Aristokrat Zdeněk Sternberg vypravuje svůj životní příběh

Fotograf a publicista Vladimír Votýpka (1932) mapuje život české aristokracie. Ve třech knihách zachytil formou rozhovorů i přepisu vzpomínek "příběhy", "návraty" a "paradoxy" významných i méně známých šlechtických rodů majetkově spjatých s českým prostorem. Východiskem mu byly perzekuce, jimž byla tato skupina vystavena během 20. století.

Votýpkova nejnovější kniha Aristokrat je zaměřena k osobnosti jediné, která se objevila i v jeho předešlých knihách. Nyní samostatně, a tedy podrobněji, vylíčil životní příběh Zdeňka Sternberga.

Zdeněk Sternberg coby dítě na obraze namalovaném malířem Steinerem pro šternberský obrazový rodokmen

Narozen do nejistých časů

Dědic hraběcího titulu i majetku sestávajícího z rodového hradu a několika zámků, Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignác Sternberg, se narodil roku 1923. Pro druhého z devíti dětí Jiřího ze Sterberga a Kunhuty Mensdorff-Pouilly to bylo šťastné dětství s domácí výukou a tříkolkovými závody přes několik hradních komnat.

O knize

Vladimír Votýpka
Aristokrat
Život Zdeňka Sternberga

Vydal Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2010, 308 stran, doporučená cena 329 korun.

Nicméně pro příslušníka starodávného šlechtického rodu, který byl ve své době na stejně elitní a mocenské úrovni jako Jiří z Poděbrad a za příznivějších podmínek by si možná mohl dělat nárok na český trůn, následná doba nejlepší vyhlídky nenabízela. Nejprve čas první republiky, která jedním z prvních výnosů zrušila existenci české šlechty a zakázala užívání šlechtických titulů. Následovalo šest válečných let, která ta část rodu Sternbergů, která se přihlásila k české národnosti a podepsala prohlášení o věrnosti prezidentovi a českému státu, sice prožila v relativním klidu, avšak část dokumentů zemského archivu, uložená v zapečetěné hradní komnatě, na spokojeném spánku nepřidala. Po roce 1945 bylo třeba zachraňovat tu část rodiny, která se přihlásila k národnosti německé. Rovněž majetkové ztráty postihly rodinu už od podzimu toho roku.

Zdeněk Sternberg coby maturant

Únor 1948 rázně zabouchl všechny dveře dosud se jen přivírající. Kdo z rodiny zavčas neemigroval, jako v případě Sternbergů bratři Emanuel a Filip a sestra Anna, kdo se tak jako Zdeněk, v necelých pětadvaceti letech a s nedokončenou právnickou fakultou, rozhodl zůstat s rodiči v místech, která jim byla doložitelně po staletí domovem, ten měl před sebou jednoznačný scénář: nemožnost dokončení studia, několik let v otrocké práci v uhelných dolech v uniformě PTP (pomocných technických praporů), podřadné zaměstnání a zvláštní pozornost StB, po níž zůstalo stigma, byť neúčinné, spolupráce.

Zdeněk Sternberg využil období uvolnění a v roce 1968 s rodinou emigroval. Usadil se v Rakousku a začal třetí, po šťastném dětství a neklidném mládí, opět mírnější etapu středního věku svého života. Čtvrtá, seniorská, ale opět vzrušivější, ho čekala po roce 1989, po restituci rodového panství. Kniha Aristokrat končí jakýmsi happy endem, v roce 2005, kdy byl Sterberg vyznamenán medailí Za zásluhy o stát.

Svatba Zdeňka Stenberga s Alžbětou Hrubou z Jelení

Trochu to nepřiléhá

Co se týče tématu knihy, je výborné. Problém nastává při sledování kompozice Votýpkovy práce - autor neudržel nastoupenou cestu až do závěru díla. Část předposlední a celá poslední kapitola jsou už přiznaně ve Votýpkově režii, vycházejí z jeho vzpomínání. Zdeněk Sternberg se zde ocitá v pozici odpovídajícího na zadané otázky. Autor tuto pasáž začíná svým prvním setkáním s hrabětem, navrátivším se z rakouského exilu, který se zřejmě tehdy dostal do pisatelových plánů počínající trilogie "příběhů" české šlechty. Poslední dvacetiletí zachycené v tomto rozhovoru, v němž současně zaznívají Sternbergovy reflexe jak doby nesvobody, tak let jeho dětství, ale též obecné úvahy o smyslu šlechtictví a životnosti tohoto pojmu v současné době (s několika hutnými odbočkami k prapředkům), měla možná být zařazena v úvodu, aby bylo jasné, jakým způsobem Zdeněk Sternberg uvažuje a které myšlenky jsou koncipovány Vladimírem Votýpkou.

Převážná část svazku, mimo oněch posledních osmdesáti stran, je vedena jako převyprávění životních osudů Zdeňka Sternberga. Nedozvíme se (ediční poznámka zde chybí), zda je vystavěno na základě rozhovorů, které Votýpka se Sternbergem vedl (a jejichž ukázka se v publikaci, jak jsme konstatovali výše, nachází), anebo zda pisatel měl k dispozici nějaké autentické dokumenty, například hraběcí deníky, zápisky nebo korespondenci. Jde pouze o čerpání z hlubin paměti, či je vše opřeno o dobové poznámky?

Zdeněk Sternberg ve Vídni, nejspíš v roce 1989

Duchovní ozvy, stejně jako náhled dějinných peripetií, jsou nepochybně u obou pánů podobné. Přece však z tohoto způsobu referovaného vyprávění, zakomponovaného do "vaty" dějinných událostí a souvislostí, zůstává pocit jakési nepřiléhavosti. Věřme však, že Zdeněk Sternberg s příběhem svého života ve Votýpkově podání souzněl, že jej v této podobě, která obsahu ani smyslu jistě neubližuje, jen ho občas patetizuje, autorizoval.

Prospěšnost vzpomínkových a životopisných knih netřeba zvlášť zdůrazňovat. Vyprávění o aristokratovi Zdeňku Sternbergovi z pera Vladimíra Votýpky budí sympatii k prezentované osobnosti. A koneckonců i ke stavu, přestože o něm sám hrabě v závěru říká: "Náplň šlechtictví... jeho společensko-mravně-etická podstata... prostě to šlechtické, elitní, co vytvářelo šlechtu kdysi, se postupně ztrácí, ředí a mnohdy zůstávají jenom jména."

Obal knihy Aristokrat