Redaktor MF DNES Milan Vodička před dvaceti lety v Pentagonu zažil teroristický útok a prchal ze zasaženého symbolu americké vojenské moci. Zde jsou jeho zážitky.
Už jsem si zvykl na to, že jsem taková atrakce. Byl jsem v Pentagonu. Samozřejmě 11. září 2001 a přesně v době, kdy do něj narazilo letadlo. Jeden známý mi později řekl: „Můžeš si napsat do životopisu, že jsi přežil teroristický útok na Pentagon.“
Zarazilo mě to. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že by se to týkalo osobně i mne.
Ale když mě představovali Lauře Bushové, tehdy první dámě Ameriky, i jí řekli, že jsem „Pentagon Survivor“.
Kdyby věděli, že jsem se jím stal vlastně z lenosti...
Prchal jsem z Pentagonu, aniž jsem věděl, před čím. Z lidí před očima byly najednou jen šmouhy. Ne že bych to dnes prožíval nebo si to přehrával před spaním, ale všechno si pamatuju do posledního detailu.
Třeba to, že pozdě odpoledne v pondělí 10. září jsem si cestou do hotelu koupil v jednom washingtonském knihkupectví knížku The Coming Anarchy, Nastávající anarchie. Ta kniha předpovídá chaos, zmatek a zmar v Africe, Jižní Americe a Asii. Ale stalo se něco úplně jiného. Druhý den bylo 11. září 2001 a zmar a zmatek právě dorazily do Ameriky.
Vím přesně, co jsem dělal ve chvíli, kdy jsem to zaznamenal. Stál jsem v hotelovém pokoji a zapínal si kalhoty. Vyšel jsem právě ze šatny a s překvapením jsem zjistil, že na obrazovce je vidět kouřící věž Světového obchodního centra. Bylo krátce před devátou a já jsem si ani v nejmenším nemyslel, že to udělali teroristé a Usáma bin Ládin. Ani mě to nenapadlo.
Pomyslel jsem si, že pilot toho malého letadla, které do mrakodrapu narazilo, byl pěkný pitomec.
Až druhá myšlenka patřila těm lidem uvnitř.
Třetí myšlenka patřila hodinkám. V devět jsem měl být dole v recepci. Už mám minutu zpoždění. Škoda, že se nemůžu dívat. Dnes, když už vím, co vím, připadá mi to absurdní. Ale tehdy nikdo nebyl připraven na nic z toho, co se právě rozehrávalo. Pokračování však bylo ještě šílenější.
Šel jsem totiž do Pentagonu.
To bylo tak: den předtím mi zavolala paní, která se starala o naši skupinu čtyř českých novinářů a řekla mi, že v úterý dopoledne nám vypadl program, a že tedy můžeme dělat, co chceme sami.
Zareagoval jsem mazaně: pokaždé, když jsem byl ve Washingtonu, jsem si říkal, že už tam musím zajít a napsat reportáž Turistou v Pentagonu. Přišlo mi neuvěřitelné, že na tak důležitém místě dělají turistické prohlídky jako u nás na Karlštejně. Jdete po chodbách kolem kanceláře ministra obrany, vidíte taneční kroužek, holiče a tak. Skvělé téma, jenže tam byly vždycky fronty. Tak mě napadlo, že Američané mi zařídí, abych nemusel čekat frontu.
Zařídili. Volali večer. Jenže to taky řekli kolegům a ti chtěli jít taky. Nejdřív se mi to nelíbilo, pak jsem souhlasil.
Ráno jsme se měli sejít v recepci přesně v devět.