O knizeMiroslav Balaštík: |
Název pro literárně-historickou knihu Postgenerace je vcelku efektní. Je v něm evidentní ozvuk čehosi končícího. Bude tedy ve studii řeč o pozdní fázi - zazní zde literární chiliasmus? Co chce Miroslav Balaštík tímto dílem sdělit? Interpretačně se poezie devadesátých let minulého století zdá být ošetřena docela dostatečně. Existují dobové recenze a reflexe, později následovaly reflexe zevrubnější, například ve sborníku V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (Academia, 2008). To vše autor dobře zná a cituje, střety a diskuse ovládá.
Od každého trochu
Lákavý „přelomový mezník“ roku 1989 jistě vzbudil řadu očekávání v mnohých směrech a asi jich také velkou část nechal nenaplněnou. Že se nestalo nic světoborného, a přesto je třeba si vážit příležitosti svobodného vyjádření a psaní a že náraz zdánlivě neomezené volnosti působí zároveň jako afrodiziakum i jako nástroj utlumení, je věc logická. Co z toho k ohlédnutí vybral Miroslav Balaštík? A proč? V úvodu se vymezuje: „Nepůjde nám však primárně o interpretace konkrétních knih mladých autorů, ale spíše o hledání společných průsečíků v jejich tvorbě a zejména rekonstruování literárního kontextu, v němž se jejich poezie ocitá, a kritické odezvy, které se jí dostává. Diskuze, spory a manifestační vystoupení provázející nástup mladé básnické generace se pak velmi těsně pojí s úvahami o stavu a směřování literární kritiky, která se právě v průběhu 90. let pokoušela nově formulovat svá východiska a funkce.“ Půjde tedy o kontext či o poezii nebo o kritiku? Od každého trochu? V jakém poměru? Poněkud to zavání vágností.
Obal knihy Miroslava Balaštíka Postgenerace
Vezmeme-li Balaštíkovu knihu po kapitolách, co lze zjistit? Že „všechny významné literárněhistorické práce, které se zabývají listopadovým převratem z hlediska jeho dopadu na literaturu, shodně konstatují, že přinesl ´změnu charakteru literárního života´“. Že „obnovení společné tradice rozdělené literatury se stává jedním z nejdůležitějších témat, která zaměstnávají literární kritiku po listopadu 1989“. Že „literatura nepřestávala žít minulostí“. Že „poezie na počátku 90. let ztratila aktuálnost ve vztahu ke společenskému dění, získala sice takřka bezbřehou svobodu v ohledávání různých tvůrčích možností, přišla však také o veřejně sdílený interpretační kontext“. Vypadá to, že hlouběji, než k obecným konstatováním se nedostaneme.
A kde je tvůj názor, autore?!
Ano, Postgenerace může posloužit jako svého druhu mapa: kdo co prohlásil (Jiří Kratochvil) či manifestoval (Jaromír Typlt, Jan Štolba), kdo a jak reagoval (Milan Jungmann, Jiří Trávníček). Ale k čemu dalšímu se máme dobrat? K poznání ducha doby? Na to je vymezení knihy trochu těsné. Ke zjištění mechanismů, díky nimž nevyrostla žádná přesvědčivá generace a „poezie generace 90. let fungovala spíše jako vzpomínka na poezii než autentický projev prožitku soudobého světa. Ztráta kontaktu s žitou skutečností přestěhovala poezii do skansenu, v němž se tradice stávala jedinou živou přítomností“? Znamená to, že poezie ztratila téma? Nebo smysl? Napadlo tehdy někoho, že přijde svět „po poezii“? Názor Miroslava Balaštíka zde - názor jdoucí na hranu, přímo a jasně formulovaný - nenajdeme.
Literární historik, teoretik a kritik Jiří Trávníček
Jen v závěru najdeme poněkud alibistického nadlehčení: „Ačkoliv básnická generace 90. let nevnesla do poezie žádný dramatický zvrat, dokázala literární tradici v mnoha směrech s pokorou i sebevědomím přetavit do současného tvaru.“ A na poslední stránce textu také konečně jakousi definici termínu „postgenerace“, opět ovšem spíše přibližnou, protože, jak jsme se celou předchozí dobu v Postgeneraci dočítali, jednotně pojmenovatelná generace, natož postgenerace, zde nevyrostla.
Do ztracena
Pokud se nebudeme striktně držet vymezení tématu, jak ho formuluje podtitul Balaštíkovy knihy – protože ani autor se ho nedrží – dostaneme se někam hlouběji, než k anketě Lidových novin? Ne příliš. Jakou výpovědní hodnotu mělo různé literární oceňování? Je soupis sbírek „autorů mladé generace“ čítající 66 položek reprezentativní nebo kompletní? Je fakt, že nevybuchla žádná básnická supernova smutný, nutný nebo normální? A co v tomto kontextu s kapitolou Čekání na kritika? Znamená to, že nemáme-li současné „šaldy“ a „černé“, nebudeme mít ani „seiferty“? Že malé boje záhy vyčpí a nezanechají stopu? To je zas narážka na dvě kapitoly věnované básnickým manifestům - na Typltův text Rozžhavená kra a Putnův a Borkovcův manifest Skrz. Jsou nejzajímavější a tématu nejblíže. Ale také zde autor dochází k nepovzbudivému závěru: „Celá polemika kolem manifestů pak vyústila do ztracena. Nevznikla žádná básnická skupina, která by vzala za své avantgardní nebo klasicistní východiska a přihlásila se k některému z textů.“
Martin C. Putna, literární historik
Čtením Balaštíkovy knihy narůstají rozpaky, protože byť by tu záchytné body i byly, k čemu se o ně opírat? Autor samozřejmě nemůže za to, že se ve sledovaném období nestalo něco převratného nebo alespoň to, co bylo očekávané, žádané. Ale protože píše s odstupem, mohla být jeho práce více antologická, interpretační, konfrontační. Jakési typologie se sice dočkáme, ale i ta funguje vůči celku nesourodě, neboť uvádí pouze jména, a nikoliv také verše. Vymezené pole, vyměřené brázdy, ale koho zapřáhnout a kterým směrem orat?
