Stejně nervózní by měli být i ministři zahraničí zemí z celého světa. Nezametou-li si USA před vlastním fiskálním prahem, budou se muset vzdát vedoucí role v dlouhé řadě klíčových globálních témat.
Ta současná absence musí přestat
V krátkodobém měřítku je to Sýrie a její sousedé, kdo již platí cenu za americkou neschopnost soustředit se po Obamově znovuzvolení na cokoliv jiného než na domácí politiku. Syrská krize se podle mého názoru ocitla v bodu zvratu: je už sice zřejmé, že opozice nakonec zvítězí a prezident Bašár Asad padne, avšak doba trvání koncovky bude klíčovým faktorem, který rozhodne o tom, kdo se skutečně dostane k moci a za jakých podmínek. Zhroucení Sýrie i chaos a extremismus, které se tam pravděpodobně zrodí, ohrozí celý Blízký východ: v sázce je stabilita Libanonu, Jordánska, Turecka, Iráku, Gazy, západního břehu Jordánu, Izraele, Íránu i Saúdské Arábie. Přitom však nevíme ani to, kdo ve funkci amerického ministra zahraničí nahradí Hillary Clintonovou, až v lednu oficiálně začne Obamovo druhé funkční období, nebo kdo bude v bezpečnostním týmu Bílého domu. (Mezitím vyšlo najevo, že Clintonovou by měl nahradit John Kerry – pozn. red.)
Ve střednědobém měřítku je svět plný napětí a potenciálních krizí, pro jejichž vyřešení bude pravděpodobně nepostradatelná vedoucí role USA. Jak až příliš názorně demonstrovaly události uplynulých dvou týdnů v Egyptě, arabské probuzení je v mnoha zemích stále teprve v prvním dějství.
V celé severní Africe je demokracie přinejlepším křehká, přičemž Blízký východ, Jordánsko, palestinská území, Kuvajt a Saúdská Arábie teprve začaly pociťovat dozvuky přílivové vlny, která se přes celý region přehnala. Bahrajn je nadále sudem prachu, Irák je hluboce nestabilní a doutnající konflikt mezi Íránem a Izraelem může v kterémkoliv okamžiku vzplanout naplno. A i když USA nestojí v čelních liniích, hrají životně důležitou roli v zákulisní diplomacii, když postrkují ostražité rivaly k sobě, aby vytvořili jednotnou opozici, a když ve spolupráci s regionálními lídry typu Turecka, Egypta a Saúdské Arábie zprostředkovávají dohody.
V Asii hrají USA podobnou roli, když prosazují multilaterální řešení nebezpečných bilaterálních sporů mezi Čínou a mnoha jejími sousedy o území ve Východočínském a Jihočínském moři a současně drží na uzdě americké spojence, kteří by jinak mohli vyprovokovat krizi. Také u velkých globálních témat, jako jsou klimatické změny, organizovaný zločin, obchod a prevence zvěrstev, bude absence USA coby politického katalyzátoru a aktivního vyjednavače brzy a znatelně cítit.
Nedopustit svět G-nula
Aby tento vývoj nenastal, musí se USA „přebudovat doma“, jak slíbila Obamova administrativa ve své Strategii národní bezpečnosti pro rok 2010. Stráví-li však američtí politici příští dva roky stejně, jako strávili poslední dva – tedy lepením dočasných politických příštipků a uhýbáním před obtížnými tématy, jejichž řešení od nich voliči a trhy očekávají –, pak bude americký hlas v mezinárodních institucích a záležitostech slábnout a ochabovat.
Neméně znepokojivá je vyhlídka hlubokých a plošných škrtů v americkém obranném rozpočtu v době, kdy mnoho rostoucích mocností své obranné výdaje zvyšuje. Jakkoliv se americká armáda může mnoha zemím nelíbit, dostupnost a mimořádné schopnosti amerických vojáků, lodí, letadel a zpravodajských aktiv často fungují jako globální pojistka.
V dlouhodobém měřítku jsou problémy vágnější, ale hlubší. Čím déle budou USA posedlé vlastní politickou nefunkčností a s ní související hospodářskou stagnací, tím méně je pravděpodobné, že si udrží vizitku globální zodpovědnosti a vůdcovství.
Otevřeně izolacionistické politické síly, jako jsou Tea Party nebo libertariáni typu Rona Paula, budou sílit. Ustupující USA zase zaručí vznik toho, co zahraničně-politický analytik Ian Bremmer označuje za „svět G-nula“, v němž žádná země nebude hrát vedoucí roli a organizovat ekonomické a politické koalice nezbytné pro řešení kolektivních problémů.
Jednotliví prezidenti a ministři zahraničí se o to zajisté budou snažit. Bez podpory Kongresu však budou přinášet na stůl stále menší a menší prostředky a trpět prohlubující se propastí důvěryhodnosti, až budou chtít jednat s dalšími zeměmi.
Kdo se toho ujme?
Globální lídři mohou dělat víc než jen stát opodál a přihlížet. Proč americkým politikům nepřipomenout jejich globální závazky? Vedoucí představitelé G-7 nebo G-8 by například mohli vydat prohlášení, v němž naléhavě vyzvou USA, ať si dají svůj fiskální dům do pořádku. Podobné prohlášení by mohli vydat spojenci z NATO. A přidat by se mohly i další regionální organizace, jako jsou Africká unie nebo Liga arabských států. Dokonce i členové skupiny G-20 by mohli vydat prohlášení, pokud by k tomu dostali podnět.
Když přemýšlíme o skupině G-20, pak si samozřejmě musíme ihned položit otázku, kdo kromě USA by vydání takového prohlášení mohl zorganizovat. To je právě ten problém – a je to problém, který se může ještě velmi zhoršit.
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.