Skupinu Los Rumberos založil před před necelými čtyřmi lety Petr Smetáček (nar. 1984). Na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka byl tehdy jako skladatel a pianista žákem Karla Růžičky. K tomu si přibral ještě trubku a bohatý sortiment kubánských nástrojů; s ním získal i svou přezdívku El Pulpo (chobotnice) - prý proto, že na svůj arsenál občas hraje současně všemi horními i dolními končetinami.
Na prvním albu souboru, vydaném ve vlastní produkci, byla zastoupena čtyřčlenná sekce dechových nástrojů, druhé CD vychází už v profesionální edici Radioservisu a má poněkud jinou tvář. Osou je Smetáčkovo duo s jeho spolužákem Janem „Juanitem“ Burianem (kytara a kubánské perkuse). Na trio je doplňuje Vlado Urlich (kubánské nástroje, peruánská flétna quena a trubka); ten se narodil v Peru, 2001 se odstěhoval do Španělska a roku 2009 do Česka. Pro studiovou nahrávku mohli přibýt i další „latinští“ hosté. Flétnistka Maria Victoria Calero z Havany k nám přijela na angažmá s kubánskou kapelou v roce 2002 a již tady zůstala. Podobný osud má i perkusista Carlo Zegarra Abanto z Peru; ten u nás působí už od roku 1990.
„Škatulkářům“ Los Rumberos vypadají z přihrádek. Stoupencům dnešní rozkvétající etnické hudby tu může chybět provokující šmrnc obvyklých crossoverů: tady převládá spíše autentický fundamentální základ iberoamerické rytmiky. Posluchači podobně rozšířených jazzových crossoverů s etnikou si zase mohou „stěžovat“ na málo jazzového přídechu; nicméně v pianových, flétnových nebo trumpetových sólech rozhodně nechybí provokující jazzové napětí.
O albuLos Rumberos Trio CD, stopáž 45:52, vydala firma Radioservis. |
Nejlépe je stylový rozkmit cítit v pohledu na autorství devíti skladeb. Šest prověřených „latinských klasik“ je tu zastoupeno na dobré standardní úrovni tak, jak bychom mohli očekávat. Ale tři Smetáčkovy originály s českými názvy (Bezútěšná, Autodrom a Polibek) k tomu přidávají navíc něco, co je přibližuje hledačství našich jazzových třicátníků. Na všech nahrávkách se sólové vokály - ať už českých nebo hispánských zpěváků - vyhýbají očekávané rutině; civilní autenticita je přitom odlišuje od neutrálně mainstreamového popu. A pianová, flétnová a trumpetová sóla jsou v dokonalém souladu s barevnou hispánskou rytmikou a s tvarem, který tak vzniká.
Soupis koncertních a festivalových vystoupení, které soubor za poměrně krátkou dobu své existence zvládl, naznačuje, že novotvarům podobného druhu je obecenstvo otevřené. Nemusí si z nich vytvořit právě hvězdný kult, ale přijímá je jako sympatický přírůstek.