V jedné bruselské galerii visí úchvatný obraz od Bruegela. Na britského básníka W. H. Audena udělal tak velký dojem, že o něm dokonce napsal báseň. Obraz zachycuje Ikara, jak se s roztavenými křídly řítí do vodního hrobu. Nezdá se, že by to někoho příliš zajímalo. Svět běží dál: sedláci dál orají pole a pokračují v životě. O dramatický Ikarův pád nejeví pražádný zájem.
Mnohdy se zdá, že se reálný život odvíjí podobně, bez ohledu na novinové titulky a významné události. Americký prezident George W. Bush se tedy na konci tohoto roku vrátí do texaského Crawfordu. Zaregistruje to vůbec někdo? Záleží na tom ještě někomu? Křídla si spálil leckde, od Iráku po Guantánamo, a tak už dnes působí jako včerejší zpráva a jeho nohsledi na veřejných akcích pečlivě nahánějí jeho posluchače do předních řad, aby nebyla absence zájmu o to, co dělá a říká, příliš nápadná.
Jeho odchodu bychom si však měli všímat více, a to nikoliv kvůli tomu, co jeho nepřítomnost umožní, nýbrž kvůli tomu, co zůstane absolutně stejné. Zamysleme se nad čtyřmi příklady.
Obavy z Obamy
Zaprvé budeme stále muset hledat lepší způsoby, jak řídit světovou ekonomiku, snižovat její nerovnosti a potýkat se s jejími ekologickými riziky. A co je ze všeho nejdůležitější, od amerického a evropského vedení se žádá, aby se vyhnulo sklouznutí do protekcionismu a z toho vyplývajícího umrtvení kola obchodních jednání z Dauhá (pozn. red.: obchodní velmoci EU, USA, Indie, Brazílie, Japonsko či Austrálie se na nich bolestně snaží nalézt kompromis v takových otázkách, jako jsou dotace zemědělcům či omezení celních poplatků).
Současně s tím potřebuje Západ v otázce uhlíkových emisí a klimatických změn společně formulovat takovou vyjednávací pozici, která zapojí do hry Čínu a Indii. Bude muset vzít v úvahu svou historickou zodpovědnost za dnešní globální oteplování, počet svých obyvatel a současnou hospodářskou sílu.
Zadruhé bude pokračovat palestinsko-izraelský konflikt. Americká prezidentská kampaň navíc ukázala, že k současnému krvavému patu nepřispěla pouze absence zodpovědné a angažované americké politiky v posledních sedmi letech.
Dokonce i senátor Barack Obama, jenž dal najevo jasné odhodlání navázat otevřenější a méně jednostranný vztah se zbytkem světa, prohlásil o Palestině a Izraeli věci, které podle všeho vylučují iniciativy potřebné pro uzavření mírové dohody. Ani zdaleka totiž nekritizoval pokračující izraelské osídlování Západního břehu Jordánu, nýbrž se naopak zavázal – rázněji než někteří členové izraelského kabinetu – podpořit Jeruzalém jako nerozdělené hlavní město Izraele. Vyznělo to jako zelená všem nekompromisním stoupencům osadníků, kteří vedou kampaň za rozšíření východního Jeruzaléma hluboko na území Západního břehu, takže se linie osad potáhne až k Mrtvému moři.
Lze si těžko představit, jak by si jakákoliv budoucí americká diplomacie založená na tomto přístupu mohla získat palestinskou podporu. Blízký východ tak bude i nadále dominovat diplomatickým sporům a debatám.
Potřebuje Brusel občany?
Zatřetí nás bude stále trápit šíření jaderných zbraní. Jak se rázně vypořádat se Severní Koreou, která už hrstkou jaderných zbraní pravděpodobně disponuje? Jak zvládneme vztah s Íránem, který si možná – a možná také ne – přeje vyvinout kromě civilní jaderné energetiky rovněž vojenské jaderné kapacity?
. W. H. Auden (1907–1973): Krajina s padajícím IkaremA tak u Bruegela, v Ikarovi: jak se od něj všechno odvrací, (Překlad Aleny Jurionové a Zuzanny Bedřichové citován z monografie Pieter Bruegel starší; úryvek básně.) |
Tyto otázky i všechny jejich doprovodné efekty ve východní a západní Asii se musí řešit ještě před diskusemi o obnovení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 2010. Jaderné mocnosti, které NPT podepsaly, se domnívají, že smyslem smlouvy je výlučně prevence šíření. Podle jiných zemí se smlouva týká i odzbrojení a jaderné mocnosti prý vyjádřily jasný souhlas, že budou pracovat na tom, aby se svých jaderných zbraní vzdaly. Toto zmatení pojmů je základem mezinárodního přístupu k otázce nešíření. Dnes se zdá zřejmé, že pokud si přejeme "kousavější" smlouvu o nešíření, například v podobě přísnějšího monitoringu a dohledu, budou muset jaderné země ctít to, co jiné země pokládají ze svého pohledu za nespravedlivé.
A konečně bude i po Bushovi – který se stal v Evropě (ne vždy právem) tak neoblíbeným – pro Evropskou unii těžké stát se takovým partnerem při řešení globálních problémů, jakého Spojené státy potřebují a hledají.
Nedávná roztržka ohledně Lisabonské smlouvy, kterou vyvolalo její odmítnutí v irském referendu, jasně připomíná hlavní problém Evropy: ta se někdy více věnuje vlastnímu institucionálnímu uspořádání a vnitřním záležitostem než svým globálním závazkům. Celosvětová chudoba, ekologická katastrofa, šíření jaderných zbraní, Afghánistán a Blízký východ však nejsou problémy, které lze odložit, zatímco Evropa rozmlouvá sama se sebou.
Evropa navíc až příliš často působí dojmem, že její občany lze brát jako samozřejmou věc. Je-li to, co si evropští představitelé dohodnou mezi sebou, kritizováno či odmítnuto těmi, kdo je volí, pouze to ukazuje – tedy podle názoru elit –, že bylo správné voliče ignorovat. Evropa však nemůže být postavena na tomto demokratickém deficitu. Unie musí zvýšit zapojení vlastních voličů do procesu schvalování a podpory rozhodnutí učiněných v Bruselu. A toto ponaučení je třeba si vzít rychle.
Bush s Cheneym tedy odejdou. Spousta stejných starých problémů tu však zůstane. Vítejte v reálném světě.
© Project Syndicate, 2008.
. Lord Chris PattenAutor je bývalým guvernérem Hongkongu a evropským komisařem pro vnější vztahy. V současné době působí jako rektor Oxfordské univerzity a spolupředseda nevládní organizace International Crisis Group. |
