. Blízkovýchodní společnosti mají v sobě jednak zakomponovanou specifickou a kapitalismem jen částečně narušenou sociální strukturu, jednak stále silnou vazbu na své systémy kulturních (nejen náboženských) hodnot. To způsobilo, že v éře kolonialismu objektivně odolávaly "rozkladnému" vlivu importovaných podob kapitalismu: demokracie, sekularismu, individualizace rodiny.
VEČEŘE. Muslimskou rodinu pojí silné vazby. Evropský rozpad tradiční společnosti se islámu vyhnul.
Významná část obyvatelstva v Egyptě, Iráku či Libyi (přes všechna místní historická a kulturní specifika) zůstala ekonomickými a státoprávními normami "moderního státu" dotčena jen částečně a nesoustavně. Skutečnost, že mnoho obyvatel určitého státu umí ovládat moderní zbraňové systémy, používá v každodenním životě nejnovější západní technologie, že mladí pijí coca-colu a chodí v džínsech, tedy používá symbolů "západní zkaženosti", téměř nic nevypovídá o tom, do jaké míry by si přáli žít v sekulárním státoprávním uspořádání, tedy státě, kde náboženské a státní instituce budou důsledně odděleny a náboženství bude (alespoň legislativně) vytěsněno z veřejné sféry do soukromí věřících.
Turecká demokratická diktatura
Nejvíce se ideálu "západní civilizace" přiblížilo republikánské Turecko, jež se v první polovině dvacátých let 20. století rozhodlo vštípit společnosti sekularistický model státu. Dělo se tak ovšem revolučním terorem a tuhou diktaturou, která se v mnohém podobala té leninské, a teprve od padesátých let 20. století ji střídaly pokusy o demokratizaci, po nichž ovšem následovaly vojenské převraty a diktatury vždy, když bylo třeba udržet proamerickou a sekularistickou orientaci. Každý takový zásah armády ovšem znamenal likvidaci zárodků demokracie, lidských práv a svobody jednotlivce, což Turecko od Západu neustále vzdalovalo. Ale v zemi s islámskou historickou tradicí, byť bylo její obyvatelstvo z hlediska etnického a strukturálního mimořádně homogenní, to zkrátka jinak nešlo.
NA ZÁPAD? Předseda turecké vlády Mustafa Kemal Atatürk formoval armádu podle západního vzoru.
O tom, že srovnávání současné situace v některých arabských zemních s tureckou realitou není případné, svědčí mimo jiné skutečnost, že je jen zdánlivě paradoxní, že o rozhojnění skutečné demokracie v Turecku už několik let úspěšně pečuje politická strana, kterou u nás naprosto nepochopitelně nazýváme "islamistickou", ačkoliv jejím strategickým zájmem je vstup Turecka do Evropské unie. Naopak pravicové strany klasické republikánské elity, spjaté s armádou (často osmansko-slovanského původu), s Atatürkovým odkazem a mocenskými elitami ve Spojených státech, nemají zvláštní zájem ani o vstup do EU, ani o pluralitu společenských, kulturních nebo etnických aktivit.
Krach sekularismu na Blízkém východě
Nepodceňujme skutečnost, že v klíčových státech arabského regionu ani republikánské, tím méně pak monarchistické, režimy nedokázaly překonat klasické nebo jen nesměle reformované náboženskoprávní modely společnosti. Ba naopak, od konce sedmdesátých let 20. století se chabé pokusy o sekularizaci zastavily a na scénu se v plné míře vrátily náboženské koncepty, především různě vyzrálé ideologie "islámského státu". Ty sice nevedly k zániku "sekularistických diktatur" (vyjma Íránu v roce 1979 a do jisté míry Súdánu a Pákistánu), ale případný pokus o oddělování náboženství od státu zjevně zkrachoval ve prospěch postupně vynucovaného návratu k vlastním autentickým hodnotám, které ta která společnost důvěrně znala. V procesu selhávání sekulárně nacionalistických ideologií se k němu pak instinktivně i vědomě vrátila.
VLÁDA DUCHOVNÍCH. Ajatolláh Chomejní smetl šáhovu sekulární diktaturu.
Demokracie je výhradně západní koncept, který se vyvinul a vyzrál v rámci určitého historického a sociálně ekonomického uspořádání. Globální ekonomická nadvláda Západu nad ostatním světem, umocněná ještě donedávna politikou amerického unilateralismu v mezinárodních vztazích, jakoukoli diskusi o demokracii v regionu naprosto zdiskreditovala. Místo toho se posiluje proces "islamizace zdola", jak jej kdysi trefně označil francouzský islamolog Gilles Kepel. Vytváří se alternativní "občanská společnost" – nikoli ovšem na bázi demokratické dobrovolnosti, v rámci demokratických institucí a při nezbytné existenci víceméně homogenní socio-kulturní struktury.
Bratrstva, řády, spolky, nikoli občanská společnost
Společenský prostor zaplňují různě strukturované komponenty, které jsou "nám Zápaďanům" nepochopitelné, ale zato vitální, funkční a dostatečně různorodé. Mezi ty nejvitálnější patří systém a tradice mystických (súfijských) bratrstev a řádů, které mnohde plnohodnotně suplují roli spolků, zájmových klubů a dalších společenských organizací, nahrazují neexistující nebo chabou sociální síť, již by měl zajišťovat stát.
Sekularismus, demokracie a občanská společnost tvoří nepřenosnou zkušenost, nejsou to univerzální hodnoty, jak kolem sebe často slýcháme. Na Blízkém a Středním východě totiž převládá poměrně odlišné pojetí člověka, lidského života, společenských vztahů a vztahu sociálních (etnicko-konfesijních) struktur ke státu. Nehledě na růst každodenní spotřeby, všeobecného vzdělání i určitých vlastních ekonomických (výrobních) kapacit nebo schopnost bravurně ovládat nejnovější vymoženosti hi-tec systémů má jen okrajový vliv na kvalitu kulturních a sociálních změn. Místní tradice, "mentální stereotypy", historické a ideové (často náboženské) symboly ve státní propagandě i nekonformním diskurzu (dnes často na internetu) jsou vesměs silně zakořeněny. Působí archaicky, avšak jsou funkční. Oslovují významné výseče svých společností. Kulturní a politické hodnoty přicházející ze Západu jsou nahlíženy většinou selektivně a účelově. Proces selekce toho, "co od Západu převezmeme", podléhá vlivu domácích kriterií.
PO STARU. Obuvnická továrna v Tunisu ani zdaleka nepřipomíná Evropu za časů průmyslové revoluce.
Proto očekávat rozvoj demokracie západního typu v daném regionu je nereálné a je zcela nesmyslná představa, že se začne budovat – ať už "na rozkaz" loutkových vlád, jejichž životnost je těsně propojena s přítomností cizích okupačních vojsk, nebo podle přání "facebookové generace", která bude čelit vlastním "reformním" vojenským radám a zcela jistě i pragmatické opatrnosti Západu.
Blízkovýchodní společnosti mají poměrně odlišnou strukturu od západních. Tento fakt se odráží v podobě mnohovrstevnatých identit určitých skupin daných společností nebo obyvatelstva v rámci určitého státu. V západních společnostech se dá většinou hovořit o identitě vyplývající z příslušnosti ke státu, ať už jde o historický národ (Francouzi, Češi) nebo politický národ (Američané), nanejvýš k identitě národní v rámci federace (Valoni v rámci Belgie, Bretonci v rámci Francie). Demokratické státní a legislativní mechanismy, provázené relativní hospodářskou prosperitou a relativně spravedlivým či efektivním přerozdělováním státních financí, zpravidla zajišťují svobodnou diskusi a útlum případných iredentistických sklonů – třeba ekonomickým zvýhodňováním (italský sever a jih).
Tento stát není "náš"
Charakter sociální struktury blízkovýchodních společností, vyznačující se značnou pluralitou identit, má zásadní vliv i na historický debakl sekularismu. Zopakujme znovu, že v blízkovýchodním regionu nikdy nedošlo k přetavení předkapitalistické sociální struktury, zbavení náboženských institucí podílu na moci a vytvoření společnosti občanů, mezi nimiž by se rozdíly projevovaly především ve vztahu k podílu na moci a manipulaci materiálními statky. Různé ideologie "národních států" nebo "arabské jednoty", které koketovaly se sekularizací státoprávního uspořádání, skončily nezdarem – ať už z jakýchkoli konkrétních důvodů.
Důležité rovněž je, že hranice současných státních útvarů v oblasti se do značné míry rozcházejí s historickou, geopolitickou a etnicko-konfesionální realitou. Zvlášť patrný je tento stav v syrsko-libanonské oblasti, v Iráku, Libyi a Jemenu. Mnohovrstevnatost identit v některých případech vytváření nastolení demokracie a sekulárního typu státu přímo vylučuje. Situace je o to složitější, že v jistých aktuálně politických kontextech se priority identit mohou měnit.
Evropský rozpad tradiční společnosti Blízký východ nezná
Část křesťanské Evropy (nejprve Anglie, Holandsko, Flandry, německá hanzovní města) v 18. a 19. století chtěla vytvořit efektivnější soustavu ekonomických vztahů. Aby tak mohla učinit, musela mimo jiné získat dostatek finančních zdrojů a zajistit mobilitu pracovních sil, což zase předpokládalo zpřetrhat jejich vazby na klasické sociální a institucionální struktury. Proto jeden z hlavních úderů protagonistů kapitalistického modelu byl veden proti náboženským institucím.
Islámský svět touto cestou v moderních dějinách nikdy nešel. Neprožil svou reformaci, merkantilismus, vědeckotechnickou revoluci a živelné stadium kapitalismu, které by způsobilo rozpad velkorodin nebo kmenové struktury a vznik individuální rodiny. Islámské dějiny nemají svého Luthera, Kalvína či Müntzera, ale ani Descarta, Robespierra, Garibaldiho nebo Marxe. Turecko je jen velmi problematickou výjimkou, jež toto pravidlo potvrzuje.
KONSTITUČNÍ MONARCHIE. V jordánském Ammánu zasedá parlament, hlavní slovo má král.
Islám se s kapitalismem, sekularismem a ideologiemi evropských revolucí seznámil sekundárně, až v 19. a 20. století. Evropský model byl do islámského organizmu implantován v éře kolonialismu, přičemž metody byly různé. Jestliže se někde podařilo položit základy demokratického pluralismu, pokusy o zpochybnění vlivu islámu na veřejný život byly vždy chabé a nesoustavné.
Dnes, v situaci, kdy sekularisticky orientované mocenské složky arabských společností jsou neobyčejně slabé a ideologicky vyčpělé, kdy musí používat stále brutálnějších represí, aby se udržely u moci, a kdy se definitivně zdiskreditovaly jejich nacionalistické ideologie s nesmělými pokusy o sekularizaci, nelze počítat s tím, že se většinová společnost arabských zemí v historicky krátké době promění v demokratickou, občanskou a tolerantní a odvrhne jediný důvěrně známý ideový rámec, který se jí nabízí – totiž politicky angažovaný islám.
Kolik nepříjemných překvapení nás ještě čeká?
Záleží jen na ideologickém úhlu pohledu, zda budeme v turecké zkušenosti vidět vzor pro arabské adepty na demokracii, kterou nelze uplatnit bez odluky náboženství od státu. Tato varianta je v současném arabském světě a v procesu jeho "jara" nemyslitelná. V tom smyslu bychom "my Zápaďané", libující si v často pokryteckých frázích o lidských právech a demokratickém jaru Arabů, měli vlastně cynicky a s "politickou zralostí" přát, aby egyptská vojenská rada udržela moc a nepovolila "facebookové generaci" žádné další "neuvážené" požadavky, aby se nenaplnily výsledky svobodných voleb, v nichž (za rozčarování některých našich "znalců") zvítězila Strana svobody a spravedlnosti (Muslimští bratří), následovaní radikální stranou an-Núr (Světlo), požadující důsledné uplatnění náboženského zákonodárství ve všech sférách legislativy.
Docela v tichosti bychom si měli přát, aby prezident Baššár al-Asad revoltu sunnitské části fragmentární společnosti v Sýrii zvládl a aby se uklidnila situace v Jemenu, který je dnes doslova zralý na totální paralýzu státnosti. Měli bychom pochválit saúdskoarabský režim za jeho "bratrskou vojenskou pomoc", kterou poskytl vládnoucímu rodu Ál Chalífa na Bahrajnu při potlačení opozice toužící po větších svobodách a sociální spravedlnosti.
V opačném případě bychom se totiž mohli dočkat mnoha překvapení, podobných těm, která Západ prožil po volbách v Alžírsku v roce 1991, v Palestině roku 2006 nebo v Iráku po roce 2003, kdy Západem vnucované demokratické volby vynesly k moci fundamentalistické struktury, jejichž legitimita byla (v prvních dvou případech) Západem vzápětí zpochybněna. Politika "dvojího metru", kterou mnozí Arabové na politice Západu tolik nesnášejí, by se znovu dostala ke slovu a západní intelektuální diskurz by zase jednou, ale jen docela nakrátko, obestřela morální kocovina. A aktivisté angažovaní ve jménu "pravého" islámu by zase jednou měli příležitost citovat verše Koránu, hovořící o "pokrytectví bezvěrců".
Závěr dvoudílné eseje, která je rozšířenou a aktualizovanou verzí článku Arabské jaro: romantická očekávání a tvrdá realita, otištěného
v odborném čtvrtletníku Nový Orient 3/2011.
Text uveřejňujeme se svolením Orientálního ústavu, vydavatele časopisu.
