Bohumil Hrabal byl génius, říká polský spisovatel Pawel Huelle

Bohumila Hrabala Poláci milují. Podnikají i cesty do Česka, kde se vydávají po spisovatelových stopách. Poctou Hrabalovi je i kniha gdaňského spisovatele Pawła Huelleho Mercedez-Benz, která zakrátko vyjde česky.

Setkal jste se s Bohumilem Hrabalem osobně?
Bohužel ne. Ale můj první fejeton do Gazety Wyborczej byl o fiktivním setkání s Hrabalovým dvojníkem. Popisoval jsem v něm, jak jsem přišel ke Zlatému tygru, Hrabal tam seděl na svém obvyklém místě, pil pivo, já ho pozoroval, ale něco se mi na něm nezdálo. Když po zavíračce všichni odešli, řekl jsem mu: "Vy jste asi takový Bohumil Hrabal, jako já Thomas Mann!" Pak jsme spolu seděli v noci na lavičce na Kampě, pili becherovku a pivo. Já mu vyprávěl, že jsem začínající novinář a on mi prozradil, že je bývalý učitel, kterého si Hrabal najal jako svého dvojníka, protože už byl unaven svými obdivovateli chtějícími si s ním připít. Že si takhle u Tygra přivydělává k důchodu. V Polsku tomuto pábitelskému fejetonu všichni uvěřili.

Pawel Huelle na kresbě, kterou mu vyhotovili jeho studenti

Čím si vysvětlujete tu obrovskou oblibu Hrabalových knih v Polsku?

Pawel Huelle

Prozaik, básník, esejista, filmový scenárista, autor divadelních a rozhlasových her.

Narodil se v roce 1957 v Gdaňsku, na tamní univerzitě vystudoval polonistiku. Poté vykonával nejrůznější profese, pracoval na stavbách, v letech 1980 a 1981 působil jako novinář v tiskovém středisku Solidarity v Gdaňsku.

V roce 1987 debutoval knihou Davídek Weiser, která se okamžitě stala bestsellerem. Byla přeložena do čtrnácti jazyků (u nás vyšla v roce 1996 v překladu Pavla Miňovského) a v roce 2000 byla zfilmována režisérem Wojciechem Marczewským.

Příznivě přijata byla i jeho kniha Mercedes-Benz – Z dopisů Hrabalovi. Dosud byla přeložena do němčiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, holandštiny, ruštiny, hebrejštiny a běloruštiny. Česky vychází 27. dubna 2010 u příležitosti veletrhu Svět knihy, jehož je letos Polsko čestným hostem. 

Přijali jsme Hrabala za svého. Jako neexistující odnož polské literatury, kterou bychom rádi měli, ale nemáme. Polská literatura je heroická, patetická. On nám ukázal jiný způsob reakce na neštěstí komunismu. Jeho knihy nám jako žádné jiné pomáhaly přežít nejhorší léta. A podle mě není na světě spisovatel, který by měl takový způsob vyprávění. Hrabal byl génius. A bylo nám sympatické vaše scházení se po hospodách, ta pospolitost a historky, které se tam vyprávěly. V Polsku byl systém hospod po válce zničen, existovalo tu jen pár restaurací pro hodně bohaté lidi. Od devadesátých let se to mění, už je to jinak, ale ještě pořád to není jako v Čechách.

V Polsku vyšly všechny Hrabalovy knihy?
Myslím, že ano. Vycházely od šedesátých, některé oficiálně, jiné v samizdatu. A běžely tu Menzlovy filmy natočené podle Hrabalových knih, Ostře sledované vlaky a Postřižiny - to jsou veledíla.

Kterou jeho knihu jste četl jako první?
Poprvé jsem v roce 1978 četl sbírku jeho povídek. Ale za nejdůležitější považuji Příliš hlučnou samotu, to je metafora dvacátého století. Hrabal byl spisovatel mojí generace, jeden z nejdůležitějších. S jeho smrtí definitivně skončilo naše mládí. Když zemře spisovatel, je to odvysíláno jako pátá šestá zpráva, ale když zemřel Hrabal, zařadily naše Televizní noviny tuto zprávu jako první v pořadí. Seděl jsem tehdy s přáteli v gdaňské hospodě a všichni jsme pochopili, že se právě teď uzavírá jedna historická epocha. Ne vítězstvím Solidarity, pádem Berlínské zdi, sametovou revolucí nebo odstřelováním Sarajeva, ale jeho smrtí.

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal (1959)

Ta noc připomínala bohoslužbu za mrtvého, panychidu. Jeho knížky jsme znali zpaměti a teď každý něco ocitoval a ostatní hádali, jestli je to z Ostře sledovaných vlaků nebo z Harlekýnových milionů nebo z Obsluhoval jsem anglického krále. A ten, kdo uhádl první, dostával odměnu, všichni ho zvali na panáka, ale jestli někdo vykřikl špatnou odpověď, musel platit rundu všem. Tehdy jsem si pomyslel, že je to možná pro spisovatele to nejúžasnější ocenění, že ve městě, které nezná, které leží tisíc kilometrů na sever od Prahy, si nějací chlapíci ve středním věku mezi sebou přehazují úryvky jeho knížek a nadávají si do idiotů, když někdo z nich udělá kardinální chybu a splete si, dejme tomu, Bambini di Praga s Inzerátem na dům, ve kterém už nechci bydlet. Tehdy jsme tam taky začali sepisovat dopis Švédské královské akademii, že je to skandál, že Bohumil Hrabal dosud nemá Nobelovu cenu.

Spisovatel Pawel Huelle

Brzy potom jste začal psát Mercedes Benz - Z dopisů Hrabalovi...
Strašně jsem totiž litoval, že jsem Hrabalovi nikdy nenapsal. A tak jsem mu začal psát dopis několik týdnů po jeho smrti.

Ta knížka je poklonou Bohumilu Hrabalovi, pábitelským způsobem jste v ní popsal historii své rodiny i svého města, Gdaňska. O dětství v Gdaňsku je ostatně i vaše kniha Davídek Weiser, která z vás udělala v Polsku hvězdu a proslavila vás i ve světě...
V Gdaňsku se po válce z devadesáti devíti procent proměnilo obyvatelstvo. Němci byli odsunuti a do Gdaňska byli nastěhováni lidé z celého Polska a také z bývalých polských oblastí, které zabral Sovětský svaz, z Vilniusu, ze Lvova... To masové stěhování mělo obrovský společensko-kulturní dopad, každá čtvrtá polská rodina musela změnit místo svého dosavadního života, často za velice dramatických okolností, lidé přišli o své domy, byty, rodinné památky, důvěrně známá místa spjatá se vším podstatným v jejich životě.

Pro generaci našich rodičů a prarodičů to bylo trauma, které se ale nějak dotklo i naší generace, která se narodila až po válce. Smělo se o tom mluvit jen doma, cítili jsme ten jejich žal a stesk. Moje rodina pocházela ze Lvova. Vyrůstal jsem v 60. letech, tehdy bylo Polsko hodně izolované od okolního světa, nikdo nikam nejezdil, byl to takový zpomalený čas. A o naše duše válčily dvě instituce - komunistická škola a katolická církev. Jedna z nás chtěla vychovat patriotické Poláky socialistického typu, druhá věrné katolíky. Ale my jsme nechtěli ani jedno, chtěli jsme svobodu.

Pracovna Pawla Huelleho v Gdaňsku

Pracovna Pawla Huelleho v Gdaňsku