Někdy se může zdát, že podíl homosexuálně orientovaných osob stoupá, protože tolerantnější společnost umožňuje více lidem vystupovat otevřeně. Téma odlišné sexuální orientace se také častěji diskutuje v kultuře a v médiích (v sedmdesátých letech ojedinělý kratší článek o homosexualitě od MUDr. Zemka v Mladém světě téměř vedl k zániku tohoto tehdy velmi populárního časopisu).
Někteří gay aktivisté zpochybňují běžně uváděná čtyři procenta, protože podléhají subjektivnímu dojmu ze svého okolí, že jich musí být mnohem více. Je pochopitelné, že žijí-li otevřeně, je pravděpodobnější, že i jejich přátelé (včetně heterosexuálních) budou znát další gaye či lesby. Také koncentrace zejména gay mužů ve velkých městech je vyšší. V londýnské aglomeraci žije každý osmý Brit, ale u gay mužů je to polovina. Do Prahy pak kromě českých gay mužů směřuje i nemalý počet Slováků (a stále více dalších slovanských národů), jejichž společenská situace je přece jen poněkud méně příznivá.
Naopak pochází-li někdo z konzervativnějšího prostředí – v České republice to lze říci o jihovýchodní Moravě – může se mu zdát, že žádný gay ani lesba v jeho okolí neexistuje. Tedy alespoň pokud některá pozitivně vnímaná osoba neprovede veřejný coming out, tedy přiznání své orientace. Tato "neviditelnost“ znesnadňuje sebepřijetí mladým gayům a lesbám, kteří z takového prostředí častěji odcházejí nebo nadále žijí v utajení (někdy i sami před sebou). A kruh "společenské neviditelnosti“ pokračuje.
Nicméně i v takovém prostředí může výrazná osobnost přispět ke změně postojů, podobně jako to nepřímo učinila fenomenální tenistka Martina Navrátilová, jejíž osud lidé sledovali i po emigraci z komunistického Československa.
Výše zmíněná konstatování mohou být dokreslena i dvěma nedávnými příhodami z bavorské části Šumavy, která je asi nejkonzervativnějším a nejkatoličtějším regionem v Německu. Přesto byl v tamějším Bodenmaisu starostou zvolen mladý student, protestant, sociální demokrat a gay. Ale jen o několik týdnů později v nedalekém Deggendorfu zavraždil otec svého třicetiletého syna, protože nedokázal akceptovat jeho menšinovou sexuální orientaci. Takže "zločiny ze cti“ nejsou typické jen pro muslimy.
Pověz mi, jaký jsi
I mezi odborníky z různých oborů je diskuse o četnosti sexuální orientace často plná nepochopení, protože ne vždy obě strany hovoří o tomtéž. Pokud jako sexuologové hovoříme o heterosexualitě a homosexualitě, tak máme na mysli trvalou osobnostní charakteristiku, kdy v jedinci existuje buď výlučná, nebo převažující erotická a citová náklonnost k osobám opačného, či naopak stejného pohlaví.
Rozpoznání této orientace není jednoduché, řadě lidí to trvá i několik let, někteří ji mohou odmítat celý život. Přitom neexistují spolehlivé a objektivní vědecké metody; hlavním procesem je sebepoznání. Pokud se snažím pomoci klientům při nejistotě v jejich sexuální orientaci, tak v úvodu jim sdělím, že rozhodující slovo bude mít on či ona a terapeut je pouhým průvodcem, který upozorní na to, co je důležité pro její rozpoznání.
Při sledování výskytu sexuální orientace jsme odkázáni na mnohem jednodušší postupy. Můžeme se ptát spíše na to, jak se člověk sám identifikuje, tedy zda heterosexuálně, homosexuálně, bisexuálně, nebo si není svou orientací jist.
I tato otázka může být zdrojem nepochopení, protože někteří lidé se nenajdou v žádné kolonce - buď těm kolonkám nerozumějí, nebo jejich dělení odmítají. Někteří gayové či lesby se třeba brání medicinizujícímu označení homosexuál, lidé se změněnou pohlavní identitou nevědí, zda je podstatnější jejich tělesná, či psychická identita. Někteří heterosexuálové se považují za "normální“ a neznají pojmenování heterosexuál (které je mimochodem ještě mladší než homosexuál). A čím je společnost méně tolerantní, tím vyšší v ní bude podíl homosexuálů, kteří svou orientaci nikdy nepřiznají - ani sami sobě.
Další možností je ptát se na sexuální chování. Ale potom se o sexuální orientaci dozvídáme ještě méně, neboť pouze v některých případech chování vypovídá o sexuální orientaci. Přesto je laiky právě chování často vnímáno coby zřetelný projev sexuální orientace (například "Není to homosexuál, vždyť se oženil“, "Vězení vede k homosexualitě“ apod.). Avšak ani zřetelné homosexuální chování nemusí jedinec považovat za homosexuální. Pozorovatelé si všimli, že řada mladých indických mužů i přes všeobecně negativní postoje k homosexualitě měla řadu zkušeností se vzájemnou onanií se svými vrstevníky (což jistě souviselo i s relativní nedostupností heterosexuálních styků). Nicméně téměř nikdo z nich to nepovažoval za sexuální chování, nýbrž za pouhou "hru“.
Kde se vzala čtyři procenta
Nejméně častou otázkou je dotaz na erotické sny, fantazie, touhy, i když třeba ne většinové. Podobným způsobem před lety konstruoval proslulý americký sexuolog Alfred Kinsey (nedávno běžel i v našich kinech životopisný film o něm) svou sedmibodovou škálu sexuální orientace. Tato otázka je však vedle zmíněných jevů vědomého i nevědomého popírání nejvíce zatížena subjektivním hodnocením. Přitom na menšinové (a navíc často nepříjemné) prožitky máme tendenci zapomínat. A subjektivita odhadu je zřejmá i třeba z toho, že pokud přibližně jedna ze sta mých sexuálních fantazií je homosexuální, tak budu váhat, zda se mám zařadit do kategorie ojedinělé či občasné.
Samozřejmě při dotazu na tolik citlivé téma je vždy třeba počítat vedle zatlačení vlastních pocitů do podvědomí i s úmyslným popřením. Další možností je úplné odmítání odpovědi. I reprezentativní soubory, které se zabývají sexuálním chováním, mívají návratnost kolem 50-80 procent. To znamená, že nevíme, jak by odpovídalo těch zbylých 20-50 procent. Nizozemci Van Zessen a Sandfort před lety zjistili, že v Holandsku mezi těmi, kteří sociologický dotazník odmítli vyplnit, je méně homosexuálů (zejména to platilo pro ženy). Souvisí to zřejmě s jejich hrdostí na svou přijatou sexuální orientaci. Tento výsledek by zřejmě byl přesně opačný v zemích, kde sexuální orientace představuje pro většinu svých nositelů zřetelný společenský handicap.
Soubory, kde byla sexuální orientace zjišťována, byly velmi málo reprezentativní. Ne vždy to musí být nevýhoda. Chci-li třeba zjistit, jak časté je pubertální homosexuální chování adolescentů, tak dostanu vzhledem k menšímu časovému zkreslení přesnější data od studentů než od reprezentativního souboru. Na druhou stranu vzhledem k nedokončenému procesu sebepoznání bude u této skupiny podíl homosexuálně se identifikujících osob spíše nižší.
Přestože přesný podíl homosexuálních osob v populaci tedy není znám, jejich odhady se pohybují nejčastěji mezi jedním až pěti procenty. Objevují se občas i studie hovořící až o deseti procentech, ale u nich především charakter výběru nesplňuje přísná metodologická kritéria.
Vlastně první velkou sociosexuologickou studií byl Kinseyho report, kde zjištěná čísla byla jedna z nejvyšších. Odtud pocházejí ona známá čtyři procenta, protože takový je podle Kinseyho podíl osob, jež jsou celoživotně a exkluzivně homosexuálně orientovány. V Evropě však ještě dříve prováděl zjištění německý sexuolog Magnus Hirschfeld, který se přikláněl k tomu, že výlučně homosexuálně orientováno je jeden a půl procenta a třikrát více jich projevuje erotický zájem o obě pohlaví. Hirschfeld si rovněž všiml, že nebyl podstatný rozdíl ve výběru profesí (což by možná dnes, kdy již výběr zaměstnání je více závislý na osobní preferenci než na společenských podmínkách, ne vždy tak zcela platilo).
Česká čísla
Dle několika posledních českých reprezentativních studií, které se pravidelně opakují v pětiletých intervalech, se za homosexuály považovalo 0,3-0,9 procenta mužů a 0,3-0,6 procenta žen. Svou orientací si nebylo jisto 1,4-2,2 procenta mužů a 2,0-3,1 procenta žen. Mírný nárůst homosexuálně orientovaných osob ve studii z roku 2003 si vysvětlujeme větší ochotou přiznat svou sexuální orientaci vzhledem k liberálnějšímu společenskému prostředí a zároveň méně časté nejistotě v sexuální orientaci.
Procento mužů, kteří připustili homosexuální zkušenost, se pohybovalo v uvedených studiích mezi 3,4 a 6,2 procenta. Během let stoupal podíl těch, kteří homosexuální zkušenost připustili opakovaně (od 1,1 procenta v roce 1993 do 2,5 procenta v roce 2003). Šest promile respondentů uvedlo v posledním průzkumu, že žije v homosexuálním vztahu. V poslední studii byla navíc položena otázka, zda se považují za bisexuální. Kladně odpovědělo 12,5 procenta mužů.
Procento žen, které uvedly, že měly homosexuální zkušenost, se pohybovalo od 2,6 do 6,0 procent. Přitom stoupal podíl žen, které měly jednorázovou i opakovanou zkušenost. Jedno promile žen žilo v době dotazování v lesbickém vztahu. Necelá desetina žen se považovala v roce 2003 za bisexuální.
Porovnání se západními výzkumy
Naše studie můžeme porovnávat zejména se studiemi americkými, britskými a francouzskými. V jedné americké studii se za výlučně homosexuální považuje necelé jedno procento mužů. Za výlučné heterosexuály 91-93 procent mužů. Ale jestli u těch zbylých přibližně sedmi procent převažuje homosexuální či heterosexuální apetence, se můžeme toliko dohadovat. V jiné studii se podíl homosexuálů blížil dvěma procentům a za bisexuály se považovalo čtyřikrát méně osob. To je srovnatelné s našimi studiemi zaměřenými na komunitu mužů majících sex s muži, kde za bisexuály se považuje necelých dvacet procent.
V další americké studii, která se zaměřovala především na pubertální aktivity, přiznala homosexuální aktivitu vedoucí k orgasmu až pětina dotázaných mužů. Nedávná norská studie se zaměřovala i na zjištění erotické atraktivity (i nepřevažující) stejného pohlaví u adolescentů, kterou přiznalo osm procent chlapců a jedenadvacet procent dívek.
Poněkud jiná čísla uvádí rozsáhlý britský výzkum na téměř dvaceti tisících respondentech. Šest procent mělo homosexuální zkušenost v životě a více než tři procenta žila někdy v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví. V obdobně velkém francouzském souboru měla homosexuální zkušenost přes čtyři procenta mužů a necelá tři procenta žen.
I když na základě klinických zkušeností připustíme, že většina těch osob, které si v našich studiích svou orientací nebyly jisty, je spíše homosexuálně orientovaná (nemají plně dokončený proces sebepřijetí a/nebo se snaží ve své odpovědi přiblížit předpokládanému sociálnímu očekávání), tak nám podíl homosexuálně orientovaných osob vychází kolem dvou až tří procent. Procento osob, které měly homosexuální zkušenost, by mělo být zhruba dvojnásobné - s tím, že ve většině případů nejsou zvažovány pubertální aktivity.
V každé třídě jeden či jedna
Na otázku, zda se zastoupení homosexuálně orientovaných osob v populaci mění, odpověděl již před lety americký antropolog Frederick Whitam, který studoval čtyři odlišná etnická společenství a zjistil, že podíl homosexuálů v nich je obdobný, jen se liší ve formě, jak se tito lidé společensky projevují.
Nemáme úplně srovnatelná data s dávnější historií, ale podle některých teorií lze předpokládat, že počet homosexuálních zkušeností u heterosexuálů v naší kultuře spíše klesá, na čemž se podílí jednak snadnější dostupnost heterosexuálních aktivit v mladším věku, jednak i zřetelnější vnímání hranice mezi heterosexualitou a homosexualitou. Případné společenské módní výstřelky (jako hippies, emo) tento trend jen mohou mírně modifikovat.
Tolerantní a respektující přístup k menšinám, uznávání jejich práv by nemělo záviset na tom, jak velká tato menšina je. Vždyť třeba tahle dvě až tři procenta znamenají, že v průměrné školní třídě se nachází jeden budoucí gay či lesba.
