Vlci jsou příkladem rodinné soudržnosti, říká Bajaja o divadelním debutu

Poutavý příběh s atraktivní a tajemnou zápletkou zdobí oceňovaný román zlínského spisovatele Antonína Bajaji Zvlčení. Jeho hrdinové, lidští i vlčí, ožijí v sobotu na jevišti Městského divadla Zlín.

Na hájenku uprostřed moravské karpatské přírody přijíždějí se svými rodinami dospělé děti hajného Butory, který zemřel, aby se zúčastnily jeho pohřbu. Smutná událost je příležitostí, kdy se pražská a moravská část rodiny setkají a znovu k sobě hledají cestu.

Zhruba ve stejné chvíli přichází do revíru zemřelého hajného vlčí smečka. Obě rodiny, lidská i vlčí, žijí vedle sebe. Ovšem pouze do okamžiku, než se jejich příběh osudově protne. To je v kostce děj prózy Zvlčení, kterou napsal zlínský spisovatel Antonín Bajaja. Po magickém příběhu dvou společenství, jež se v sobě navzájem zrcadlí, sáhlo zlínské Městské divadlo a inscenaci Zvlčení (Prolnutí) v premiéře nabídne ve Velkém sále v sobotu v 19 hodin.

„Těším se, jak mí románoví vlci ožijí. I ty nejsložitější scenérie jsou v divadle uskutečnitelné,“ je přesvědčen autor předlohy.

Soubor zlínského divadla jistě znáte. Měl jste o hereckém obsazení jasno, nebo jste to nechal na režisérovi Dodo Gombárovi?
Nechal jsem to na něm. Už léta zastávám názor, že každá kniha je doopravdy napsaná, až je přečtená, a že každý čtenář ji přečte po svém. Čtenář Dodo Gombár má právo zvolit si mezi herci a herečkami ty, kteří nejlíp odpovídají jeho představám. Naštěstí přečetl Zvlčení tak, že jeho a mé postavy se shodují.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Už je to dávno, co jsem například Heleně Čermákové řekl, že by byla ideální Vlčicí – a on si ji vybral. Stejně je to s ostatními rolemi, a nejen s nimi. Bez obav jsem přijal i Dodovu dramatizaci a režii. Věděl jsem, že ve spolupráci s divadelním kolektivem dokáže přenést mou knížku do jevištního prostoru se stejnou hloubavostí, s jakou ji přečetl.

Divadelní vlci nemají kožich a neběhají po čtyřech

Jak ztvárnit vlka na jevišti, aby to byl věrný a přitom ne legrační obraz? To musel při inscenaci Zvlčení (Prolnutí) v Městském divadle Zlín vyřešit režisér Dodo Gombár. Na pomoc si přizval choreografku a tanečnici Lindu Fernandez Saez a kostymérku Evu Jiřikovskou.
„Domluvili jsme se s režisérem, že se vlci budou vyjadřovat hlavně pohybem. Oblasti, do kterých jsme se v tom pohybu museli vydat, jsou těžké a pro herce nové, museli to hodně trénovat,“ uvedla Fernandez Saez. „Hledali jsme jejich vlastní pohyb, který jsem já ‚chytala‘ a na základě toho jsme vytvořili jejich pohybový materiál,“ dodala žena, která se zlínským divadlem spolupracovala už na inscenacích Armagedon na Grbu a Já, Baťa.
Režisér ani choreografka po hercích nechtěli, aby imitovali zvířecí pohyby. Rovněž hned od počátku bylo jasné, že divadelní vlci nebudou po jevišti běhat v kožichu a po čtyřech.
„To bychom byli směšní, kdybychom šli cestou této doslovnosti. To snad jen kdybychom připravovali pohádku. V jedné chvíli bylo ve hře, že bychom třeba měli kožešinovou náprsenku, ale i z toho sešlo a jsem za to ráda,“ poznamenala představitelka Vlčice Helena Čermáková.

Převést na jeviště příběh s prvky mystiky nebylo jednoduché. V knize se děj odehrává v hájovně i přírodě, časté jsou odbočky do minulosti. Autor dramatizace a režisér v jedné osobě Gombár si s tím poradil vepsáním dalšího motivu.
„Předlohy jsem se snažil držet poctivě a věrně, ale vymyslel jsem k ní rovinu nahrávání, že to celé vzniká jako audiokniha,“ naznačil režisér.
Z celého příběhu vyzvedl silný moment fatálního přibližování lidské a vlčí rodiny.
„Jako čtenáři jste neustále konfrontováni s tím, že se něco musí stát,“ připomněl Gombár. „Úkolem umění je na život nazírat ve vší jeho komplikovanosti. Tvářit se, že žijeme jednoduchou realitu, je trochu divné,“ je přesvědčen.
Titulem, který se odehrává v moravské části Bílých Karpat a jehož autorem je zlínský spisovatel Antonín Bajaja, se divadlo snaží navázat na svá už dříve uvedená regionální témata, jako byla hra o cestovatelské dvojici Hanzelka–Zikmund, první dva díly baťovské trilogie nebo Žítkovské bohyně.
Právě s nimi má Zvlčení (Prolnutí) hodně společného. „I tady se téma dotýká hlubin člověka, kořenů, které v sobě máme a jimž se vzdalujeme a zase přibližujeme. Věci se dějí v metaforách, a ne prvoplánově,“ doplnil Gombár.

Napadlo vás někdy, že by se právě tento příběh mohl uvádět na jevišti? A souhlasil byste i s filmovým zpracováním?
Neznám autora, který by takové nabídce odolal. Dodo projevil zájem hned, když kniha vyšla. Brzy nato mi vzkázala Věra Chytilová, že uvažuje o zfilmování. Byl jsem na rozpacích – říkal jsem si, že film může nabídnout atraktivnější možnosti... No, paní režisérka mezitím zemřela. Ale Dodo naštěstí nepřestal o Zvlčení uvažovat. Teď, po měsíci příprav a náročných zkoušek, mě přesvědčil, že nezáleží na „atraktivních možnostech“, protože i nejsložitější příběhy a scenérie jsou uskutečnitelné v divadle – v tom živorodém propletenci mezi hledištěm a scénou.

Příběh je velmi specifický. Jak je ta scéna pojata a jak se podařilo převést vlky na jeviště?
Podařilo se to, velice se tomu divím. A pojetí scény? Předesílám, že brzy po knížce jsem napsal scénář dvanáctidílné rozhlasové úpravy, kterou odvysílal Český rozhlas. A mile mě překvapilo, že divadelní scéna je pojata ve třech důmyslně komunikujících rovinách: rozhlasové studio, interiér hájovny a exteriér lesa. Tento celek pak umožňuje dynamické skloubení jednotlivých obrazů ve všech časoprostorových proměnách. Musím zdůraznit, že polovina herců zpodobňuje vlky a díky choreografickému pojetí vlčího vyjadřování jde o unikátní čin.

Proč jste si pro paralelu lidského života vybral právě vlky?
Jsme ovládáni stejnými pudy a instinkty, proto jsme stejně „zlí“ i „dobří“, ale přesto jsou pro nás vlci krvelačnými bestiemi. Vzpomínám si, jak skupina lidí založila nedaleko Kardašovy Řečice prázdninový tábor pro rodiny včetně prarodičů, batolat, tet a strýců. Pro ně byli vlci příkladem rodinné soudržnosti. Bydleli v indiánských týpí. Celé dny měli co na práci, sportovali, toulali se lesy a besedovali. Iniciátor Aleš Tureček, student Masarykovy univerzity, vymyslel toto heslo: „Lidé často říkají – jsme na sebe jako vlci. Po přečtení knih Nedělejte poplach od Farleye Mowata a Zvlčení od Antonína Bajaji můžu jen říct: Škoda, že to tak není.“ Pozvali mě tam.

S jakým pocitem si myslíte, že budou diváci z představení odcházet?
Doufám, že Zvlčení nevypískají. Snad odejdou s pocitem, který jsem měl v prosinci 2012 v Městském divadle Zlín, když v režii Hany Mikoláškové skončil muzikál Řek Zorba od Josepha Steina s hudbou Johna Kandera. Mnoho let předtím jsem četl Kazantzakisovu románovou předlohu a taky viděl stejnojmenný film s hudbou Nikise Theodorakise, kde titulní roli vytvořil Anthony Quinn. V paměti se mi zlínské muzikálové provedení s oběma díly jaksi propojilo a obohatilo je o další dimenzi. Snad to způsobila divadelní atmosféra, snad i fakt, že některé příběhy různými způsoby podání dozrávají a sílí.

Zvlčení

Autor románu: Antonín Bajaja - ceny: Magnesia Litera (rok 2004), hlavní cena čtenářů soutěže Čitajuščij Petersburg za nejlepší knihu přeloženou do ruštiny v roce 2016, próza byla také nominována na Knihu desetiletí

Autor divadelní dramatizace a režisér: Dodo Gombár
Premiéra: Zvlčení (Prolnutí), Městské divadlo Zlín, v sobotu v 19 hodin
Obsazení: Helena Čermáková, Eva Daňková, Radoslav Šopík, Pavel Vacek, Milena Marcilisová, Luděk Randár, Romana Julinová, Radovan Král, Marta Bačíková a další